Zkonce světa se poslední dobou stalo téma jaksi seriózní. Neužívané jako dráždidlo, záminka ke spektáklu a zvýšené aktivitě svalnatého geroje, který nakonec tu největší pohromu odvrátí. V souladu se sebevzhlíživě pesimistickým duchem doby se ze všeobecného zániku stává reálně zvažovaná možnost, kterou se hodí promýšlet a dovést ji na plátně třeba až do krajnosti, emocionální i řekněme faktické.
Lars von Trier to udělal v Melancholii, scénu zániku vesmíru by prý měl obsahovat i prodloužený sestřih Malickova Stromu života, možná nejpronikavěji se spojení apokalypsy a soudobého zeitgeistu dotkl americký režisér Jeff Nichols ve filmu Take Shelter (v Česku se bohužel nepromítal).
Skotský tvůrce David Mackenzie se ve filmu Perfect Sense pokouší podat finále příběhu lidí v intimním měřítku a s jistým melancholickým optimismem nebo alespoň smířeností. Výsledkem ale je dílo bez života, v němž se jen inscenují teze, navíc ne zrovna obratně. Dává najevo své ambice, aby jimi mohlo být poměřováno a shledáváno nedostatečným, podsouvajícím myšlenky, jež není schopno podat tak, aby rezonovaly.
Cosi krajně podivného
V Glasgow žijí lehkomyslný šéfkuchař Michael (Ewan McGregor) a osamělá vědkyně Susan (Eva Greenová). Náhodou se potkají, začnou si spolu, je to vážnější vztah, než si asi oba mysleli. Jistě i proto, že se světem se cosi krajně podivného děje. Kvůli neidentifikované infekci, teroristickému útoku, něčemu, se šíří choroba, která lidi postupně připravuje o všechny smysly. Pokaždé, když nemoc pokročí do dalšího stadia, předchází tomu chvíle intenzivního citového prožitku (žal nad ztrátou, agrese a podobně). Ústřední dvojice a stejně tak i většina lidí se na další a další smyslová omezení pokaždé adaptují, je to ale čím dál těžší...
Jeden z mnoha problémů filmu jsou jeho hlavní postavy. Jakkoliv jsou oba představitelé lidé velmi pohlední a v jiných filmech dokázali podat výrazné výkony, v Perfect sense působí náměsíčně. Jejich romance uprostřed umírajícího světa je unylá a snadná – dva hezcí lidé na sebe dělají hezké obličeje, občas se svléknou, občas jsou trochu smutní, vždy ale způsobem velmi dekorativním a neškodně bezkrevným. Na povel vyjevují svoje city, kterým se ale nedaří dodat nějakou váhu, nikdy se nezdají být víc než poslušní naplňovatelé zadání, figuranti používání při výkladu na téma, jež se jich osobně netýká. Hercům to asi nelze klást za vinu, situace, do nichž je staví scénář Dána Kima Fupze Aakesona, je totiž konstruován právě jako sled scének osvětlujících různé aspekty nějakého problému, a ne obrazy ze života postav, o nichž někdo chce publikum přesvědčit, že jsou živé.
V Mackenzieho filmu je konec světa lidí vždycky jenom kulisa postrádající naléhavost, tíhu. Vše v něm probíhá téměř bezbolestně a bez dramatu. Lidé se na postupující zhoršování nemoci adaptují rychle a snadno, Ewanovi McGregorovi to na kole sluší pořád stejně (byť mu místy štáb z jakýchsi ne úplně pochopitelných důvodů upevní kameru na řídítka a nechá obraz, ať si pořádně zaskáče a vypadá díky tomu tak nějak autenticky).
Smutné civění do kotců
Filmová Susan je sice epidemioložka, která pracuje na zastavení nákazy, nezdá se ale, že by atmosféra na jejím pracovišti byla nějak vzrušená. Lidé se tam věnují hlubokomyslným řečem, případně smutnému civění do kotců s pokusnými králíky.
Bezprostřednost, bolest ve filmu nahrazuje tuctově apartní emoce. Montáže obrazů z končícího světa, k nimž znějí přešlechtěné smyčce Maxe Richtera, do nichž Greenová čte smutným hlasem jakési rádoby poetické situační zprávy. Scéna, v níž Susan a Michael na procházce narazí na pouliční umělkyni, která se snaží svým výkonem lidem kompenzovat chybějící čich, a další kultivované nicotnosti. Možná končí svět, děje se tak ale jenom na „place“, za rohem, kam už kamera nedohlédne, dál běží život, jak ho známe.
Perfect Sense(UK/Dán./Fr., 2011) |
Perfect Sense je nesený sympatickou ambicí – oslavit lidskou schopnost tiše vzdorovat i tomu nejhoršímu a lásku, ten „dokonalý smysl“ z titulu. Aby se tohle všechno dalo brát vážně, muselo by vMackenziově filmu být víc než pohlednicová umělost. Z osudového střetu lásky se zánikem se nakonec stala laciná záminka k libému krasosmutnění. Je snadné se z něj oklepat a vyjít z kina do světa plného těch skutečných emocí a vůní.
