Vyvolala ta informace debatu o podstatě věci? O tom, jak se mladí nadějní intelektuálové zaplétali s policejním režimem? Ani náhodou.
I po roce toho víc nevíme, než víme.´

Víme, že Kunderovo jméno se ocitlo v policejní evidenci. Víme, že Kundera se o tom nebaví a jako jediný ústupek nadiktoval prohlášení ČTK ve stylu "to není pravda". Víme, jaké chyby udělali novináři – třeba že místo faxu s žádostí o Kunderovo vyjádření měli jet do Paříže osobně. Víme, že české elity zuří kvůli údajným dnešním svinstvům, ale svinstva stará šedesát let jsou jim ukradená.

Ale všechno ostatní, tedy to zásadní, nevíme.

V principu už nejde o detaily 14. března 1950, o to, zda Kundera Dvořáčka přímo udal, nebo se jeho jméno ocitlo v zápisu nějakým jiným způsobem. Obecnější problém je jinde. Zatímco třeba Ivan Klíma či Günter Grass o svém vztahu k totalitnímu režimu řekli v různých souvislostech a s různým zpožděním své, Kundera stále mlčí.
Kunderovy motivace máme vnímat prizmatem doby, napsal před rokem Václav Havel – muž, který si cenil německého vyrovnání s minulostí včetně tvrdých otázek na tělo – a sklidil souhlas elit. Můžete se pak divit, že u těch přemýšlivějších vyvolává jméno Kundera stále touhu po odpovědích?