V těch třech slovech je obsažena veškerá zoufalost Hauserova příběhu, ať už se doopravdy stal, nebo byl jen výplodem mládencovy fantazie (k čemuž se kloní stále více badatelů). Ona prostá věta, či spíše výkřik, navíc dokonale vystihuje, jak málo toho k bizarní historce z Norimberku můžeme dodat.
Ode dne, kdy Kašpara našli stát na náměstí s kloboukem v jedné ruce a matoucím vzkazem v ruce druhé, uplynulo vloni 200 let. Za tu dobu se s jeho tajemstvím snažil popasovat kdekdo, od básníků a spisovatelů (Paul Verlaine, Jakob Wassermann) přes hudebníky (Suzanne Vega, německý „liedermacher“ Reinhard Mey) až po filmaře.
Zvlášť chytře na to šel Werner Herzog ve filmu Každý pro sebe a Bůh proti všem, když do role Hausera obsadil neméně výstředního pouličního muzikanta Bruna Schleinsteina, zvaného Bruno S.
Tahačka a glockenspiel
Vyšinutý paranoik, jehož v dětství mlátili a který po natáčení spával schoulený na zemi v Hauserově kostýmu, byl pro tuto úlohu ideální. Sice nechtěl Herzoga zabít jako Klaus Kinski, ale měl k němu přinejmenším stejnou nedůvěru, což geniálně promítl do svého (ne)hereckého výkonu.
Režisér mu pak ušil na tělo ještě jeden snímek (Stroszek z roku 1977), v němž ho nechal, ať je sám sebou: potulným zpěvákem, co se producíruje po špinavých dvorcích s tahací harmonikou a glockenspielem.
O svých popěvcích ve stylu kramářských balad z 18. století Bruno S. tvrdil, že je jen „přenáší“ (durchgeben). Odkud? Kam? Těžko říct. Jisté je, že časem tenhle podivín znovu upadl do obskurity a zmizel ze scény. A pak, že život není zajímavější než film...
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Žižkovští pardálové a krásný Lokau |
