Tempo ještě pomalejší, instrumentace ještě melancholičtější a sladší, hlas ještě ztracenější a tiše tklivý - jako kdyby J Spaceman byl sotva schopen otevřít pusu. Jednoduchý text popisuje stav, kdy člověk se zlomeným srdcem, nemá čas smutek pořádně prožít a pod maskou úsměvu pláče. Zní to strašně pubertálně, autor se přitom nemůže vymlouvat na věk.
Stejně tak je v té písničce ale možné vidět projev odvahy, lhostejnosti k tomu, že by se někdo mohl té skladbě vysmát. Touhy vznést se někam hodně nahoru a zároveň sestoupit k tomu ubrečenému klukovi někde uvnitř a nechat ho, ať se naplno projeví.
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Pohřební pochod pro naději (Svjaščennaja vojna) |
