Snímek byl začátkem měsíce součástí programu přehlídky německojazyčných filmů, hlavní role v něm ztvárnili Henry Hübschen, Corinna Harfouchová a Sylvester Groth. Hrdinou snímku je problémový i milovaný seladon a miláček publika Otto, který za sebou má třicet let profesionální kariéry.
Otto právě natáčí další film a hned na začátku se opije. Začínajícího režiséra napadne šílený nápad, když povolá místního herce, aby se stal náhradníkem nespolehlivého Otty. Ukáže se, že neznámý Arno je zatraceně dobrý.
Dialogy, muzika, prostředí
Melancholický snímek o stárnoucí hvězdě bilancující svůj dosavadní život je jakýmsi filmem ve filmu, nemilosrdně zachycujícím vztahy ve filmařském prostředí. Právě vznikající snímek se prolíná se skutečným životem. Příběh upoutal nejen karlovarskou porotu vtipnými dialogy, svěží jazzovou muzikou i přitažlivým filmařským prostředím.
Německý režisér Andreas Dresen (1963) je například podepsán pod dramatem Láska na grilu (2002), které získalo na Berlinale Velkou cenu poroty. Své oblíbené téma partnerských vztahů zpracoval i v dalším dramatu Sedmé nebe (2008) oceněném v Cannes. Vystudoval režii na Filmové akademii Konrada Wolfa v Postupimi-Babelsbergu. Od roku 1992 pracuje jako autor a režisér pro film a televizi, patří mezi nejoceňovanější německé filmaře.
Dresen se k tomuto projektu dostal náhodou, když mu scenárista Wolfgang Kohlhaase ve vlaku vyprávěl jeho příběh. Když pak scénář četl, objevil v něm několik obecně lidských otázek, které ho zaujaly. Scénář si vypůjčil bizarní událost, která se stala v 50. letech, a učinil z ní začátek příběhu o oportunismu, životních lžích a podvodech.
Momenty osamění a touhy
"Ze začátku se zdá být velmi sebevědomý ve všem, co dělá: je důvtipný, pohotový s chytrými replikami - vytvořil si dokonalou fasádu pro vnější svět. Ale hluboko v srdci je to velmi osamělý muž - to je důvod, proč tolik pije," uvádí režisér v distribučních materiálech o hrdinovi svého snímku.
Podle Dresena jde o tragikomedii se silným melancholickým vlivem. Je to hořký příběh, který svou hořkost zdánlivě zastírá: "Chtěli jsme, aby divákovi bylo záhy jasné, že to není nějaká fraška o filmování, takže jsme do příběhu zakomponovali hned od začátku záběry zachycující momenty osamění a touhy."
