Kvitováno budiž též, že prakticky neslyšitelné jsou nehorázné a defétistické hlasy, že si to provokatéři z onoho rouhačského týdeníku vlastně tak trochu způsobili sami. Neboli, že fanatické islamisty neradno dráždit.
Bohužel ne vždy tomu tak bylo. Mnohá média a nakladatelé se zdráhali ukazovat karikatury proroka Mohameda – ať už počátkem roku 2006, kdy po přetištění jejich první várky dánským listem Jyllands-Posten vypukla vlna násilností, či v letech následujících. Ano, karikatury byly provokující a dost možná i nevkusné. Ale i tehdy se dalo mluvit o solidaritě. A podobné to bylo u „jednoznačných odsouzení“ islamistických výpadů, která přicházela od francouzských politiků a tamních muslimských duchovních. Často tam totiž bylo i nějaké „ale“.
ČTĚTE TAKÉ: |
Tehdejší francouzký prezident Jacques Chirac například mluvil v roce 2006, když týdeník Charlie Hebdo karikatury přetiskl a ještě si několika svými přisadil, o „zjevné provokaci“ a potřebě nezraňovat náboženské city jiných. A francouzské muslimské autority podaly na časopis žalobu kvůli „rasismu“ (kterou soud později zamítl). A když týdeník v roce 2012 přinesl další, opět o něco drsnější dávku karikatur, mluvil dosavadní ministr zahraničí Laurent Fabius nejen o svobodě slova, ale i o tom, „jestli je opravdu rozumné a chytré přilévat oleje do ohně“ (americké ambasády se tehdy staly terčem útoků kvůli taktéž provokativnímu filmu o muslimech).
    |
Jistě, po bitvě je každým generálem. A je těžké rozlišit, co je ještě otázka vkusu a co už zbabělost. A kde končí svoboda slova a kde začíná prvoplánová propagace či snaha někomu ublížit. Pokud je ale svoboda – včetně svobody slova – nedělitelná, tak by při její obhajově nemělo zaznívat žádné „ale“. A nejen teď, při té obdivuhodné vlně solidarity nesoucí se pod sloganem Je suis Charlie. Ale třeba i za půl roku, až to nebude solidarita masová.
