Teď zapomeňme na teplotní rekordy, jimiž nás média krmí každé léto. Jak by také nekrmila. Globální oteplování je módní hit a jak lépe ho doložit než naměřenými rekordy. Jenže ta fascinace rekordy, počítačovými modely, vývojem průměrných teplot a jeho extrapolací v podobě "hokejkových grafů", mířících k saharským vedrům ve střední Evropě, je především mediální a politická.
Chod počasí neurčují teplotní rekordy, ale toky energií. Ty na nás v červenci seslaly bleskové povodně a teď v říjnu závěje sněhu, dvě výrazné singularity. Vymykají se ty události navyklému chodu, nebo ne? Možná lépe než počítačový model na to odpoví selská úvaha. Ty události se vymykají ze známých pranostik. V dobách, kdy se ještě ani neměřily teploty, znali naši předkové Medardovu kápi, ledové muže, fabiánskou zimu a řadu dalších jevů. Neříkali jim singularity, ale měli je dobře odpozorované, jak se přesvědčujeme dodnes.
A teď důležitá otázka. Existují pranostiky pro bleskové povodně začátkem léta a sněhové závěje v říjnu? Měli ty jevy předkové odpozorované tak, že nám svou zkušenost odkázali v podobě rčení? Těžko. Letos jsme si rozhodně nevystačili s běžným Medardem či "mrazy v říjnu, hezky v lednu". Co s tím? Buď uznejme, že chod počasí je chaotičtější, než jsme byli zvyklí, nebo vymysleme pranostiky, které z rostoucího chaosu udělají normál.
