Jsou součástí identity, společnosti i trhu práce (skoro milion pracovních míst). A má to důsledky. Když přijde na lámání chleba, tedy když se nad spalovacími motory smráká, Německo se postará, aby přežily. Takže se nebojte. A ti, kteří rádi nadávají na „šílenou Andělu“, pro ni mohou aspoň jednou utrousit dobré slovo. Vždyť na středečním „dieselovém summitu“ kancléřka ani nebyla.
Ano, automobilová situace v Německu je těhotná revolucí (výraz Wende se používá i pro změny v listopadu 1989, po našem pro „sametovou revoluci“). Města teď mají soudně posvěceno, že mohou uzavírat svá centra dieselům. Ale vláda se k revoluci staví ležérně. Z „dieselového summitu“ vzešlo jen to, že se u pěti milionů naftových motorů opraví software.
Cože, jen taková marginálie, když Zeleným jde o plošný zákaz aut se spalovacími motory? Někteří nadávají, jiní žasnou. Vždyť před šesti lety stačilo deset tisíc kilometrů vzdálené tsunami v Japonsku, aby Berlín urychlil „vystoupení z jaderné energie“ a vyhlásil „energetickou revoluci“ (Energiewende) coby sázku na obnovitelné zdroje. Kde je teď revoluce automobilová či dopravní (Verkehrswende)?
Vliv vojensko-průmyslového komplexu
Nikde, narazila na německé limity. V kontextu USA se s oblibou hovoří o vojensko-průmyslovém komplexu. Když fanoušci Donalda Trumpa omlouvají, proč prezident neuspěl v tom či onom, často si stěžují na deep state, tedy vliv vojensko-průmyslového komplexu.
Kdo tomu nevěří, ať se podívá, kolik uniforem (včetně bývalých) se kolem Trumpa pohybuje. Spolková republika je už sedmdesát let pacifistická, zato má automobilově-politický komplex. Kdo tomu nevěří, ať se podívá na osobní vazby vládních úřadů a manažerských postů u Daimleru či VW.
Němci pod vedením svých elit občas propadají různým nápadům – třeba vystoupí z jaderné energie nebo otevřou hranice dokořán. Ale aby si dali sáhnout na auta, s tím nehnou ani Zelení. Aspoň pro nejbližší léta.
