LN S hercem a architektem Davidem Vávrou jste známi jako tandem tvůrců oblíbené street movie Šumná města. Co vás přivedlo k Šumným stopám?
Šumnými městy jsme pokryli skoro celou republiku. Začínalo se Ostravou, kterou jsem napsal už v roce 1995. Nakonec bylo dílů šestašedesát. Šedesát šest šumných měst – to zní hezky – zkuste si to vyslovit! Šumné stopy sledují teskné příběhy českých architektů a osudy jejich staveb už ne u nás, ale v cizině.
LN Podrželi jste si původní formát? Rozevlátého, žasnoucího architekta Vávru a jeho odlehčeně zasvěcený komentář svázaný do veršů?
To jsme nezměnili. Forma se osvědčila, máme zkušenost, že i odborné informace doprovázené hereckou kreací a podané v rýmech lépe uvíznou v povědomí diváků. Navíc mně se v řeči vázané píše snadněji a David je podobný případ.
Architekt Vávra podpírá ukázku japonského "podnikatelského baroka" sledován štábem, uprostřed Radovan Lipus
LN Kde jste zatím natáčeli?
Máme hotovo deset dílů; loni v červenci jsme točili v Bosně a Hercegovině, tam vznikly čtyři díly. Dalších šest je z měsíčního natáčení v Japonsku. Na Balkáně jsme sledovali především stopy architekta Karla Paříka, v Japonsku pak Antonína Raymonda, Jana Letzela, Bedřicha Feuersteina a Jana Josefa Švagra.
LN Tedy architektů, jejichž jména – snad s výjimkou Jana Letzela, jehož Průmyslový palác odolal 6. srpna 1945 atomovému útoku na Hirošimu – jsou dnes u nás už skoro neznámá?
To je důvod, na němž jsme se při promýšlení nového cyklu shodli. Významní čeští, moravští a slezští architekti, kteří úspěšně působili v cizině, jsou doma nedocenění nebo úplně bezejmenní. Jen samotný architekt Pařík má v Bosně na 150 staveb, ve kterých dnes sídlí takové instituce, jako Národní divadlo, Národní galerie, Národní muzeum nebo ministerstvo obrany. Vedle Letzelova hirošimského paláce z roku 1915, dneska Atomového dómu, který lze považovat za nejznámější dochovaný objekt českého architekta na světě, projektovali naši krajané v Japonsku třeba univerzitu Nanzan v Nagoji nebo Tokijský golfový klub. V osobě Antonína Raymonda se pak doslova ochuzujeme o architekta světového jména, který kromě Japonska tvořil i v USA, na Filipínách či v Indii a dodnes je respektován. Jsme opravdu blázni a pošetilci, pokud se k němu nehlásíme. Neučí se o něm ani na vysokých školách architektury.
Nesmazatelná česká stopa - Průmyslový palác Jana Letzela v Hirošimě
LN Napadá vás důvod, proč tomu tak je?
Těžko říct. Je tu ten známý verš Viktora Dyka: Opustíš-li mne, zahyneš, který bohužel zneužívali hlavně komunisté proti všem emigrantům a vehementně se snažili je z povědomí lidí vygumovat. Ale mohou fungovat i jiné příčiny. Že by pro nás typická skepse a závist? Radujeme se nanejvýš z úspěchů sportovců, fotbalistů, hokejistů, to pak křičíme Kdo neskáče, není Čech. Stavby, které všude po světě hrdě stojí a reprezentují naši zem řadu desetiletí, nás už tolik nevzrušují.
LN Zatímco v Šumných městech se vám dařilo zachránit některé cenné stavby před zkázou, v Šumných stopách tedy zachraňujete jména architektů?
Jde opravdu spíš o zachraňování jmen než staveb; ty jsou v cizině většinou ve velmi dobrém stavu, přestože Bosnou a Hercegovinou se v 90. letech prohnala občanská válka a Japonskem otřásají přírodní katastrofy.
Sedící šumný architekt a stojící štáb v Galerii 2121 v Tokiu (architekt Tadao Ando)
LN Sledovali jste architekty, kteří – s výjimkou Raymonda a Švagra – žili a tvořili za časů Rakouska-Uherska a mezi světovými válkami. Byly si jejich osudy něčím podobné?
Podobné si byly jistou tragičností. Bedřich Feuerstein skončil v depresi život skokem z Trojského mostu v Praze, když po návratu nenalezl doma odpovídající uplatnění. Jan Letzel umřel o Vánocích 1925 v pouhých pětačtyřiceti letech v ústavu pro duševně choré v Praze-Kateřinkách. Jan Josef Švagr opustil Japonsko nedobrovolně během druhé světové války a zemřel koncem 60. let jako duchovní řádu Don Orione poblíž Buenos Aires, kde zároveň projektoval sakrální stavby. Neskrýváme ale ani temnější stránky, konkrétně u Antonína Raymonda, který v mládí zpronevěřil pokladnu Spolku studentů architektury a musel uprchnout. Říká se, že defraudací ochromil činnost spolku na řadu let. Raymond později celou finanční částku pod nátlakem vrátil.
O architekty z českých zemí byl ve světě veliký zájem a tihle "naši" zamířili na Dálný východ za výdělkem, exotikou, dobrodružstvím a odlišnou kulturou. Japonsko se tehdy teprve otevíralo světu a zdaleka nebylo synonymem technologického pokroku jako dnes. Například jedny z vůbec prvních automobilů, které začaly jezdit v tokijských ulicích, byly vozy Laurin a Klement, které patřily Janu Letzelovi a jeho společníku Karlu Janu Horovi. Patřili dokonce mezi zakladatele Japonského autoklubu.
LN Z české kotliny odplavily ve 20. století spoustu mozků i emigrační vlny – protihitlerovská, poúnorová, posrpnová… Mezi tisíci exulantů bylo určitě dost architektů, kteří se venku prosadili, Není to výzva k pokračování?
Rozhodně je. Teď jsme se vrátili z obhlídek Slovinska, tam se to stavbami českých architektů, i když převážně opět z monarchistických časů, jen hemží. Ke Slovinsku bychom rádi přidali Izrael, hlavně Tel Aviv. V hledáčku máme Slovensko, Zakarpatskou Rus, Švýcarsko, Spojené státy… Čeští architekti stavěli na všech kontinentech, snad s výjimkou Antarktidy. Tipů i na ty pozdější je dost, namátkou Eva Jiřičná v Británii, Jiří Oplatek a Ivan Koleček ve Švýcarsku a mnozí další. Rádi bychom, pokud to půjde, touhle cestou ještě pár zapomenutých dluhů české architektuře splatili.
