Petr Kratochvíl: Mějte se, já odcházím

Sešli jsme se v jeho vile Elinka v Jevanech, kde s rodinou bydlí a kterou si plánuje ponechat i po odchodu za oceán. V domě, jenž byl konspirační vilou KGB i StB, bydlel tu Che Guevara, vrah Trockého i maminka sovětského prezidenta Andropova, mluvil bez jakýchkoliv zábran.

Máte v Česku vůbec nějaké přátele?
Není jich moc. Jefim Fištejn. Martin Štěpánek. Walda Matuška. Karel Kryl.

Tři ze čtyř, které jste jmenoval, jsou mrtví. 
Máte pravdu. Těch pár ostatních nechci jmenovat, byl by to pro ně polibek smrti. V tu ránu budou mít štempl, že se kamarádí s komerčákem, s pravičáckým klausovcem.

Jak dlouho už plánujete odchod do zahraničí?
Čtyři roky. Tehdy se tu lidé začali dívat na české normalizační seriály. Už si ani neuvědomují, že nomenklaturní komunisté jsou všude. Nechci pesimisticky nadávat, chci jen říct: Mějte se hezky. Každý má takovou vládu, jakou si zaslouží. Mám sedm dětí a chci těm mladším dát možnost vystudovat v zahraničí, aby si mohly samy zjistit, že mezilidské vztahy nejsou všude tak špatné jako v Čechách. Chci se vrátit na Palm Beach, na Floridu. Hledám tam dům. Mám ještě haciendu v Portugalsku, tu si nechám – Portugalci jsou nesmírně hodní a milí lidé.

Co budete na Floridě dělat?
Mám obchodního partnera, chceme otevřít divadlo v Kataru. Chtěl bych podnikat také v Asii, před lety jsem tam měl obrovský úspěch s představením Alice and Dream. Často jsem jezdil do Číny, na Tchaj-wan, Alice and Dream se tam hrála deset let. 

Co bude s Divadlem Ta Fantastika?
Bude dál fungovat. Majiteli jsou pan Julius Hirsch a Lucie Bílá jako dvě fyzické osoby, já mám plat, pomáhám jim po obchodní stránce. To mohu dělat po telefonu, občas sem z USA zaletět. Nebudeme už dělat ani muzikály, ani činohru, Ta Fa zůstává vizuálním divadlem, nejdu už do tohohle nefér boje s ostatními komerčními divadly.

Verdikt Evropské komise, na který jste čtyři roky čekal, měl rozhodnout, zda některá česká soukromá divadla mohou dostávat státní dotace, a jiná nikoli. Prezident Evropské komise Barroso vám napsal papír velikosti A4, kde uvádí, že jste měl pravdu a že napříště by se mělo rozhodovat podle evropského práva. Není to tak, že sobě jste nepomohl a jiným divadlům uškodil?
Ten pocit nemám. Neberu to jako vítězství, mám jen dobrý pocit, že jsem spor dotáhl do konce. Dokázal jsem, že v téhle zemi je bolševismus úplně všude. 

Pojďme projít posledními čtyřmi lety.
Připomenu, proč jsem si u Evropské komise na grantový systém stěžoval. Byl léta netransparentní, protizákonný. Evropské právo jasně říká, že s. r. o., jako jsem já, nesmí dostat víc peněz než zhruba šest milionů korun na tři roky. A tady mnoho soukromých subjektů dostávalo třeba třináct milionů ročně. Moje divadlo taky dostalo grant, jednou jeden a půl milionu na projekt Božena Němcová. Ale i tak jsem tvrdil, že jde o princip, že špatný grantový systém ničí trh – pak na něm nemá cenu podnikat a investovat.

Proč trvalo čtyři roky, než vám José Manuel Barroso odpověděl?
Protože Evropská unie je socialistický galimatyáš a maličkosti jako Kratochvíl v Praze ji nezajímají. Stálo mě to spoustu peněz, platil jsem celou dobu právníka, který mě zastupoval.

Kolik vás to stálo?
Sto tisíc měsíčně.
 
Sto tisíc měsíčně po dobu čtyř let… Za pět milionů korun jste dostal A4 od Barrosa?
Nevadí mi ty peníze. Vadí mi, že to tak dlouho trvalo, že člověk už se nedovolá ani u Evropské unie.

Je důvodem, proč odcházíte, také politická a hospodářská nestabilita v Evropě?
Odehrává se tady něco jako RVHP – jen s tím rozdílem, že RVHP fungovalo. Držím jim palce, ale moc to nevidím. Tuhle jsem se koukal na přenos z Evropského parlamentu a byla tam ta britská baronka Ashtonová, prezident EU Herman Van Rompuy a tahle partička, něco řešili. Moje děti se ptaly: „Tati, a to je pokračování Bradavic?“ – „Ano, děti,“ odpověděl jsem, „to je Harry Potter.“

Ale Amerika už taky není tou zemí, ze které jste před dvaceti lety odcházel.
Jsem na to připraven. Nevolil jsem Obamu, a jsem přesto šťastný, že je prezident. Je to důkaz, že Amerika je nejdemokratičtější země na světě. Dovedete si představit, že by ve Francii vyhrál černoch? Občas mě Obamova rozhodnutí rozčílí, ale nedá se to srovnat se Sarkozym či s tetou Merkelovou. Pro mě je Amerika stále nejlepší zemí na světě. Jsem světoobčan, mám rád patriotismus a vlastenectví.

Proč jste svůj podíl v Ta Fantastice prodal v roce 2008 letitému spolupracovníkovi Juliu Hirschovi?
Kvůli déjà vu. Zjistil jsem, že tady vyhráli komunisti, mentalitou i fakticky. Komunismus pokračuje, jen má jiné kulisy. Tohle poznání je úsměvné, ale strašné.

Petr Kratochvíl v Praze založil divadlo Ta Fantastika.

Proto už nechodíte do společnosti?
Ano, zavřel jsem se doma se ženou a dětmi, dívám se jenom na Al Jazeeru a CNN. Bylo ale těžké vystoupit z pracovního kolotoče, byznys je tvrdá záležitost, člověk mu musí věnovat všechno. Když jsem v roce 2008 přestal pracovat, cítil jsem se jako nemocný. Zvykl jsem si až za dva roky. ¨

Divadelníky na vás vždycky popuzovalo, že umíte vydělat peníze. Není to proto, že jiným divadlem než černým, které láká především turisty, se u nás tolik vydělat nedá?
Ale dá. Podívejte se na Voskovce a Wericha, E. F. Buriana nebo Vlastu Buriana. Za první republiky všechno fungovalo bez dotací. Můj vzor je Andy Warhol. Říkal, že má úžasný pocit, když namaluje obraz, ale ještě krásnější je, když se mu ho podaří dobře prodat. A co prohlásil Steven Spielberg? „Nejdřív musím natočit Čelisti, abych si mohl dovolit Schindlerův seznam.“ Tohle uvažování se mi líbí, držím se ho. Jediný lék je nedávat umělcům žádné peníze z peněz daňových poplatníků – a kdo se neuživí, ať jde dělat něco jiného.

Jaký měla Ta Fa obrat v roce 2008, když jste z ní odcházel?
Kolem osmdesáti milionů korun.

Kolik z toho byl čistý zisk?
Tak mezi dvaceti třiceti procenty, asi dvacet milionů korun. Téměř všechno jsem ale každoročně investoval zpátky do divadla. Nicméně všichni měli před očima jen to, že Kratochvíl vydělává velké prachy. To stačí k tomu, aby vás tady neměli rádi.

Myslíte si, že jste mezi stovkou nejbohatších Čechů?
Nejsem Čech, jsem Američan. Ale vážně, jsem bohatý tak, že jsem nezávislý, v tom je má síla. Vlastním myšlenkový trust, což je důležitější než kapitál. První hra, kterou jsem začal provozovat v Americe, Alice and Dream, mě stála sedmdesát tisíc korun a vydělal jsem na ní osm set milionů korun. Hrála se víc než sedm tisíckrát.

Teoreticky by se dalo vaše divadlo v Kataru řídit z Jevan, ne?
Určitě. Ale na Floridě je hezky, mám tam rozhodně víc přátel. Na rozdíl od osmdesátých let, kdy jsem do Ameriky emigroval, sem do Čech můžu kdykoli přiletět, což je úžasné. Přiletím, až tady budou Andrej Babiš s Janem Krausem a Tomášem Halíkem zavírat Klause. Je to možná nadsázka, ale tady je možné všechno.  

Je Václav Klaus jedním z vašich přátel?
Klause si nesmírně vážím a snad můžu říct, že si ho vážím jako přítele. Je to možná provokativní politik, ale politici západního střihu takoví bývají, třeba David Cameron. Vážím si Klause i s chybami, které má. On byl pro Chartu a komunisty čára přes rozpočet. Individualista, stál si za svým názorem a uměl ho obhájit. Otevírá nové diskuse, ať je to Evropská unie nebo globální oteplování. Když vedle něj postavím komunistu a estébáka Babiše, je to nebe a dudy. Babiš a jeho nová parta umělců, Jan Kraus a Michal Viewegh… Připomíná mi to historku, jak houslista Svěcený hrál v nějakém pornu, provalilo se to, toho člověka zavřeli a Svěcený říká: „Ale já jsem tam hrál jenom na housle!“ Jan Kraus taky bude jednoho dne, až sem třeba přijdou Číňani, říkat: „Ale my jsme to mysleli dobře, my jsme tomu věřili, chtěli jsme udělat pořádek a bojovat proti korupci…“

Proč jste tak naštvaný, není za tím něco osobního?
Vadí mi, jak pořád říkají, „my jsme pravdoláskaři“. Neznám člověka, který nechce, aby pravda a láska zvítězily. Taky si přeju, aby pravda a láska zvítězily, ale tahle skupina lidí k tomu, aby jejich pravda zvítězila, použije jakoukoli lež. Kdo má jiný názor, je pro ně nepřítel, což je totálně nedemokratické. Když se pravdě a lásce podrazily nohy hned na začátku, protože zlo nebylo potrestáno, nebyl tady žádný norimberský proces, tak pravda a láska nemají na čem stavět. A vzhledem k tomu, že si to tu nikdo neuvědomuje, tak pravda a láska už asi nikdy nezvítězí, což je ta největší škoda.

Jak to myslíte?
Pan Jan Fischer, nejpopulárnější politik, který vstoupil do strany až léta po upálení Jana Palacha, bude možná prezidentem.

Kdybyste tady zůstal, tak byste se třeba taky s komunismem namočil.
Ale já jsem tady nezůstal. Stejně jako tady nezůstal Martin Štěpánek, bratr Petra, předsedy komunistické strany Národního divadla. Byl jsem jediný z divadla Ypsilon, kdo nepodepsal Antichartu. Ten tlak, abych ji podepsal, byl přitom obrovský.

Jenže tlačeni k podpisu Anticharty byli především slavní herci a umělci – to jste vy v té době nebyl.
Šlo jen o to, nenechat se zblbnout masou, která říká: „Když nepodepíšeš, zničíš divadlo, odneseme to všichni!“ Na druhou stranu jsem ale šťastný, že jsem nepodepsal ani Chartu, protože jsem bydlel mezi chartisty ve Vídni. Znal jsem proto všechny ty strašné lidi, co pak byli na Hradě. Nebyli schopní sžít se s žádným právním systémem, přežívali na podporách, ožralí na schodech, nestarali se o děti. Chovali se jako šílenci, znám jen jejich přezdívky: Londýn, Skalák… Jejich děti tam běhaly nahaté po schodišti a nikdo si jich nevšímal. Těch lidí si nevážím a je pro mě absurdní, že se z nich dělají hrdinové. Plastic People měli a mají své místo, ale připadá mi neuvěřitelné, že se české děti budou učit básničky od Magora, který se z mého pohledu nebyl schopen postarat o rodinu, a nikdo si nebude pamatovat, kdo byl František Fajtl nebo bratři Mašínové.

Nesnášíte chartisty, co byli v komunistické straně, antichartisty, pravdoláskaře… Kdo vám tedy vyhovuje?
Nepatřím sem. Je to hrozný pocit, ale je to tak. Mně kamarádčoft nesmírně vadí, je neprofesionální. Bylo by mi odporné říct: „Pane Just, přijeďte do Jevan na vínečko!“ Navíc si velké většiny českých umělců ani nevážím. Nemají názor, jsou schopní dělat předvolební kampaň za peníze, i když té dotyčné straně vůbec nevěří, mohou dělat s Michalem Davidem úplně stejně jako se mnou.

Se zpěvačkou Lucií Bílou má Kratochvíl syna Filipa.

Proč jste se tedy z Ameriky vracel, když se vám tam tak výborně dařilo?
Jsem patriot. Díval jsem se na CNN, kde byly záběry z Václaváku, a říkal si: Jedu domů. Nechtěl jsem mít na zahradě grapefruity, ale třešně a švestky. Těšil jsem se na rodiče, na sestru, na kamarády, všechno jsem si zidealizoval. To rozčarování vzniklo postupem let. Začalo to Václavem Havlem, když osvobodil z podvodu podezřelou Chadimovou bez soudního procesu, pak prodal Lucernu estébákovi z Chemapolu Junkovi. Pomalu se to začalo skládat jako mozaika…

V jednom rozhovoru před třemi lety jste řekl, že Václav Havel byl jen loutkou v rukách Mariána Čalfy. I laikovi je jasné, že je to zjednodušující pohled. Pořád si to myslíte?
Myslím, že Marián Čalfa měl na Václava Havla snad až příliš velký vliv. Čalfa jako Mojžíš převedl komunisty suchou nohou do řízeného kapitalismu. To je geniální, jak se mu to povedlo. Myslím si ale, že měla téct krev, abychom si víc vážili svobody. Takhle jsme opět prošvihli dějinnou příležitost. Dnes by si komunisté dávali větší pozor, víc by se styděli. Proto si vážím Mašínů, jsou to hrdinové. Stejně jako Kubiš a Gabčík, kteří provedli atentát na Heidricha.

A Václava Havla?
I jeho si nesmírně vážím. Jako disidenta. Jako bojovníka za lidská práva. Celosvětově. Ale doma to prošvihl, protože de facto veřejně rehabilitoval komunisty. Pánové Dienstbier a spol. si vymínili úžasnou moc, mohli říkat: Tohle byl hodný komunista, tohle špatný, hodný estébák, špatný estébák. Jednoduše, tohle všechno pro mě byli komunisti, panem Dienstbierem počínaje a panem Rychetským z Ústavního soudu konče. Pokud připustíme, že to byla zločinecká organizace, tak všichni její členové byli zločinci.

Koho si v téhle zemi vážíte?
Víte, že letci, kteří lítali v RAF, mají dnes menší důchody než jejich pozdější trýznitelé? Nositelé Řádu bílého lva, Řádu Milana Rastistala Štefánika a britského Distinguished Flying Cross dnes nemají peníze na zubní protézy. To je přece ostuda. Stejná, jako když na sochu Milady Horákové dávají peníze komunisté. To jsou chvíle, kdy si říkám: Proč tu mám žít?

Byl jste pozván na pohřeb Václava Havla?
Ne. Nebyl jsem ani Waldovi na pohřbu, i když jsem ho celý zařizoval. O hrdiny se má člověk starat, když žijí. I o rodiče, o děti, rodinu a přátele. Tím se znovu dostávám ke třetímu odboji. Teď na ně kašlem, a až umřou, tak jim zas budem nosit věnce na Slavín.

Budete Václavu Havlovi nosit věnce?
Nevím, zatím jsem tam nebyl. Ale jak se po jeho smrti chovali jeho v uvozovkách kamarádi, antichartisti, ta hysterie, občas jsem měl strach, aby to nebylo jako v Severní Koreji, lidé se předháněli, kdo co vymyslí, kdo víc, je to Bůh, není to Bůh? Snaživý blbec udělá víc škody než deset placených diverzantů, třeba David Černý nebo Michael Kocáb. Čekal jsem, kdy nějaký herec, jistě antichartista, řekne, že jedno sedadlo v divadle se nebude nikdy prodávat, že tam bude neonové srdce, aby byl Václav Havel vždy s námi. A kdo jste ho znali před rokem 1989, jak jste se o něj zajímali? A další věc: dvanáct nominací Českého lva na film Odcházení? Po všech těch špatných kritikách? To je typicky české pokrytectví.

Co byste po lidech vlastně chtěl, dvaadvacet let po roce 1989?
Třeba když píší životopis, tak nezapomenout uvést, že byli ve straně. Jako na to zapomněli oba poslední ředitelé České televize, Janeček a Dvořák. To je typické.

Není váš radikální názor na komunisty dán tím, že jste strávil dekádu v emigraci v USA?
Je to možné. Věřím, že komunista byl, je a zůstává komunistou. „Bývalý komunista“, je stejný nesmysl jako „bývalý fašista“. Jednou jsem, po smrti Waldy Matušky, řekl do České televize: „Zdravím Waldu naším obvyklým pozdravem: Smrt všem komunistům, bývalým, současným i budoucím!“ Bylo to samozřejmě v nadsázce. Jenže už mě pak nikdy do České televize nepozvali. Černé listiny jsou černé listiny. 

Nelitujete dneska, že jste v devadesá-tých letech tak otevřeně podporoval ODS?
Ne, jsem pravicový volič, světonázorem konzervativní člověk. Obhajoval jsem vždycky spíš Václava Klause než ODS. Dával jsem jim finanční příspěvky, ale už bych nikomu nedal ani korunu.

Kdy jste si řekl, že ODS už nic nedáte?
Totální zhroucení pro mě nastalo, když přišel do strany Mirek Topolánek. Rozdíl mezi Topolánkem a Paroubkem je nula. Jedině ho chválím, že začal řešit třetí odboj a ocenil bratry Mašíny. Jinak pravicové straně jen ubližoval.

Konkrétně?
Když jsem za ním přišel s dokumenty o problematice divadelních grantů, snažil jsem se mu vysvětlit, že mi nejde o peníze, ale o princip podpory umění v tomhle státě. Že nám chybí divadelní kategorie, zásadní pravidla i jasná kulturní politika. Řekl mi tehdy: „Ahoj, čur***, podivej se, jak sem zhubnul! Co je? Co to je? To nebudu číst, vole, kolik chceš? Cože? Ty nechceš prachy? Jaký principy, vole? Ááááále, na to se vyser!“ Od té doby už ódéesku nepodporuju. A taky jsem začal mít velké problémy s lidmi.

Vyhrožovali vám během sporu o divadelní granty?
Moc. Měli jsme tahle vrata celá pomalovaná žlutými židovskými hvězdami. A taky americkými dolary.

Cítil jste antisemitismus?
Jako národ jsme těžce rasističtí. To se týká Romů, Vietnamců, Číňanů. Nesnášíme odlišnosti menšin.

Ale vy jste Žid, cítil jste nenávist?
Určitě. Vždycky to bylo podmíněno nějakou mou akcí nebo vyjádřením. Ale nebál jsem se. Máme tady kvalitní kamerový systém, kdyby se sem chtěl někdo vloupat, tak ho natočí – a pak tady mám dědečka, který každého zastřelí.

Ale zase jste se toho tady tolik změnit nesnažil.
Snažil jsem se strašně. Ale jsem divadelní producent, ne politik. Chtěl jsem změnit věci ve své profesi, na větší změnu nemám kompetence. Mým životním cílem byly divadelní granty, chtěl jsem to dotáhnout.

Vaše podnikatelské aktivity se teď tedy budou soustřeďovat jen na Katar?
Ještě píšu pohádku o hodném milionáři a zlém chudákovi. Bude to film, který chci produkovat, natočit v Rumunsku, s rumunskými nebo polskými herci. Odehrávat se to však bude v Čechách. Ovšem ten milionář nesmí být bývalý komunista a estébák. Už to mám skoro hotové.

Taková autobiografie, ne?
Spíš mě inspiroval Strýček Skrblík. A taky aby po mně něco zbylo.