Nejnovější příležitost pokochat se tímto nevkusným představením se naskytla ve středu, kdy se v parlamentu stěhovala Krylova busta na své nové místo, do poslaneckého klubu KDU-ČSL.
Lidovci by mohli být pochváleni, že se o čerstvě bezprizorní bustu postarali. Zvlášť když jde o člověka, kterého lze bez nadsázky označit za svědomí národa. Ostatně v dnešní politicky vychýlené době jsou lidovci i v mnoha dalších odhledech jakousi kotvou zdravého, nejen selského rozumu. A šlo by jim odpustit i to, že si na tom přihřáli svoji polívčičku – to k politice logicky patří, jde o to, zda se nasytí i obecné blaho. Pokud by ovšem nešlo o Kryla: člověka z podstaty nepolitického, či spíše apolitického s rebelským naturelem.
Z paměti to půjde těžko vymazat
Výjev, který se divákovi při sledování středečních Událostí ČT naskytl, tak připomínal panoptikum. Lidovečtí poslanci si zatleskali, udělali si s Krylovou bustou skupinové foto a nakonec si i zazpívali - naštěstí se do zpravodajského šotu vešel jen úryvek. I tak ale pohled na přítomné, jak pějí jeho Děkuji (pro jistotu se zpěvníčky v ruce), půjde z paměti jen těžko vymazat. A to i když si člověk vezme k srdci jeden z veršů téhle pokorné písničky, kde se zpívá „děkuji za žízeň...“.
Jelikož je Kryl už přes dvacet let na pravdě Boží, můžeme se jen dohadovat, jak by na podobné pokusy o své uctívání na parlamentní půdě reagoval. Ať už na středeční znovuodhalení busty u lidovců – jen na okraj: generačně omlazených, ale kdysi patřících k Národní frontě – či vůbec její prvotní instalování ve Sněmovně loni v říjnu. Možná by byl ještě rád, že neskončil rovnou u komunistů. Poté, co se jejich místopředseda Dolejš loni v srpnu na svém facebookovém profilu vyznal z obdivu k „Plastikům“, by se už tady jeden nedivil ničemu. Anebo by Kryl adorujícím poslancům zapěl svoji Píseň Neznámého vojína s důrazem na její poslední slova...
