Viděli jste film Dům Na Poříčí komunistického režiséra Jiřího Svobody? Ukazuje ten příběh. Můžeme mu vytýkat ideologické brýle, můžeme se zasmát titulku z Haló novin "Zřícený dům Na Poříčí a kapitalistická hamižnost", ale jde o reálné neštěstí reálné doby.
Než se začnete smát Juliu Fučíkovi a Jiřímu Svobodovi, uvědomte si, že i dnešek má svá stavební neštěstí. Že i ta kdosi zavinil - někdo bezprostředně, svým selháním či nepozorností, někdo systémově, svým rozhodnutím. Ilustrací je dům v Soukenické ulici v Praze.
Dnes nejde o levnější nekvalitní beton jako v roce 1928. Dnes jde o jakýsi trend "vykuchávání vnitřků". Ta metoda má svou logiku. Proč uchovávat sto let starý interiér, je-li bezcenný a má-li význam pouze fasáda? Jenže od té bohulibé úvahy je jen krůček ke spekulaci: když se při "vykuchávání vnitřku" zjistí, že je porušena statika, musí vše dolů. Hle, cesta, jak obejít původní stavební povolení.
Zřícení objektu je častý novinový titulek. Když se před třemi lety zřítil "vykuchaný vnitřek" domu s kavárnou U Myšáka, bylo to naštěstí brzy ráno, bez obětí. Dům v Soukenické neměl ani takovou kliku, ani svého Fučíka, který by to emočně rozmázl. Ať už se ale na "kapitalistickou hamižnost" díváme jakkoliv, sluší se připomenout, že na pohřeb obětí z 9. října 1928 přišlo sto tisíc lidí. Kolik jich přijde na ten letošní?
