To není Libye před dvěma lety, kde Washington prosadil strategii leading from behind (něco jako režie ze zákulisí): poskytl potřebná transportní letadla i munici, ale samotné nálety prováděli svými letouny Evropané. Amerika tak de facto vyhrála válku, aniž se jí zúčastnil jediný americký voják.
ČTĚTE TAKÉ |
Sýrie je úplně jiná kapitola.Nejen že zásah v ní vyžaduje přímou americkou účast, ale navíc tvrdě - mnohem víc než v Libyi - rozděluje mocnosti v regionu na fanoušky rebelů a syrské vlády. Což vyvolává otázky. Za prvé po cíli intervence: Může jím být pouze zastavit krveprolití, ale přitom uchovat syrský stát v dosavadní podobě? Nebo se intervent musí smířit s tím, že vláda opírající se o alavitskou menšinu skončí? Za druhé po strategii vycouvání: Jak z toho po irácké zkušenosti potom ven?
Baracku Obamovi není co závidět. Zasáhne-li vojensky v Sýrii, získá nálepku četníka - tak jako Reagan za Grenadu, Bush starší za Kuvajt, Clinton za Kosovo a Bush mladší za Irák. Nezasáhne-li, získá nálepku cynika. Co je lepší? Upřímně, nejlepší by bylo, aby problém Sýrie řešila Liga arabských států či Organizace islámské konference. Aby si i muslimské státy užily rozhodování mezi nálepkou četníka a cynika.
Škoda jen, že se to více nepřipomíná.
