31. srpna 2011 16:38 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Zubrovka v Café
Esperanto aneb Białystok

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Město je téměř na úplné rovině. Maršálek Pilsudski stojí na náměstí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Město je téměř na úplné rovině. Maršálek Pilsudski stojí na náměstí. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Z Treblinky jsem v podvečer za dvě hodiny dojel vlakem do Bialystoku; správně bych měl napsat Białegostoku, neboť město se skutečně jmenuje Bílý stok čili soutok. Zajímavé přitom je, že tam žádná větší řeka není, tudíž se tam ani nemá co stéci. Druhý význam polského slova "stok" je svah. Město je téměř na úplné rovině.

Białystok se čtvrt milionem obyvatel je největší město polského severovýchodu, centrum Podlesí, což je historické území, které je nyní rozdělené mezi Bělorusko, Litvu a samozřejmě Polsko, které ho má nejvíc. Jméno Podlasie prozrazuje, že to má cosi společného s lesy, ale jsou i názory, že je to od Lachů čili Poláků: německy se to jmenuje Podlachien. Pokud jde o ty lesy, zachovaly se na některých místech jako prales, což se polsky řekne puszcza čili pužča, takže se to plete s pouští.

Slavná a dobrodružná kniha Henryka Sienkiewicze Pouští a pralesem (nedávno jsem si ji znovu přečetl - doporučuji) se jmenuje W pustyni i w puszczi, ale protože se to odehrává v Africe, myslí se tím poněkud jiný prales než ten zdejší. Nejslavnější a asi i nejpralesovatější urwald evropský, je džungle Bělověžská, která se rozkládá právě tady, na jihovýchodě Podlesí, na hranicích s Běloruskem.

Žijí tam, jak známo zubři, jejichž pižmo údajně aromatizuje traviny, jež se pak ve formě stébla vkládají do lahve s vodkou, čímž vzniká zubrovka, silný a delikátní alkohol s charakteristickou jemně močovinovou příchutí. Já si ji právě v tom Bílémstoku objednal a k tomu jablečný sok. Vypil jsem ho v Café Esperanto na hlavní náměstí a byl to ostatně jediný tvrdší alkohol mé polské cesty. Srpen vyhlašuje církev v Polsku za měsíc abstinence. Já se o tom doslechl dva dny předtím při kázání v jednom varšavském kostele. Ofiara wstrzemięźliwości , oběť střízlivosti se to jmenuje. Já ji dodržoval. Hodně Poláků, jak jsem během cesty viděl, nikoli.

Zubrovku jsem vypil v Café Esperanto na hlavním náměstí.

Tu zubrovku jsem si dal večer na hlavním bialystockém náměstí, které je velmi pěkné, upravené, ba řekl bych překvapivě elegantní. Přitom jsem od toho města nic zvláštního nečekal, a hle, ono se mně hned od první chvíle líbilo. Třeba nádraží patřilo k těm třem hezkým, které jsem v Polsku viděl (Gdaňsk a pak snad Marlborg, ale to se opravuje.)

Nádraží patřilo k těm třem hezkým, které jsem v Polsku viděl.

Nejhezčí ovšem v Białystoku je Palác Branických, díky němuž se město dostalo i do průvodců, které jinak tuhle část Polska pomíjejí. Ten palác a krásný park kolem se nalézá téměř ve středu města, které v době, kdy byl vystavěn, bylo sotva vesnicí. Chtěl se jím vytáhnout hejtman Jan Klement Branicki (1689 – 1771, dožil se tedy na svou dobu pěkného stáří!), jeden z těch mocných může éry pozdní šlechtické Rzeczi pospolitej, kdy to šlo s Polskem rychle cugrund, až z něj nakonec na konci 18. století nic nezbylo. Tento Branicki se rozhodl, že bez ohledu na poměry, vystaví kdesi, kde lišky dávají dobrou noc a čápi klapají zobáky, sídlo, za které by se nemusel stydět mocný aristokrat někde u Drážďan v Sasku nebo rovnou ve Francii, takže už za hejtmanova života se tomu prý říkalo Podlaské Versailles.

Už za hejtmanova života se tomu prý říkalo Podlaské Versaille.

Onen Branický, který na obrazech vypadá jako zavalitý, dobře naladěný chlapík, navlečený do toho polského šlechtického županu a sobolí čapky (to byl sarmatský kroj, hluboce symbolické oblečení polské šlechty, ale to bych moc zabíhal), si pro svou rezidenci najal nejlepšího stavitele, který se v této části Evropy vyskytoval, Sasa Johanna Sigmunda Deybela (zemřel ve stejném roce jako Branický, tedy 1771), jehož dílem byl již tzv. Saský zámek ve Varšavě, nejluxusnějí stavba té doby v Polsku. Po varšavském povstání (1944) z něj zbyly jen trosky, nyní v jeho fragmentu stojí čestná stráž.

Nyní v jeho fragmentu stojí čestná stráž (Varšava).

K jeho bialystockému výtvoru byly dějiny shovívavější, i když mu zde daly rovněž zabrat: nakonec i tenhle zámek za druhé světové války vyhořel. Pak ho zase opravili, což dělají dosud. Teď je tam lékařská fakulta, což mají tedy ti medici docela pěkné místo k pitevním praktikám.

Teď je tam lékařská fakulta.

Druhou stavbou, jež mě naprosto upoutala, byl výstředně modernistický katolický kostel sv. Rocha, který se nalézá na druhé, tedy východní straně historického jádra Bialystoku. Když jsem tu čnící podivnost viděl zdálky z přijíždějícího vlaku, nejdřív jsem se domníval, že jde o mešitu s minaretem. Věděl jsem totiž o existenci tatarské, islám vyznávající, menšiny v tomto kraji, připouštěl jsem tedy, že je to možné, ale i tak mě ohromnost stavby zaskočila. Teprve zblízka jsem viděl neklamné známky křesťanské a úplně na dosah jsem žasnul nad působivou bizarností té monumentální betonové stavby, která vypadá jak obří maják se soustavou krabic od bonbónů za zády. Úžasný je pak prostor kruhový, jako by industriální uvnitř. Architektem tohoto díla, s jehož stavbou se začalo v roce 1926, byl významný polský modernista Oskar Sosnowski, jenž zahynul při bombardování Varšavy v září 1939, dva jeho synové pak pět let na to při povstání. Ve dnech, kdy architekt ve Varšavě umíral, vtáhli do Bialegostoku od východu Rusové a v ještě nedokončeném chrámu zřídili cirkus. Komunisté měli smysl pro humor a blasfemii. Definitivně byl dokončen v roce 1966, ale práce je na něm nejspíše pořád.

Jak obří maják se soustavou krabic od bonbónů za zády.

Ráz města už mi přišel velmi "polský", po čemž jsem právě toužil. Já sice do Polska jezdím už víc než dvacet let, ale stále jsem se dostával do krajů, které se de facto staly Polskem teprve nedávno, tedy po válce – a to ne zcela dobrovolně. Vratislav (Breslau), Kladsko (Glotz), Štětín (Stettin), Gdaňsk (Danzig), ba i Poznaň (Posen), to jsou města, Poláci odpustí, historicky a architektonicky německá, tedy pruská nebo slezská, byť samozřejmě jistá polskost tam přítomná byla také, ale spíše jaksi ideově coby přání zrozené z (nacionalistické) myšlenky. Nyní tam jsou samozřejmě samí Poláci, ale vydávat třeba historický Gdaňsk za polské město je stejný nesmysl, jako totéž činit třeba v případě českosti s Karlovými Vary či s Libercem. Polsko historické, kde skutečně Poláci žijí nikoli šedesát, ale třeba pět set let, jsem vlastně neznal, neboť za ním je nutné se vydat dál na východ, nejlépe asi do Lvova Hrodna, na což ale potřebujete vízum. Samozřejmě dejme tomu, že jádro historického Polska leží v současném Polsku v pásu od severovýchodních hranic (Suwalki) s Kaliningradskou oblastí Ruska (Východní Prusy) přes směrem na jihovýchod k linii Čenstochová a Krakov, přičemž se plynule ztrácí směrem východním, jež si uzmul Stalin.

Moje polská cesta byla pokusem to trochu napravit.


Takže moje polská cesta byla pokusem to trochu napravit. Navštívil jsem tedy vůbec poprvé Varšavu (psal jsem o ní před měsícem, ještě z Varšavy), pak byl dva dny v Białémstoku, ale potom už jsem zase zmizel v kdysi německém houští východních
Prus, tedy na Mazurách (také jsem o tom dvakrát psal). To tedy na vysvětlenou. A ještě musím dodat, že jsem měl o tom východním polském Polsku představy docela předsudečné a domníval se, že čím víc východ, tím je to strašnější a bědnější a ošklivější a civilizace a kultura končí někde na varšavském východním perónu, ale i tam je to s ní nahnuté. Ale byl jsem překvapen právě tím Białýmstokem, jenž se mi jevil jako město klidné, pokojné a usazené, s obyvatelstvem příjemným a jaksi stabilizovaným, jež dokonce i alkohol, metlu slovanských národů, užívá rozumně a civilizovaně: nějaké to pivo v restauraci na náměstí pod parasoly a k tomu spíše pizzu než bigos, po kterém jsem toužil já.

Čím víc východ, tím je to strašnější a bědnější a ošklivější.

Bigos mají v lepších i horších restauracích, což hluboce zastiňuje naše nakládané hermelíny nebo utopence. V podstatě je to guláš ve stylu zhuštěného guláše segedinského (maďarsko-polská vzájemnost je tradiční), který se vaří v jednom kotli několik let (to přeháním), takže do sebe všechny ingredience (kyselé zelí, zelenina, klobásy, různé druhy masa včetně veverčího a sobolího nebo volně po lese nalezeného) vzájemně vplynou. Klasický popis výroby bigose pochází z pera klasika, Adama Mickiewicze: " a všechno dusíme, / až z kotle překypí / šťávy, jež pustilo maso, a ke chřípí / pronikne aróma, že srdce začne zpívat" (Pan Tadeáš aneb Poslední nájezd na Litvě, 1834). Moje srdce zas tak nezpívalo, nicméně snědl jsem to s chutí, požehnav před tím jídlo i sebe způsobem, jak jsem to jen uměl.

Ke chřípí pronikne aróma, že srdce začne zpívat.


Ale zpět do Bílého stoka. Aniž bych to tušil, tak jsem o tom městě slyšel už jako dítě od svého prostějovského dědy, jenž byl polyglotem, vzdělancem a antisemitou maloburžuasního typu. To poslední mu nebránilo zajímat se o esperanto, které skutečně i ovládal a vedl v něm korespondenci s podobnými vzdělanci po celém světě. A vzpomínám si, jak mi děda vyprávěl, co to je za jazyk a kdo ho vymyslel. A vzpomínám si, jak říkal, že kdesi v Polsku žil jeden učený Žid, který byl oční lékař a měl různou klientelu, která mluvila různými jazyky a jemu z toho šla hlava kolem, tak se rozhodl všechny jazyky spojit do jednoho, z čehož by mohla lidstvu vzejít velká naděje. To se nakonec nestalo a dnes ovládá esperento čili "doufající" pravděpodobně mnohem méně lidí než před těmi čtyřiceti lety, kdy mi děda - který v tomto ohledu překonal i svůj maloměstký antisemitismus, jenž mu jinak bránil například vzít do ruky Kafkovy knihy - o jeho vynálezci vyprávěl. Takže jsem i na něj myslel i pomníku Ludwika Zamenhofa, který se tedy v Bílém stoku narodil v roce 1859 – zemřel ve Varšavě v dubnu 1917. Teď si uvědomuju, že učený doktor nepočítal s agresivní angličtinou, jíž je ostatně v esperantu docela nepatrně.

Učený doktor nepočítal s agresivní angličtinou.

Ten pomník je na místě, kde stále židovská čtvrť, jež zabírala více než třetinu města, neboť centrum města bylo židovské, takže i ty výstavné domy byly židovské a sklepy, obchody a krčmy byly také židovské. Vaše tedy (židovské) kamenice, naše ulice, říká se polsky dosud a je příznačné, že pro kamenné domy má polština výraz kamenice, neboť normálem byla samozřejmě dřevěnice: v ruštině je dřevěnice, děrevňa, rovnou celá vesnice.

Vaše, tedy (židovské) kamenice, naše ulice.

Tady také stála jedna z největších a nejhonosnějších synagog evropského Východu, tzv. Velká synagoga, postavená začátkem 20. století. Doplňovala tak honosný novogotický farní kostel katolický a pravoslavný chrám sv. Mikuláše, všechny vystavěné ve stejné době, tady v prvním desetiletí 20. století. Tehdy patřilo město carskému Rusku, což mu nebránilo zažívat obrovský hospodářský a civilizační vzestup, který je dosud znát. Město bylo velmi výhodně položené na samém okraji říše, mělo železnici, pracovité a schopné obyvatelstvo, z nichž především Židé nevynechali žádnou příležitost, jak zbohatnout. A hlavně, jak jsem se dočetl, po polském povstání v roce 1830 a pak v roce 1863, když Rusové uvalili na uzemí bývalého varšavského království za trest obrovské daně, tady Białymstoku, který byl tedy "v Rusku", se daně téměř neplatily. To vedlo k ohromnému průmyslovému boomu, jenž z tohoto zapadlého města udělal textilní centrum Východu (další z mnoha Manchesterů) a nejkosmopolitnější město téhle části Evropy: žili tu Židé, Poláci, Němci, Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Cikáni, Litevci, Arméni, Tataři – ti skutečně dosud žijí v několika vesnicích na východ od města, směrem k běloruským hranicím.

Po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop do něj v září 1939 vtáhli Rusové.

Po první světové válce připadl Białystok Polsku. Po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop do něj v září 1939 vtáhli Rusové, kteří tu zavedli sovětskou správu a Bialystok poznal, zač je toho v bolševismu loket. Stovky, ba tisíce lidí byly odvlečeny na východ, na Sibiř, do gulagů, do stepí Kazachstánu. V prvních dnech německého útoku na - před pár lety sem věrolomně rozšířený - Sovětský svaz, bylo město obsazeno wehrmachtem a sotva vojáci pokračovali dál na východ, začalo tu nacistické řádění.

Stovky, ba tisíce lidí bylo odvlečeno na východ, na Sibiř, do gulagů, do stepí Kazachstánu.



Události líčí kniha Christophera R. Browninga Obyčejní muži. 101. záložní policejní prapor a "konečné řešení" v Polsku (Argo, 2002): Ráno 27. června 1941 vtrhly policejní oddíly do ghetta a systematicky jej pročesaly. Asi sedm set mužů nahnali na tržiště, zatímco zhruba tisíc Židů, ženy, děti, staří lidé, se ukryli do synagogy. Představitelé židovské obce se dostavili do hlavního stanu 221. bezpečnostní divize a klekli si k nohám generála Pflugbeila, aby poprosili wehrmacht o ochranu. Jak tam tak klečeli, jeden německý příslušník policejního praporu si rozepnul poklopec a klečící Židy pomočil. Pan generál se otočil zády. Záhy začalo systematické vraždění. Židy shromážděné na tržišti, odváděli do parku a tam je stříleli. Vchody do synagogy, kde bylo soustředěno nejméně 700 Židů, byly zabedněny, pak polity benzínem a synagoga zapálena. Během jednoho dne a noci bylo zabito přes dva tisíce Židů. To byl ovšem jen začátek.

8. července přijel do Bialegostoku sám Heinrich Himmler, doprovázený další sviní, Kurtem Daluegem, tím, co za dva roky rozjel a řídil heydrichiádu (pověšen byl v říjnu 1946 v Praze). Povečeřeli spolu s jinou sviní, Erichem von dem Bach-Zelewskim, který pak bude v příštích letech ve velkém vraždit ve Varšavě. Druhý den se konala ve městě slavnostní přehlídka policejních oddílů. Kurt Daluege měl projev, v němž prohlásil, že pořádková policie může být hrdá, že se účastní porážky největšího nepřítele, bolševismu. Vraždění pokračovalo v nezmenšené míře další dny. Velitel města vydal rozkaz, podle nějž měly být "denní dojmy (tedy vraždění tisíců civilistů) zahlazeny při přátelských večírcích." Přes den střílení, večer se přátelsky ožrat. Židé již, pokud vím, v Białémstoku žádní nejsou. Ani v okolí. Bolševismus byl poražen.

Vraždění pokračovalo v nezmenšené míře další dny.

Už je to měsíc, co jsem se tam v podvečer procházel a hleděl na to čisté rokoko paláce Branických, na něž jsme sice byl z průvodců a z internetu, připravený, ale stejně mě jeho výskyt zde, v hlubokém polském vnitrozemí, překvapil. Zlatem potažené sochy, jímž na atice vévodil stařec Chronos vláčící se s glóbem, házely šajny do očí a jemná, jakoby nahnilá vůně pomalu odkvétající leknínů z přilehlých jezírek, způsobovala malátnost, v níž jsem i ty nejdotěrnější komáry nechal konat své krvežíznivé dílo. Stopy po komárech, jež jsem si pak vezl přes celé Polsko, jsou už dávno pryč. Vzpomínku na v Bialystoku si budu chránit delší dobu. Proto jsem se taky tak rozepsal. Příště ještě jednou Polsko. Ale už nejspíš naposledy.

Na atice vévodil stařec Chronos vláčící se s glóbem.




  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!