Protože – jak se teď svěřil Blesku – si za komunismu nežil jako nějaké princátko (myšlen Havel), ale pobýval v malém bytě bez tekoucí teplé vody (myšlen Klaus) a nosil dlouhé vlasy (opět Klaus). A jak se před pár dny svěřil MF Dnes, navíc názorově tíhnul k reformnímu komunismu (nyní zase Havel).
VÍCE K TÉMATU: |
Václav Klaus se tedy po svém příchodu na Hrad stal ve světě bojovníkem proti globálnímu oteplování, byrokratizaci Evropské unie i přílišné evropské integraci jako takové. Bylo by nefér bývalému prezidentovi podsouvat, že tak činil jen proto, aby se odlišoval.
Jeho názory byly a jsou v mnohém autentické a konzistentní. Navíc upozorňoval na reálné problémy a nerozpakoval se jít proti názorovým proudům, v nichž se konsenzus rovnal papouškování. Až moc ale zdůrazňoval formu nad obsahem. Neboli, jak moc je v mezinárodní politické aréně oním nebojácným bojovníkem. Či přesněji, disidentem.
V poslední době otevřel druhou frontu svého boje za disidentství – to skutečné, nikoliv nějaké falešné – tady doma. A po vzoru známé poučky, že vůdce se stává tak silný, jak silné si vybírá protivníky, sáhl po samotném symbolu disidentství, po Václavu Havlovi. Opět – ne, že by neměl vůbec pravdu.
VH neměl rád politické strany, v lecčems tíhnul názorově doleva, pocházel z bohaté rodiny, za komunismu se těšil podpoře Západu apod... Ale zároveň třeba také seděl ve vězení, které mu podlomilo zdraví. A když k tomu VK nyní podprahově staví na roveň to, že on sám „zažil různá vyšetřování“ (rozhovor pro Blesk), působí to bohužel spíš smutně.
Obvyklou zbraní v boji Václava Klause o doplnění disidentské položky do jeho politického odkazu je snaha být disidentnější než někdejší disidenti. Proto prý nepodepsal Chartu, proto neemigroval, aby se stal „nějakým profesůrkem na americké univerzitě, takovým panem Švejnarem...“. Jistě, chartistická a disidentská obec vůbec sdružovala roztodivné proudy včetně třeba marxistických. Jistě, mnozí utíkali na Západ jen proto, aby si přilepšili. Ale proč ne, když tady jim žádná kariéra nesvítala? Tedy pokud to přiznávají, samozřejmě. A co třeba lidi, které režim do emigrace svými brutálními metodami vyštval?
Nikdo by Václavu Klausovi nevyčítal, že tu zůstal, že neskončil ve vězení, že nepodepisoval protirežimní dokumenty. I on dost možná zažil některé nelehké chvíle. Jen kdyby se teď urputně nesnažil hrát na „skutečného disidenta“. A tím, že někomu vyčítá žití v lepších poměrech – byť třebas díky dědictví bohatých předků – bohužel Václav Klaus boří i svůj skutečný pomník, propagátora ekonomiky bez přívlastků.
