Není až tak zásadní, zda jsme ve spotřebě alkoholu na hlavu druzí (za Rakouskem podle čísel OECD), či první (podle čísel WHO). Rozhodující nemusí být ani spor o metodiku výpočtu. Ať už opravdu o něco klesáme, či naopak o fous stoupáme, jisté je, že jsme nepříjemně vysoko a na rozdíl od Vernových hrdinů nás gravitace nestáhne k zemi.
Unie lihovarníků: Češi nepijí tolik, kolik se běžně tvrdí |
Má-li Česko i jiný primát než v samotné spotřebě alkoholu na hlavu, tak tento: těžko najít jinou zemi, kde se spotřeba tolik omlouvá či racionalizuje. Tady je náš zásobník téměř nekonečný. Patří sem argumenty téměř strategické – dostupná konzumace piva v hospodě stabilizuje společnost (i šéfideolog KSČ Vasil Biľak řekl pro Der Spiegel, že pivo je náš chleba). Argumenty společensko-kulturní (i Egon Bondy psal o „bazénech piva“, jež vypil s přáteli typu Bohumila Hrabala). A teď přicházejí argumenty, řekněme, kulturně-antropologické: je lepší stálé české popíjení typu „zajdeme na jedno“ než nárazové pitky, které tu předvádějí – a tím českou spotřebu alkoholu zvyšují – skandinávští turisté či angličtí rowdies.
Na tom všem hodně je. Nikdo nepopře, že pivo k české společnosti patří. Ale to vše nesmí vytěsnit základní poznatek, že spotřeba alkoholu na hlavu je u nás nebezpečně vysoká. A tento poznatek se racionalizovat nedá.
