Jeho skepse kontrastuje s nadšením Rogera Cohena z New York Times: V tom davu se mi poprvé zdálo, že by skryté íránské síly změny, slušnosti a odvahy mohly převládnout. Který názor je blíže realitě?
Není jasné, na čem Cohen zakládá svůj optimismus, píše jeho kolega Němeček v HN a má pravdu. Euforici skutečně neberou v potaz, že celý spor se týká jen volené poloviny íránského politického systému. Co ta nevolená, leč mocnější? Co rahbar, Nejvyšší vůdce islámské revoluce? Tady babo raď.
Zato je jasnější, můžeme dodat, na čem zakládá svou skepsi šéf Mosadu. Když už se na jaderných ambicích shodne drtivá většina Íránců, tak zájmům ohrožených zemí lépe vyhovuje obraz zlého, tyranského Íránu než sametových revolucionářů.
Ať už se kloníme k euforikům, nebo ke skeptikům, jeden prozatímní závěr udělat můžeme. Diplomacie, tedy i evropská, ergo i česká, která jí předsedá, si vůbec nemusí brát servítky. Zpráva, že šéf české mise v Teheránu Havlas byl povolán na kobereček za české „znepokojení nad údajnými nekalými praktikami“, nezní moc hrdinsky. Když už si Praha mohla předem spočítat, že na kobereček půjde v každém případě, mohla aspoň vydat jasné prohlášení bez servítků a mlžení.
Mirek Topolánek, schopný označit Obamův stimulační balíček za „cestu do pekel“, by byl větší frajer. Jaképak „údajné nekalé praktiky“? Vždyť je to podvod! A že to nemůže fakticky dokázat? Nevadí, za podvod označil íránské volby i Nicolas Sarkozy a nic se mu za to nestalo. A i kdyby se stalo, stačí si uvědomit, co říká ústy Ahmadínežáda oficiální Írán: homosexuálové tu neexistují, holokaust nebyl... Má snad EU vůči těmto názorům bazírovat na slovíčkách?
