Podivuhodný případ Adaline Bowmanové

Melodrama se již zřejmě nezbaví pověsti pokleslého žánru, kterému nejvíce sluší forma mýdlové opery. Excesivní styl, nepravděpodobný vývoj událostí a přemíra emocionálních konfliktů nejsou brány za právoplatné rysy žánru, ale za nedostatky. Zápletky postavené na neschopnosti postav otevřeně mluvit o svých problémech bývají pro pejorativní konotaci slova „melodramatický“ zaobalovány jako romantické komedie, muzikály nebo sportovní dramata. Film Věčně mladá má přesto ke klasickému melodramatu přinejmenším stejně blízko jako loňský hit Hvězdy nám nepřály. Konvence žánru naplňuje opatrně, ale důsledně. 

Nezestárne. Blake Livelyová jako Adaline Bowmanová.

Přestože k nám od úvodních minut promlouvá vševědoucí vypravěč, kterého nikdy nespatříme, jako hlavní hrdinku vyprávění není těžké identifikovat Adaline Bowmanovou (Blake Livelyová). Od jejího narození uplynulo přes sto let. Nevypadá nicméně ani na třicet. Vypravěč nám prozradí, že žena přestala stárnout po podivné autonehodě. Fakt, že protagonistka zůstává stále stejně mladá, plní podobnou úlohu překážky v lásce, jaká v jiných melodramatech náleží smrtelné chorobě nebo třídním rozdílům. Adaline nechce být svědkem toho, jak její partner stárne a umírá a zároveň nechce, aby ji druzí posuzovali výhradně na základě jejího „daru“. 

Motorem vyprávění se po uspěchaném úvodu stává opatrné sbližování Adaline a sympatického Ellise (Michiel Huisman), v rozumné míře prokládané asociativními flashbacky. Ty svou odlišnou barevnou paletou dokládají promyšlenou výtvarnou koncepci a zároveň nás připravují na dějovou linii, která se naplno rozeběhne až ve druhé polovině filmu. 

Oba mladé milence fascinuje stará technika a zaprášené knihy. Ellis zatím netuší, že z dob minulých pochází také jeho partnerka. Ve chvíli, kdy se odpověď na otázku, zda spolu Adaline a Ellis setrvají, zdá být na dosah ruky, vstupují do vyprávění Ellisovi rodiče (Harrison Forda Kathy Bakerová). Život jednoho z nich přitom Adaline v minulosti již jednou zásadním způsobem ovlivnila a dluží mu přinejmenším vysvětlení. Nové postavy a nová překážka na cestě k „žili spolu šťastně až do smrti“ oživují polevující tempo a obohacují příběh o další významové roviny. Předstírání Adaline, že je sečtělá jen zhruba tolik, kolik by odpovídalo jejímu věku, lze chápat jako komentář k rolím, které jsou ženy pro svůj vzhled nuceny ve společnosti hrát. 

Z filmu Věčně mladá.

K pohlížení na Adaline jako na ženu jiné doby jsme vedeni nenucenými detaily, jež neodvádějí pozornost od emocionálního jádra příběhu. Mluví přehnaně spisovně a s nepřirozenou dikcí. Žije v bytě vybaveném starožitným nábytkem a vyzdobeném množstvím fotografií ilustrujících její dlouhý život. K minulosti občas odkazuje také atmosférické nasvícení scén, připomínající studiové filmy klasického Hollywoodu. Převážně vnějšková charakterizace protagonistky odpovídá její roli krásného, víceméně pasivního objektu (který si ovšem dobře uvědomuje, že není přirozené nestárnout). Nedozvíme se nic, co by narušilo ženinu dokonalost. Zlí zde totiž – jak velí zákonitosti žánru – nejsou lidé, ale vnější faktory, proti nimž nelze bojovat. Například čas.

O životě, vesmíru a vůbec

Od prvních záběrů snímaných z ptačí perspektivy je patrné, že postavy nemají životy ve svých rukou, ale jsou oběťmi osudu. Vševědoucí vypravěč a úhly kamery zdůrazňující bezmocnost hrdinů však neslouží k ironickému přiznání autorské kontroly nad vyprávěním a našimi emocionálními reakcemi, jak tomu bylo v nedávno uvedeném francouzskému melodramatu Tři srdce. Přemoudřelý knižní komentář je především neobratně rušivou snahou dodat starosvětsky přímočaré romanci s lehce pohádkovým nádechem vážnost. 

Náznaky, že cílem tvůrců nebylo jen vyvolat dojetí a soucit, ale natočit meditaci o povaze lásky a plynutí času, poukazují na symptom mnoha současných melodramat – za svou melodramatičnost se stydí a namísto toho, aby se jí oddala, snaží se ji zamaskovat. Pokud byly snímky klasiků žánru Maxe Ophülse a Douglase Sirka podvratné svou přehnanou a přiznanou mel o dramatičností, filmy jako Věčně mladá se nad melodramatické konvence naopak naoko povyšují. V jádru jim přitom zůstávají věrné. Méně snahy přesáhnout hranice žánru by dalo vzniknout konzistentnější podívané. Neznamená to ale, že Věčně mladá nedokáže dojmout.