Je to porušení suverenity státu, k ochraně jehož územní celistvosti se Rusko zavázalo před dvaceti lety, když spolu s USA a Británií podepsalo Budapešťské memorandum. Škoda, že se ten dokument nepřipomíná více. Už zapomínáme, že Ukrajina zdědila po Sovětském svazu i atomové zbraně. A Budapešťské memorandum zakotvilo, že se jich vzdá výměnou za záruky pro svou suverenitu a územní celistvost.
Nynější porušení ukrajinské suverenity a územní celistvosti Ruskem je tak okaté, že i v Česku vede k nebývale konsenzuální reakci. Proti se staví i osobnosti, které mívají pro Rusko slova pochopení – třeba prezident Zeman. I pro něj analogie se situací srpna 1968 přebíjí kritiku ukrajinských chyb. Ano, můžeme kritizovat, jak byla ukrajinská opozice naivní, když si myslela, že svržení Janukovyče navzdory předchozí dohodě s ním (dohodě zaštítěné ministry Polska, Německa a Francie) znamená definitivní vítězství. Můžeme kritizovat nacionalismus v této opozici. Ale politik by měl rozeznávat priority. A prioritou je nyní fakt, že suverenita jiných pro Putinovo Rusko nic neváží.
To zjištění je tak do očí bijící, že zdvihlo ze židle české politiky nejrůznějšího ražení od prezidenta Zemana přes ministra Zaorálka až po opozičníka Schwarzenberga. Nápadně ale působí, že nechává chladnými ty, kteří mívají suverenity plnou hubu či si dávají suverenitu do názvu politické strany. Čím to? Že by vnímali suverenitu a citlivost k ní dvojace? Že by pro lidi přísahající na nedělitelnost svobody byla suverenita dělitelná? Že by jim vadilo pošlapání suverenity členských států ze strany EU, ale nevadilo pošlapání ukrajinské suverenity Ruskem?
