Při sčítání obyvatel v roce 1991 ve vesnici Kravica u Srebrenice žilo 357 lidí, z toho 353 Srbů, žádný Bosňák ani Chorvat. Většina místních se živila zemědělstvím, Takže i po začátku války v bývalé Jugoslávii měli lidé co jíst.
To se však nedá říct o obklíčené muslimské Srebrenici, kde přibývali uprchlíci a město hladovělo. Uprchlíci totiž byli nuceni opustit vesničky okolo Srebrenice po krvavých útocích Srbů. Činil se ale i pětadvacetiletý vojenský velitel Srebrenice Naser Orić. Podnikal výpady do desítek okolních srbských vesnic a jídlo bral právě odtamtud. Jeho vojáci přitom zabili několik stovek lidí, včetně civilistů.
Na pravoslavné Vánoce 1993, tedy 7. ledna, zaútočili Orićovi muži, sestávající se převážně z lidí ze zničených muslimských vesnic, na Kravici. Srbská domobrana a vojáci odpověděli střelbou, o vesnici se svedla potyčka. Na konci bitvy zůstalo 49 mrtvých Srbů, včetně 14 civilistů, více než 80 zraněných a mnoho zdemolovaných budov.
Podle Srbů spáchali Orićovi vojáci ve vesnici zvěrstva. Některé oběti byly svázány řetězy a mučeny, jiní byli ukřižováni. Tvrdí to třeba bělehradský patolog Zoran Stanković (v letech 2005 - 2007 srbský ministr obrany, 2011 - 2012 ministr zdravotnictví), který vyšetřoval oběti útoku v Kravici.
Pro mnoho Srbů se tak stala Kravica symbolem muslimských masakrů. Brzy poté spustili velkou ofenzívu, jejímž výsledkem byla rezoluce OSN číslo 819, která Srebrenici a její okolí vyhlásila „bezpečnou zónou“. Ta vydržela ale jen něco přes dva roky. Šestého července 1995 spustili Srbové útok na Srebrenici. Orić a další velitelé už tam však nebyli, o několik týdnů dříve se evakuovali. Jeho víc než pět tisíc vojáků bylo bez rozkazů a začali také město opouštět.
Mladić vs. modré přilby
Do Srebrenice 11. července vstoupila bosenskosrbská armáda pod vedením generála Ratka Mladiće. Nesetkala se prakticky s žádným odporem. Civilní bosňácké obyvatelstvo se snažilo ukrýt na kraji města pod ochranou 450 holandských modrých přileb OSN. Jenže Srbové byli v přesile a měli lepší výzbroj. Některé ženy a děti se podařilo v konvojích evakuovat, muži (včetně Orićových vojáků) se snažili uprchnout po vlastní ose, jejich cílem bylo město Tuzla.
Jenže tam jich dorazila asi jen čtvrtina. Zbytek byl pochytán nebo se vzdal. Více než 8000 z nich pak Srbové na různých místech zavraždili. Jedním z těch míst je i kravín, používaný také jako sklad, v zemědělském družstvu v Kravici. Bosenkosrbská armáda a polovojenské oddíly tam nahnaly nebo autobusy svezly 13. července 1995 až 1500 zajatců.
O tom, co se stalo večer okolo 18. hodiny, existují dvě různé verze událostí. Podle té srbské se jeden ze zajatých muslimů dostal ke zbrani a pokusil se z kravína vyběhnout a zaútočit na své věznitele. Podle Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) spustili Srbové střelbu bez varování. V kravíně se strhlo peklo. Vojáci stříleli z pušek, samopalů, kulometů, házeli granáty, dovnitř odpalovali rakety z RPG.
Zachránil se pod mrtvolami
Na konci běsnění byl slyšet jen nářek umírajících. Kdo křičel, dostal pak kulku do hlavy. Jen několika málo lidem se podařilo masakr přežít, když pod mrtvolami, často i svých blízkých, předstírali, že jsou mrtví. „Do kravína jsem se dostal někdy mezi čtvrtou a pátou odpoledne,“ řekl ICTY svědek označený jako PW 005. „Pár hodin předtím nás navštívil v jiné vesnici Mladić a zaručil nám, že nás nikdo nezabije ani nebude mučit a že nám zajistí jídlo.“
Podle PW 005 byl kravín v Kravici v době jeho příchodu plný. Jeden z dalších zajatců si tak už neměl kam sednout. „Srbský voják mu řekl, aby si sedl. Když muž odvětil, že nemá kam, voják ho zastřelil. Pak začali střílet všichni a trvalo to dlouho.“ PW 005 pokrytý krví ležel na zemi bez hnutí až do večera 14. července. Pak se mu podařilo uprchnout.
Další ze svědků ICTY popsal, jak byla podlaha zvláštně teplá. „To bylo z té krve. Já jsem byl jen lehce zraněný, proto jsem se snažil odplazit pryč. Cítil jsem také, jak pode mnou křupají rozdrcená žebra mrtvých lidí.“ I jemu se nakonec podařilo utéct.
Svědek označený jako D2 před ICTY vypověděl, že ráno 14. července začali Srbové volat, že dorazil Červený kříž a kdo žije, ať se ozve, neboť jej odvezou do nemocnice. Několik lidí se skutečně ozvalo. „Přinutili je pak hodinu zpívat srbské národní písně. Potom je zastřelili a začali mrtvoly odvážet buldozery.“
V masakru měli podle všeho prsty i místní, některé oběti byly ubodány noži a zmrzačeny. Mrtvá těla vojáci naházeli do nedaleké řeky, jiné pohřbili do masových hrobů. O dva měsíce později některé z nich znovu vykopali a pohřbili jinde - ve snaze ukrýt stopy.
Krev, vlasy, nábojnice
Mezinárodní experti však i v září 1996 dokázali najít stopy v samotném kravíně. Krev, vlasy, lidská tkáň, kulky, nábojnice, stopy výbušnin. To všechno vypovídalo o tragédii, které se tam odehrála. Tyhle důkazy nakonec dokázaly spojit mrtvá těla z několika masových hrobů právě s vesnicí Kravica. Ta je nadále srbská, a muslimové tam nejsou podle svědectví novinářů příliš vítáni...
Za masakr bylo několik lidí souzeno, ale kdo všechno se na něm podílel, se nepodařilo zatím dokázat. Před ICTY se dostal i Naser Orić za svůj útok z roku 1993 a další činy. „Kravica byla vojenským cílem. Srbové odtamtud ostřelovali i Srebrenici,“ hájil se Orić. Vrchní žalobkyně OSN Carla del Ponteová žádala pro Oriće 18 let vězení. Soud proběhl v roce 2006 a Orić byl nakonec odsouzen jen na 2 roky vězení.
Vzhledem k tomu, že strávil tři roky ve vazbě, byl okamžitě propuštěn. Žalobkyně Ponteová prohlásila dvouletý trest za příliš nízký. V červenci 2008 byl rozsudek nakonec zcela zrušen a Orić očištěn s tím, že se obvinění proti němu neprokázala. Navzdory rozsudku ICTY 10. června 2015 zatkli Oriće švýcarští policisté na základě mezinárodního zatykače vydaného Srbskem.
Smutným faktem je, že ani po 20 letech masakr v kravickém kravíně nic nepřipomíná...
At least 1000 #Srebrenica victims were killed in this Kravica warehouse. 20 years on, there's no sign to indicate it. pic.twitter.com/cybApkG88w
— Rusty Woodger (@RIV_RWoodger) March 4, 2015