14. srpna 2016 6:48 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

Plukovník Kratochvíl: Když nás v roce 1948 nepustili do Kbel, museli jsme už něco dělat

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Miloslav Kratochvíl v roce 2006 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miloslav Kratochvíl v roce 2006 | foto: Post Bellum
Miloslav Kratochvíl je jedním z mnoha západních vojáků, kteří se za války oženili ve Velké Británii, přesto však chtěli po válce žít v Československu. Přivedl si sem svoji anglickou manželku, v Praze se jim narodilo první dítě. Perzekuce ze strany komunistického režimu ho však donutila, aby po únoru 1948 utíkal podruhé.

Pan Kratochvíl se narodil v Rusku v české kolonii Alexandrovka, jeho rodiče se přestěhovali v roce 1926 do Československa na slovenský Žitný ostrov poblíž Šamorína a Dunajské Stredy. Pan Kratochvíl byl nejmladší z šesti dětí, do obecné školy chodil do Šamorína, do měšťanky do Dunajské Stredy. Rodiče byli českobratrského vyznání. Nejdříve se učil na obchodním příručím, na sklonku 30. let začal navštěvovat obchodní akademii v Bratislavě.

V roce 1939, v druhém ročníku obchodní akademie, ho požádal pan Knobloch, toho času ředitel Legiobanky v Bratislavě, o spolupráci na ilegální činnosti. Jelikož žil mezi Maďary, naučil se obstojně maďarsky a jeho rodiče žili poblíž maďarských hranic, pan Kratochvíl mohl být proškolen, jak pomáhat uprchlíkům z českých zemí. „Měli jsme štěstí, že polovička celníků byli ještě ti z první republiky. Podporovali nás tak, že nás nechávali na pokoji.Pan Kratochvíl převáděl uprchlíky do Maďarska. Brzy však byla finanční stráž vyměněna a jejich pozice zaujali lidé loajální Hlinkovu režimu. „Velitel stráže mne ještě upozornil, že je na čase zmizet.“Činnost pana Kratochvíla tím byla ohrožena, musel v únoru 1940 odejít do Maďarska. Jeho dva bratři též odešli do zahraniční armády, nejstarší z nich se dostal přes Polsko se Svobodou do Sovětského Svazu, prostřední odešel přes Maďarsko.

Útěk do zahraničí

Pan Kratochvíl překročil hranice spolu s jistým panem Ančíkem. Díky svým jazykovým znalostem se oba dostali bez problémů do Budapešti. Jeho spojka, kterou měl v Budapešti kontaktovat, pan Schalek byl krátce předtím zatčen maďarskou policií.

Policajt nám otevřel dveře!

„Taxikáři jsem řekl o dvě čísla méně, přijeli jsme a tam nic nebylo, barák byl zbořený. Tak jsem mu řekl: To nevadí, my to najdeme, nechte nás tady.Našli jsme ho, bydlel ve třetím poschodí. Zazvonil jsem, paní Schalková otevřela, řekl jsem, kdo jsem, kdo mne posílá. Řekla nám: Proboha, zmizněte co nejdřív, manžel byl včera zatčen tajnou policií.

Nezbylo (nám) než jít na Fér (?) Utca na francouzský konzulát. Byl hlídaný místní policií, vždy nějaký policajt tam chodil nahoru a dolů. Snažili jsme se vypočítat, kolik kroků musíme udělat, než se on obrátí a půjde zpátky. Zjistili jsme nejvhodnější moment, přešli jsme ke konzulátu a chceme otevřít dveře. Dveře se neotevíraly! Co se s námi stane? Policajt přišel a ukázal nám, jak se to otvírá. Na dveřích byla koule, měla se otočit a my jsme to nevěděli. Policajt nám otevřel dveře! Na konzulátu již o mně věděli.Ančík půjde dál, o něho se postaráme, ty tady zůstaneš. Nemám žádné papíry. To nevadí, ty mluvíš maďarsky.Tak jsem tam musel zůstat.“

Tady máte maďarské noviny a nemluvte

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Miloslav Kratochvíl asi sedm či osm týdnů spoluorganizoval převážení uprchlíků v
Maďarsku, jak na jih země na maďarsko-jugoslávskou hranici, tak i v rámci Budapešti, kde byli uprchlíci převáženi z francouzského konzulátu k dočasnému ubytování do maďarských rodin převážně židovského původu. V Budapešti obstarával pro uprchlíky veškeré nákupy, obstarával jízdenky na vlak do Nagykanizsy. V této činnosti mu hodně pomáhala dcera ze spolupracující maďarsko-židovské rodiny.

„Já jsem nešel kupovat lístky, to jsem nechával na tom děvčeti, co šla se mnou. Koupili jsme jedenáct lístků do Nagykanizsy. Kdyby se někdo ptal, jeli jsme do Trieste na studie. Tehdy to ještě šlo. Ona koupila lístky, já jsem se dostavil na nádraží, ti lidé tam přišli, vzal jsem jedenáct lidí, zabrali jsme dvě kupé. Řekl jsem jim: Tady máte maďarské noviny. Nic neříkejte. Když přijde průvodčí, tak mne zavolejte.Dal jsem průvodčímu lístky za skupinu lidí, průvodčí to zkontroloval a jelo se na Nagykanizsu, kde je převzal jeden Maďar. Takhle jsem to dělal nějakých sedm, osm týdnů.“

Zatčení a věznění

Předtím, než stihl pan Kratochvíl sám uprchnout, byl zatčen maďarskou policií. „Najednou jsem jakoby oněměl. Mluvil jsem jen slovensky. To mne zachránilo.“Nic neprozradil. Maďarská policie ho při výsleších bila, Miloslava Kratochvíla posilovala znalost maďarštiny, věděl, co s ním budou dělat příští den, to ho posilovalo. Na závěr maďarští policisté měli jeho výkon zhodnotit slovy: „Buď je to takový číman, nebo opravdu neví nic.“Poslali ho do samovazby v Maria – Theresia Lobton, z ní pak do vězení Tolonzház.

Při předávání vězňů slovenským úřadům na maďarsko-slovenských hranicích poblíž Košic se panu Kratochvílovi podařilo utéct. S jedním letcem se dostal opět do Budapešti na francouzský konzulát. Z Budapešti zavedl svoji poslední skupinu do Nagykanizsy a s nimi přes řeku Drávu uprchl do jugoslávského Záhřebu.

Vyslýchal jsem i Klapálka

Díky svým jazykovým schopnostem nebyl poslán dál do Bělehradu, po určitou dobu sloužil na jugoslávské hranici u řeky Drávy a vyslýchal nově příchozí uprchlíky, aby zjistil, co jsou zač. Řekli mu: „Jak někdo přijde, tak je budeš vyslýchat, zjistíš, co jsou to za lidi, jestli to nejsou nějací podfukáři, či zda nechtějí jen překročit hranice a nechtějí se zúčastnit odboje. Musíš jim dávat bumážky, jak budou cestovat vlakem a budou tam kontroly.“

Jeltedy zpět na hranice. Když někdo přecházel v oblasti Nagykanizsy, (jugoslávská) pohraniční stráž je přivedla k panu Kratochvílovi. „Já jsem jim vyplnil bumážky a dal jsem jim peníze, aby mohli cestovat dál. Mezi nimi byl Klapálek, Střelka a další, kteří byli moji velitelé na Středním východě. Já jsem byl ucho, nikdy jsem na vojně nebyl. Vyslýchal jsem podplukovníka Klapálka. Ptal jsem se:Jakou máte šarži, kde jste sloužil?Byl jsem ucho, nic jsem nevěděl. Také jsem vyslýchal štábního kapitána Zástěru. Dával jsem jim peníze a doklady a mohli cestovat dál do Bělehradu.“

Nedlouho po tomto setkání následoval plukovníka Klapálka i Miloslav Kratochvíl. Přes Bělehrad, Řecko, Turecko a syrské Aleppo se dostal do Bejrútu, v té době byla Francie již poražena. Přihlásil se do československé armády na Středním východě. Účastnil se bojů v Sýrii, sloužil při obraně Tobruku i Alexandrie. Jeho četa sloužila v opevnění č. 19 poblíž silnice na Tripolis a Dernu.

U Tobruku jsme krmili ryby

„Řekli nám, že nás dají do Tobruku. Torpédoborce nás odvezly z Alexandrie do Tobruku. Byli jsme na palubě na lodi, moře bylo strašně rozbouřené. Hrozily též ponorky. Všichni jsme se drželi drátů, které vedly okolo lodě, žádné jiné zábrany tam nebyly. Bedničky s náboji museli, když bylo moře rozbouřené, někdy hodit do moře. Museli jsme se držet, každý byl z toho nemocný. I ti námořníci. My si myslíme: Oni jsou na to zvyklí.Není to pravda, někteří možná ano, ale ostatní musí také krmit ryby, tak jako my.

Přijeli jsme o půlnoci do obklíčeného Tobruku, skoro za půldruhého dne od odjezdu. Byla tam polská jednotka a my jsme vyměňovali Australany a Angličany. O půlnoci jsme vystupovali z lodě, vyrobili tam asi půl metru široký ponton s provazem napravo. Každý s batohem na zádech jsme vylézali na pevninu. Pak nás odvezli dál na pevninu. Předtím byl letecký nálet na Tobruk, tak jsme hned věděli, co děje. Tam už nebylo co bombardovat. Jen tu vodu.“

Jednou z dalších vedlejších činností československých jednotek na Středním východě byla i strážní služba – v tomto případě, na který vzpomíná Miloslav Kratochvíl, u italských válečných zajatců.

„Hlídali jsme přístav (Alexandrii), mezitím se v Libyi už válčilo. Australané a Novozélanďané nachytali tolik italských zajatců, že to až nebylo hezké, jak se vzdávali. Samo sebou ti Italové museli hned pomáhat něco stavět. Například mě tam jediného člověka s puškou poslali pro pět set (?) Italů, aby dělali cestu. Šel jsem s puškou do Prisoners of War Camp, kde byli ti zajatci, tam jich bylo tisíce. Zakřičel jsme na ně: Per cinque.Postavil jsem je po pěti do řady, napočítal jsem, kolik jsem jich měl – asi sto či sto padesát. Odpochodovali jsme tam, kde jsme bydleli, poněvadž oni dobře věděli, jak stavět silnice.“

Ještě na Středním východě se pan Kratochvíl přihlásil k letectvu. Udělal všechny potřebné zkoušky a odjel lodí Orduna přes Kapské město do Velké Británie.

Letecký výcvik

V Británii byl na začátku roku 1943 přesunut na základnu v jižní Walesu, kde absolvoval zdravotní prohlídky, základní letecký výcvik a přezkušování. Pan Kratochvíl byl v „advanced“ skupině, říká: „Výcvik, který byl určený na tři měsíce, jsme zvládli za dva.“ Po skončení základního výcviku a absolvování prvního sólo letu byl odvelen do Manchesteru, kde čekal na transport do Kanady k pokračovacímu výcviku.

Piloti 310. perutě Boček, Svoboda, Kratochvíl

Piloti 310. perutě Boček, Svoboda, Kratochvíl

Po cestě na Queen Elizabeth se z kanadské Nova Scotia přepravila skupina československých letců nejdříve do Dewington v Albertě, po rozřazení na stíhací piloty do Medicine Hat ve Sasketchewanu. Jeho strýc emigroval v roce 1928 do Kanady, na kanadské poměry „malou“ vzdálenost využil pan Kratochvíl i k návštěvě příbuzných. Letci též využili pohostinnosti české krajanské komunity v Britské Kolumbii. Krajané je ubytovali ve svých domovech a posílali jim potravinové balíčky.

Udělal chybu, že nám to neřekl dřív

Miloslav Kratochvíl zakončil pokračovací výcvik v Kanadě s výtečnými výsledky. Vzpomíná i na závěrečnou ceremonii ukončení výcviku v pilotní škole: „Ta slavnost se dělá po anglicku, pozvou z nejbližšího městečka civilisty, děvčata atd..., aby to udělali slavnostně, že kurs je zakončený. Obyčejně bývalo, že kdo byl prvním žákem, dostal důstojnickou hodnost, poněvadž byl nejlepší. Nikdo nic neříkal, tak jsme si říkali: My nikam nepůjdeme. Půjdeme se napít do hospody, ožereme se.Tak jsme také šli. Šest nebo sedm nás tam šlo a tam jsme tancovali a popíjeli. Mezi osmou devátou přišla hlídka policie, neuměla vyslovit moje jméno Miloslav Kratochvíl. Mezi námi byl i jeden, co se jmenoval Zdeněk Kopecký, taky dobře dělal výcvik. Já jsem se ptal, proč. A oni, že station commander nás chce vidět, aby mne přivezli. You’ve got to come with me.

Zavezli nás tam. Ta oslava byla v hangáru, tam se nemohlo nic dělat, ti lidé tam jen čekali. Přišel ke mně a říká: Vy jste student No.1.Říkám:I didn’t know.Vy musíte začít ten bál, jedno děvče je vybraný, které na to čeká.Já jsem nemohl ani stát, mne drželi. Můj kolega Machek vzal jedno křeslo, posadil mne na něj, vprostřed sálu mně vyhrnul nohavice a dával mi masáže. Trvalo to skoro půl hodiny. Po té půlhodině se mohlo přeci jen něco začít. Teprve potom začali tancovat, dřív to nemohli udělat. Myslím, že udělal chybu, že nám to neřekl dřív. My už jsme něco měli za sebou, už jsme byli v Tobruku, zasvěcení a ostřílení. Hodně tam bylo mladých osmnáctiletých, Francouzů, Holanďanů, Belgičanů. Nás (Čechoslováků) bylo asi pětačtyřicet. Prvních pět byli tři Češi.“

S letouny Spitfire se poprvé seznámil až po návratu z Kanady, při finálním výcviku severně od Newcastlu před rozřazením do jednotlivých squadron. Odtud byl poslán ke 310. peruti do Northolt.

Zabořil jsem to do země

Miloslav Kratochvíl vzpomíná na dvě havárie, které měl se svým letadlem. První byla bez vážnějších následků, po druhé, na samém konci války, se léčil několik měsíců v nemocnici.

Poprvé havaroval v Belgii při návratu z operačního letu, když neměl potřebnou rezervu paliva pro přelet kanálu La Manche. „Velitel, co s námi letěl, plukovník Hláďa, hlásil stanici v Belgii, že má jeden letoun (na přistání). Oni říkali: My ho nemůžeme přijmout. Máme celý wing, tři squadrony bostonů,že přilétávají, budou přistávat, že tam nemohu letět a mne nemohou vzít. Tak mne poslali dál. Tam mi řekli: Můžete přistát, ale boční vítr je tak silný, že vám to nedoporučujeme.Co jsem mohl dělat, neměl jsem dost benzínu, riziko beru. Tak jsem přistál, už to šlo krokem, najednou vítr se mnou zamával, obrátil mne ocasem s větrem a letadlo se dotklo vrtulí země. A už jsem tam zůstal, ale letadlo se tolik nepoškodilo, dalo se spravit. Já jsem tam zůstal přes noc, příští den mne odvezli s dakotou.“

Při další havárii Miloslav Kratochvíl již takové štěstí neměl. Stalo se to 3. května, v den posledního operačního letu, kdy československé squadrony ani let nad Německo nedokončily, protože již probíhalo jednání o kapitulaci. Letěli zpět od Exeteru, za špatného počasí, nějakých padesát metrů nad zemí.

„Na zpáteční cestě mi vysadil motor. Letěli jsme na přídavné nádrže, nevěděl jsem, jestli se něco neděje, nejsou-li tam nečistoty, přepnul jsem to na svoji nádrž. Už jsem byl v takových patnácti metrech, musel jsem se rozhodnout hned. Políčko, farma, bramborové pole, sto padesát metrů na sto padesát. Na jedné straně les, na druhé topoly. Proletěl jsem mezi dvěma topoly, to mi useklo jedno křídlo. Zabořil jsem se vzhůru nohama do země.

Chvála Bohu, že ta zem nebyla tvrdá. Byl jsem vzhůru nohama, levou ruku venku, letadlo mne přitisklo hlavou k zemi. Jako bych letadlo držel na krku, ani jsem se nemohl vypnout z pásů. Byl jsem v bezvědomí asi necelou minutu. Během dvou tří minut přišli tři nebo čtyři dělníci, co pracovali na farmě. Přiběhli s holýma rukama, nevěděli, co se děje. Řval jsem jak pavián. Říkal jsem jim, že mne musí vyhrabat rukama, aby mne netahali za ruku. Vyhrabali to nakonec natolik rukama, že mne mohli vytáhnout. Ani ne deset minut na to tam přijely sanitky a odvezly mne do Uxbridge do Londýna do nemocnice.“V nemocnici ležel pan Kratochvíl přes tři měsíce s poraněnou páteří a popáleninami, do Prahy se dostal až v září 1945.

Miroslav Kratochvíl byl v té době krátce ženatý, v Británii se asi měsíc před koncem války oženil, svoji ženu si přivezl do Prahy. V Praze se mu narodil první syn a na průmyslovce v Resslově ulici si dodělal maturitu.

Byli jsme nespolehlivý živel

Po únoru 1948 mu bylo jasné, že v nové „lidové“ armádě nemá budoucnost. Západním vojákům bylo vyčítáno, že si vzali Angličanky, že v naší armádě nemůžou sloužit důstojníci a mít za manželky Angličanky. To bylo vnímáno jako čin proti socialistickému státu. „Jednoho rána přijdeme do Kbel a tam nás nepustili na letiště. To už bylo znamení, že se musí něco podniknout.“

Pan Kratochvíl se také podle toho rozhodl. Na britském konzulátu jeho ženě poradili, že je nutné, aby její muž – Čech se dostal do zahraničí jako první, pouze jeho ženě s dětmi pak konzulát může pomoci. Pan Kratochvíl utíkal přes hranice spolu se svým bratrem.

„Jeli jsme do Aše k jednomu továrníkovi pod záminkou, že tam jedeme na práci. Ten továrník tam měl známého z finanční stráže, který tam byl ještě z první republiky, už se také rozhodl, že odejde za hranice a nás vezme s sebou. Bylo nás sedm. Mezi námi byl jeden farář, můj bratr a dva ženatí s manželkou. Jak jsme přecházeli železniční koleje, malé kameny na náspu v noci, když je všude ticho, dělaly hrozný rámus, hlavně děvčata, co měly podpatky, přeci jen nás bylo sedm. Najednou: Stůj!a takové silné nadávky a začali po nás střílet ze samopalu. Já jsem se rozhodl, že nezastavím, že půjdu a budu utíkat. Ostatní ať dělají, co chtějí, a na své riziko. Snad si mysleli, že je budu moct zachránit. V takovém případě jsem nemohl nic dělat. Utíkal jsem první jako jelen, za mnou asi deset metrů utíkal jeden, co se jmenoval Machek. Stříleli po tom prvním, ale mne netrefili. Zastřelili toho faráře, ten utíkat neuměl, můj bratr byl chycen. Děvčata byla všechna pochytaná a zavřená. Jenom dva ze sedmi jsme se dostali na německou stranu.“

Bratr byl zatčen a odsouzen, po letech se mu podařilo též uprchnout, přestěhoval se do Kanady. Miloslav Kratochvíl se usadil v Británii. Do RAF už znovu nevstoupil, ačkoliv nabídky měl. Začal pracovat v restauraci pro jednu cateringovou firmu, po určité době se osamostatnil a začal podnikat v témže oboru. Vlastnil restauraci „Grey parrrot – Šedivý papoušek“, kterou však prodal. Do Česka jezdil jen na návštěvy, zejména na každoroční setkání českých letců RAF.

Hynek Moravec pro Post Bellum
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz