3. dubna 2013 21:46 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Zubři z Pardubic
aneb Osudová houžev

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Já se díky tomu po čase podíval do Pardubic. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Já se díky tomu po čase podíval do Pardubic. | foto: Jiří PeňásLidové noviny
My, redaktoři Lidových novin, máme vedle běžných věcí teď ještě tu zábavu, že jezdíme po vlasti a navštěvujeme vysoké školy, kde něco vyprávíme studentům, kteří jsou často překvapeni, že ještě vychází papírové noviny a že do nich někdo píše. To samozřejmě přeháním. Já jsem se díky tomu po čase podíval do Pardubic.

Na té škole (Fakultě filozofické Univerzity Pardubice) to bylo příjemné a zajímavé, tedy alespoň pro mě. Na tamější Katedře literární kultury a slavistiky jsem se konečně seznámil se dvěma zajímavými literárními vědci, Ivem Říhou a Jiřím Studeným, kteří mi okamžitě do batohu nandali svazky literárního časopisu Tahy, který tam vydávají a na který mě kdysi upozornil Jáchym Topol.

Ten je mimochodem předmětem seriozního literárně-vědeckého zájmu právě Iva Říhy: snad už brzy v Torstu vyjde rozsáhlý soubor „jáchymotopologických“ studií, jejichž editorem je právě doktor Říha, kterému ovšem, aby to bylo pestřejší, začátkem roku vyšla monografie o Karolíně Světlé, která je jeho druhým literárním favoritem. Z okna kabinetu těchto nekonvenčních pedagogů, kteří si stěny vyzdobili plakáty heavymetalových skupin, byl výhled na Kunětickou horu, jež se ztrácela v mrazivě mlžném oparu letošního zablokovaného jara. Na druhé straně jsou Pardubice.

Kunětická hora se ztrácela v mrazivě mlžném oparu letošního zablokovaného jara.

Nevím, jestli si to v Pardubicích uvědomují, ale já jsem si to uvědomil, když se parkem blížil k zámku, že je to vlastně město dvou uťatých zvířat: přepůleného koně a useknuté zubří hlavy. Přepůlený kůň se udajně, podle Hájka z Libočan, takže tomu nelze moc věřit, dostal do znaku díky jistému Ješkovi z Pardubic, který se v roce 1158 zúčastnil s tehdy ještě knížetem Vladislavem II. (druhým českým králem se stane vzápětí) a císařem Fridrichem Barbarossou obléhání Milána. K přepůlení koně došlo prý tak, že Čechům se podařil nečekaný výpad, pronikli za hradby, kde začali plenit italské značkové obchody, což však trvalo jen krátce, obránci se vzpamatovali, takže Češi se museli rychle pakovat pryč a tento Ješek projel branou milánského opevnění právě ve chvíli, kdy padala mříž, která jako gilotina usekla koni zadek. Scéna dosti brutální nevyvedla Ješka z míry, nýbrž vzal na ramena koňskou mršinu a pokračoval do ležení pěšky. Tam byl uvítán samotným Vladislavem, který mu dal do znaku onoho půlkoně.

Přepůlený kůň se udajně, podle Hájka z Libočan, takže tomu nelze moc věřit, dostal do znaku díky jistému Ješkovi z Pardubic.

Výjev, zřejmě vyfabulovaný Hájkem, je zpodoběn na kamenném reliéfu, jenž byl vytesán dle návrhu Mikuláše Alše. Od roku 1903 visí na Zelené bráně, jíž se vstupuje do města. Jakmile to člověk učiní a udělá pár kroků po náměstí, které je ze všech stran sevřeno bloky domů, takže připomíná krabici, ocitá se v prostředí, které je ve svém dosud patrném obrysu vlastně dílem jednoho muže, Viléma z Pernštejna, muže se znakem uťaté zubří hlavy, toho druhého pardubického masakrovaného zvířete. 

Výjev, zřejmě vyfabulovaný Hájkem, je zpodoběn na kamenném reliéfu, jenž byl vytesán dle návrhu Mikuláše Alše.

Vzestup Pardubic za Viléma z Pernštejna (a jeho synů), to je věc, jež je na historii města zajímavá a výjimečná. Samozřejmě, normální Pardubičan na to denně nemyslí, pokud o tom vůbec ví – lidé často mají o dějinách svých měst jen mlhavé povědomí, to se nedá nic dělat. Ale v tom mají právě ti, kteří tam přijedou jen jednou za několik let tu výhodu, že se o tom, kam jedou, třeba nějak zajímají a něco si předtím nebo potom přečtou – já bych doporučil knihu pardubického historika Petra Vorla Páni z Pernštejna – Vzestup a pád rodu zubří halvy v dějinách čech a Moravy (vydal Rybka, 2012). Bývá to častý paradox, že turista toho občas ví trochu více než běžný uživatel města, který má jiné starosti. Aspoň pokud jde o takové nepraktické a neužitečné věci, jako kdy kdo co postavil či cosi podobného provedl. Takže kdyby to někoho zajímalo, poskytnu tu krátký výklad z jedné důležité kapitoly Pardubic. Té pernštejnské - rodu se zubří hlavou ve znaku.

Samozřejmě, normální Pardubičan na to denně nemyslí, pokud o tom vůbec ví.

Vilém z Perštejna z nevýznamné větší vesnice na soutoku Chrudimky a Labe učinil rezidenční sídlo. V roce 1491 zakoupil jako dědičné zboží pardubické panství, když předtím získal blízké panství kunětickohorské, a začal tu budovat rezidenci, která měla dokládat, jakého bohatství a jakého mocného postavení se tento šlechtic z moravského rodu domohl. Tehdy, rok před objevením Ameriky, mu bylo padesát šest let a měl před sebou ještě kus života – zemřel tady v Pardubicích, na zámku, který si nechal vybudovat, v roce 1521, tedy pětaosmdesátiletý!

Dlouhověkost měli jeho předci v rodu, což byla výhoda i jaksi strategická: pozemkový majetek, který jako hlava rodu shromáždila, zůstával dlouho nerozdroben mezi dědice. Vilémovo bohatství, táhnoucí se od původních rodových držav na řece Svratce (hrad Pernštejn) se během jeho života rozrostlo na souvislý pás prostírající se ze střední Moravy přes významnou část východních Čech, stáčející se pak směrem na sever do Kladska, nemělo co do rozsahu obdoby. V době jeho pardubického žití byli v českém království jenom dva magnáti, kteří mu mohli bohatstvím a vlivem konkurovat: páni Rožmberka a mocný Zdeněk Lev z Rožmitálu, syn onoho Poděbradova diplomata z Jiráskova cestopisu.

Vilém z Perštejna z nevýznamné větší vesnice na soutoku Chrudimky a Labe učinil rezidenční sídlo.

Nikdo bohatší v království na přelomu 15. a 16. století už nebyl. Samotný král Vladislav Jagellonský vyměnil v roce 1490, po smrti Matyše Korvína a po svém zvolení za uherského krále, Prahu za luxusnější a teplejší Budín a do země přijížděl již jen jednou za pár let. Roku 1497 se tady na zámku ovšem zastavil na cestě z Prahy do Uher a pár dní pobyl na rozestavěném, ale jistě již obyvatelném zámku. Pasoval přitom dva Vilémovy syny, Jana a Vojtěcha, na rytíře. To už ovšem rytířský věk pomalu končil. Právě jejich otec, Vilém z Pernštejna, byl jedním z jeho posledních inventářů, muž ještě vlastně patřící do středověku, ale v mnohém už i nakročený do věku nového, byť ne vždy lepšího.

Ve schopnosti spojit tvrdost a vypočítavost s budovatelským a podnikatelským nadáním a odhodláním se mu v českých raně novověkých dějinách může vyrovnat snad jen o sto let mladší Albrecht z Valdštejna, jenž mu byl svým pragmatismem skutečně něčím i podobný. Vilém měl ale to štěstí, že žil v relativně klidnějších časech, kdy si země toužila odpočinout po šílenství husitských válek a následujících konfliktech, kterým musel čelit král Jiří z Poděbrad. Po urovnání a rozdělení království mezi Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína si konečně mohla země vydechnout. Vilém z Pernštejna tomu sám vyšel vstříc, když jako původní spojenec Matyáše Korvína nabídl své služby králi Vladislavovi, jenž se na něj pak mohl spolehnout, čehož výrazem bylo, že jej učinil nejvyšším hofmistrem Království českého.

Roku 1497 se tady na zámku ovšem zastavil na cestě z Prahy do Uher a pár dní pobyl na rozestavěném, ale jistě již obyvatelném zámku.

Z doby Vilémovy pocházejí také ty známé pernštejnské reliéfy se zubrem, které jsou v Pardubících na třech místech. Nad bočním portálem kostela sv. Bartoloměje, na rohu domu čp. 77 na náměstí a na hlavní bráně zámku. Ten je myslím nejhezčí. Chlapík jménem Vojtěch se na něm jednou rukou ohání sekyrou a druhou táhne z lesa zvíře, spíše bůvola či snad hrocha než zubra. Ta věc, za níž ho táhne, ten kroužek ve zvířecích nozdrách, je obzláště důležitým prvkem v pověsti i v erbu.

Není to však obyčejný, tím spíše kovový kroužek, nýbrž archaická houžev, tedy provazovitá spletenina z lýčí. Dosud užívané slovo houževnatý má tento lesní původ. Onu houžev spletl lesní muž, bájný zakladatel Pernštejnů, na radu ptáka, sedícího na větvi stromu. Ten byl svědkem setkání muže se zubrem, které se nevyvíjelo zprvu pro člověka nejlépe. Pak však pták zacvrlikal „lejčí, lejčí“, což muž pochopil tak, že má splést onen provaz a protáhnout ho nozdrami zubra, jenž musel byt dosti pitomý, že s tím souhlasil. Podle jiné verze se už se zubrem znali, takže provlečení proběhlo dobrovolně.

V každém případě se pak zvíře nechalo dovést k moravskému markraběti, který byl zrovna na hradě Zubštejn (ten existuje, byť jako zřícenina, jinde se píše, že s ním šel rovnou do Brna), kde mu Vojtěch srazil tou sekerou hlavu. Za tento ne právě hezký – z dnešního pohledu – čin byl Vojtěch odměněn pozemky erbem s oním dekapitovaným zubrem s houžví v nozdrách. (Ten znak je rozesetý po mnoha místech Čech a Moravy, já ho důvěrně znám z vrat prostějovského zámku, důležitého pernštejnského sídla, kde na mě ta kravská hlava hleděla v časech mého dětství, když jsem šel kolem.)

Podle jiné verze se už se zubrem znali, takže provlečení proběhlo dobrovolně.

Srovnání Viléma s Valdštejnem je možné pokud jde o jejich dravý budovatelský elán – dnes by se jim říkalo developeři, ale těžko co do charakteru. Také byla jiná doba. Valdštejn, který se skvěle oženil a pak udělal obrovskou vojenskou kariéru, byl mužem konfliktu a války, z níž vytěžil zprvu maximum, ale která ho pak též logicky zlikvidovala. Vilémovi se nejspíš cokoli násilného a ničivého protivilo, byl představitelem té české zkušenosti, která z náboženských válek vyvodila, že žádná víra nestojí za to, aby se kvůli ní prolévala krev. Jeho postoj k náboženství byl proto pozoruhodně tolerantní a smířlivý, v jistém ohledu až jaksi cynicky pragmatický: vyrostl v kališnickém prostředí, ale jakmile to pro něj bylo výhodné, přestoupil na katolictví, což mu nijak nebránilo stýkat se s utrakvisty, ba tolerovat a v rámci možností bránit zakázanou Jednotu bratskou, k níž měla velké sympatie jeho žena Johanka Pernštejnská z Liblic.

Jeho rčením prý bylo: „S Římany (katolíky) věřím, s Čechy (utrakvisty) držím, s Bratřími (Jednotou bratrskou) umírám.“ Takové nadkonfesijní křesťanství činí zajímavý pohled na Čechy konce středověku: jako na zemi, na kterou se dá v tomhle ohledu hledět se sympatií a jistou pýchou, neboť taková náboženská „tolerance“ byla v Evropě výjimečná. Jenže co my máme s nějakými feudály z přelomu 15. a 16. století společného? Napadá mě, a není to myslím úplně málo, že snad jen řeč, neboť Vilém opravdu mluvil a psal česky: „Woytiech z Perssteyna wede zubra“ stojí na těch erbovních reliéfech.   

Líbí se mi ještě další věci, o kterých se zmiňuje kniha Petra Vorla Páni z Pernštejna. Píše o tom, jakou péči věnoval Vilém vzhledu a čistotě města. V roce 1512 vydal správní řád města Pardubic, kterým jednak zakázal vyhazování odpadků, zdechlin a hnoje do „městské strúhy“, ale především nařídil povinnosti, které má každý měšťan ve věci veřejného pořádku dodržovat. Majitel či uživatel domu musel každé dva týdny uklidit „hnoje a všeliké nečistoty“, které před svým domem měl. Kdo tak neučinil, musel zaplatit pět bílých grošů. Měšťané přitom sami mezi sebou se měli dohodnout, jak budou uklid vykonávat a kdo bude na něj dohlížet. Výsledky však nebyly příliš uspokojující, proto Vilém zpřísnil v roce 1519 svá nařízení, takže se muselo zametat a odpodky odvážet každý týden a kdo tak neučinil, byl potrestán pokutou půl kopy míšeňských grošů. Vymítit se snažil zvláště rozšířený nešvar vylévaní nočníků na ulici, což trestal pokutou pěti grošů, ale zároveň nechal zřídit veřejné toalety. Rovněž byl proti nočnímu popíjení a vysedávání na ulicích. Podporoval však pivovary, kterých bylo ve městě několik a z nichž kynul měšťanům slušný příjem.

Majitel či uživatel domu musel každé dva týdny uklidit „hnoje a všeliké nečistoty“, které před svým domem měl.

Výsledkem této péče, která by se asi málo líbila dnešním ultraliberálům, kteří každou povinnost ke společenství považují za útok na svobodu, bylo, že Pardubice byly na začátku 16. století považovány za jedno nejvýstavnějších měst v království: v té době vzniklo rčení: „skví se jako Pardubice“. Bylo to mimo jiné proto, že po ničivém požáru v roce 1507 (pak město postihnul ještě jeden v roce 1537) následovala přímo stavební exploze, kdy během pár let vyrostly podle striktního urbanistického plánu řady nových kamenných domů, které asi vypadaly jako z raně renesančního firemního katalogu: pernštejnská stavební firma dodávala jednotná (a krásná) terakotová ostění, rámy oken a dveří, přičemž dbala na náročné umělecké provedení, takže domy byly pestře zmalované a zhusta vyzdobené malbami postav a výjevů, jejichž odkryté zbytky lze sem tam ještě spatřit, když člověk zvedne trochu hlavu. Jako třeba tyto v Zámecké ulici.

V té době vzniklo rčení „skví se jako Pardubice“.

Po Vilémově smrti v roce 1521 pokračoval v budování Pardubic a zámku jeho syn Vojtěch. Rozšířil a zvýšil jej o druhé patro a dokončil jeho vystavbu v čtyřkřídelní areál s arkádami na vnitřním nádvoří. Zemřel v roce 1534, pohřben je pod nádherným náhrobkem v kostele sv. Bartoloměje. Pardubická éra Pernštejnů pak skončila v roce 1580, kdy nastává pomalý úpadek rodu a nakonec jeho vymření po přeslici.


Zámek pak  připadl koruně, což mu přineslo postupnou ztrátu významu, až z něj Josef II. učinil nejprve penzion pro vysloužilé oficíry a nakonec z něj byly sklady, dílny a vůbec vůbec sloužil všemu možnému. V roce 1920 ho odkoupilo město, které začalo s jeho rekonstrukcí a výzkumem. Díky tomu byly odkryty malby, kterými, dalo by se říct, vstoupila ve 30. letech 16. století do Čech renesance. 

Josef II. z něj učinil nejprve penzion pro vysloužilé oficíry a nakonec z něj byly sklady, dílny a vůbec vůbec sloužil všemu možnému.

Já jsem si koupil lístek v kase a šel se po asi deseti letech, co jsem byl v Pardubicích na zámku naposledy, znovu na ty výjevy podívat. Věděl jsem, že je tam vymalovaný chudák Samson, jenž spí omámený v náručí proradné Dalily, která z něj nakonec vymámila, kde a v čem spočívá jeho síla a nepřemožitelnost. Vedle si již blíží vojsko Filištínů, kteří se chystají síly zbaveného Samsona potupně spoutat a pak oslepit a vrhnout ho do sklepení, kde bude připoután k žernovu, kterým bude mlít jako bezmocné zvíře.

Věděl jsem, že je tam vymalovaný chudák Samson, jenž spí omámený v náručí proradné Dalily.

Když jsem se pak vrátil z Pardubic domů, přečetl jsem si Knize soudců podrobnosti. Stojí tam:  Tedy řekla Dalila Samsonovi: Prosím, oznam mi, v čem jest tak veliká síla tvá, a čím bys svázán a zemdlen býti mohl?
Odpověděl jí Samson: Kdyby mne svázali sedmi houžvemi surovými, kteréž ještě neuschly, tedy zemdlím, a budu jako jiný člověk.
I přinesli jí knížata Filistinská sedm houžví surových, kteréž ještě neuschly, a svázala ho jimi. V zálohách pak nastrojeni byli někteří u ní v komoře. I řekla jemu: Filistinští na tě, Samsone. A on roztrhl houžve, jako by přetrhl nit koudelnou, přistrče k ohni, a není poznána síla jeho.

Houžvemi!? Zase houžvemi! Není v tom nějaký jinotaj, nějaký symbol? Nejsou ty houžve klíčem k otázce, proč je na pernštejnském zámku vymalován právě výjev, kde houžve hrají takovou roli? Ale jakou? Čeho jsou ty houžve symbolem, když v biblickém příběhu je Samson přetrhne jako „nit koudelnou“, zatímco v pernštejském příběhu je možné za ni přitáhnout silného zubra? Je zubr Samson? A kdo je pak Dalila? A kdo jsou Filištínští? Co nám tím chtěli Pernštejni říct? A skutečně nám? Asi spíš sobě. Pokud tedy...

Je zubr Samson? A kdo je pak Dalila? A kdo jsou Filištínští? Co nám tím chtěli Pernštejni říct?

A komu se tu hned vedle ukazuje v póze trochu nepohodlné, neboť na kouli vrávorající a s jakýmsi hadr povlávajícím Fortuna Volubilis, Štěstěna vrtkavá? Prý první ženský akt namalovaný na české stěně. Byl to někdo reálný? Nějaká podobná krasavice, jako měl před padesáti lety ve Florencii Vilém Medicejský svou Simonettu Vespucci, kterou mu maloval Botticelli, i když byla už dvacet let mrtvá? Její krásy nedosahuje tahle pardubická figura samozřejmě ani náhodou. Ale co bychom chtěli na chladném severu? V Pardubicích... Aspoň se tam tehdy o tu renesanci snažili.   

Její krásy nedosahuje tahle pardubická figura samozřejmě ani náhodou.

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?