Gerhard Richter vystavuje v současné době na několika místech v Evropě (Vídeň, Mnichov, Londýn). Přesto je expozice ve vídeňské Albertině velmi rozsáhlá, dobře vybraná a zajímavě nainstalovaná. Richter je vlastně již od svého úspěchu na benátském bienále v roce 1972 zván na důležité mezinárodní přehlídky výtvarného umění. Patří k nejvlivnějším a nejúspěšnějším malířům posledních čtyř desetiletí. Byly mu uspořádány rozsáhlé retrospektivy ve velkých muzeích od Berlína po New York, získal řadu cen. Kritikem listu Guardian byl dokonce nazván Picassem 21. století.
Atlas kuriozit Jeho osud je pohnutý, narodil se roku 1932 a vyrůstal v Horní Lužici a Sasku. Studoval v Drážďanech a po útěku do západního Německa (1961) ještě na düsseldorfské Akademii. S ironií reagoval na socialistický realismus tzv. kapitalistickým realismem, kterým kritizoval západní konzumní životní styl. Proti převažujícímu fluxu, neo dada, happeningu či instalaci se drží klasických výtvarných prostředků. Od počátku se věnuje malířství, v jeho rámci však dosahuje krajních výrazových poloh. Již před polovinou šedesátých let se přiblížil fotografickému realismu, ale na skutečnost vždy pohlížel s lehce ironickou nadsázkou, se sarkastickým smyslem pro absurditu. Své náměty čerpal z „atlasu“, ve kterém shromažďoval výstřižky z novin, fotografie, časopisecké obrázky, fotky, skici a koláže. Ten se stal nevyčerpatelným „rezervoárem“ pro jeho práci.
Vídeňská výstava zahrnuje tvorbu pěti desetiletí, má přesně volený rytmus, je založená na kontrastu mezi realistickým a abstraktním projevem. Po přesně ztvárněných figurálních obrazech a krajinách poznamenaných civilizací a současným způsobem života následují v dalším sále řady abstraktních černobílých monotypů, vzniklých ještě ve východním Německu a připomínajících některé tehdejší experimenty českých umělců (Boudník, Balcar).
Pak se autoři koncepce opět vracejí k obrazům s technickými náměty (bojová letedla) a přírody (mraky) nebo „šťastné rodiny“ na pláži. Inspiraci malíři přinášejí i letecké pohledy na městské aglomerace. Nadsázka v umělcově realistické tvorbě nikdy nemizí. Typickou ukázkou je třeba malba nazvaná Onkel Rudi (Strýc Rudi), kterou umělec kdysi věnoval památníku v Lidicích. Zobrazuje německého vojáka, který za druhé světové války přijel z fronty na dovolenou. Ten sice tentokrát na výstavě chybí, ale jinak - pokud není ve stálé expozici v lidické galerii - cestuje po celém světě. V dalších sálech následují monochromní obrazy, v nichž jde „jen“ o proměny struktur. Velmi působivé jsou ovšem expresivně barevné kompozice, kde se gesto prolíná s hrou světel vytvářející hloubku prostoru.
Umělec se v sériích barevných obdélníků, řazených podle předem zvoleného pravidla, dostává dokonce na pomezí minimalismu.
Teprve později (v sedmdesátých letech) se začal zabývat kresbou s důrazem na akvarely, ve kterých se opět střídají minimalistické studie s eruptivními barevnými kompozicemi. Zřejmým vyvrcholením celé výstavní koncepce jsou monumentální olejomalby na plátně, v nichž se překrývají barevné vrstvy a tvoří tak hluboký prostor. Knim se vážou malé obrázky olejovými barvami na papíře. V závěru se opět instalace vrací k až hyperrealisticky ztvárněné přírodě, portrétu či zátiší. Působivé jsou i oparem zastřené krajiny, vzniklé v posledním desetiletí. V nich malíř dosahuje zvláštního spojení uvolněné malby s dokonalou iluzí skutečnosti a přesným zachycením atmosféry.
Díla nejsou řazena striktně chronologicky, ale především podle významových vztahů. Výstava tak osvětluje složitost Richterovy tvorby, jejíž až extrémně vzdálené polohy se vzájemně obohacují.
