Takže moje „konečně“ tentokrát neplatí na víkend, ale až na čtvrtek 21. září, kdy půjde do kin náš další celovečerní dokument Nerodič. Já a moji kolegové jsme na něm pracovali pět let. Je to taková mozaika šesti příběhů o různých podobách současného rodičovství mimo klasickou rodinu. Novodobé formy. A já jsem strašně zvědavá, jestli film dojde pochopení a český divák zvládne mít oči otevřené, pozorně poslouchat a nesoudit příliš rychle. Jak občas čtu diskuze pod různými články o našem filmu, jsem překvapená, kolik lidí právě tohle nezvládá.
Až tedy konečně odpremiérujeme film a já dodělám jeden díl Genu, jeden díl do nového cyklu o Rodinných konferencích a další dvě zakázky, s chutí se pustím do psaní scénáře na film další – tentokrát o podobě partnerských vztahů ve 21. století. Sbalím si počítač, odjedu na pár dní pryč, vypnu telefon a budu psát. Ale to už jsme u zimy a ne u víkendu.
Ale kdybych to volno přece jenom měla, napsala bych něco prostého a banálního, protože to mi poslední dobou v životě chybí. Napsala bych, že jsem ráda, že konečně budu moct jít do lesa na procházku a sbírat houby. Napsala bych, že konečně najdu energii jít s přáteli na pivo a zůstanu tam bez výčitek nejmíň do tří do rána, strašně si to užiju a když nebudu mít kocovinu, půjdu další den na výstavu Krištofa Kintery do Rudolfína.
Odpoledne zas konečně zajdu navštívit moji babičku, které bude v lednu sto let a já na ni nemám tolik času, kolik bych si přála. Přitom jediné, co ještě ode mě potřebuje, je právě ten čas. No a večer si konečně sednu do křesla a začnu číst knížku... zkrátka takové ty obyčejné věci, které se o víkendu dělají. Místo toho ale sobotu strávím přípravou dalšího dokumentu do střižny a neděli pro změnu budu v té střižně sedět. Ale jednou, jednou ten vysněný víkend konečně budu mít.
