Subsaharské blues kočovníků, kteří se sešli v kapele Tinariwen, lze doporučit všem, kteří chtějí slyšet elektrické kytary ve stylu, jaký by našinec nevymyslel. Slovo Tinariwen znamená v tuaregském nářečí "pusté místo" a skutečně byla skupina založena v roce 1982 v pouštním vojenském táboře, kde se muži z kmene Tuaregů cvičili na odboj proti centrální vládě republiky Mali.
Později vyměnili samopaly za elektrické kytary, které zasnoubili s vlastním hudebním cítěním. Ve zvucích lze rozpoznat neustálý pozvolný pohyb připomínající přesýpání dun, v klidném, houpavém rytmu pak tempo karavan. V širokém rozmachu jejich pouštních melodií pak vůli, s níž se poutníci vydávají na cestu k vzdáleným, širým horizontům.
Dlouhá léta trvalo, než prorazili mimo hranice své pouštní vlasti, dlouho šířili hudbu jen na kazetách. V roce 2000 vydali první CD a v roce 2001 prorazili a začali se pak objevovat v USA a v Evropě, kde se zařadili do proudu world music a nezávislé scény. Stali se vyhledávanou skupinou, o které se s respektem vyjadřovaly veličiny jako Robert Plant, Carlos Santana, Bono nebo Peter Gabriel. Začalo se jí přezdívat "Saharští Rolling Stones", z čehož si však nic nedělali. Pravidelně se účastnili velkých festivalů, letos například v Glastonbury. Několikrát vystupovali i u nás, například na festivalu Respect.
Sami tvrdí, že přes západní vlivy zůstávají věrni svým kořenům, byť v písku se jimi moc pevně uchytit nelze. Tradice kočovníků velí nevláčet s sebou moc věcí, proto se hudebníci doprovázejí i na šálky, ve kterých - často i na koncertě - vaří čaj. S tím lze počítat i zítra v pražském klubu Roxy.
