Micimutr: chytrá pohádka se neztratí

Pohádku, která právě běží v českých kinech, handicapovalo už to, že původně vznikala „jen“ jako vánoční film České televize. Rozhodnutí protáhnout ji ještě předtím kinodistribucí ale nepůsobí nelogicky: Micimutr na to totiž má.

Jde spíš o „hrdinskou“ fantazii připomínající díla Boženy Němcové než o ladovskou pohádku „lidovou“. V samém úvodu vám vytře zrak celkem slušný digitální drak, hodlající sežrat sličnou princeznu Karolínu (Marika Šoposká), jediné to dítě stárnoucího krále Karla (Jiří Bartoška). K boji se smrtícím digiútočníkem se nemá nikdo z přítomných princů, zasáhne však statečný loutkář Vítek (Ondřej Novák).

Titulní laskavá čarodějnice (Libuše Šafránková) ovšem odvážnému, zamilovanému mládenci cestu k ruce zachráněné krásky a královskému trůnu řádně zkomplikuje. Micimutr je totiž příběhem především „morálním“: velká pohádková akce se vypotřebuje hned na počátku a vyprávění pak spoléhá spíš na charaktery a sílu příběhu.

Ten se nečekaně přesouvá do současnosti, kde je Micimutr pouhou domovnicí ve starém pražském činžáku. I tady však funguje jako „morální“ pojistka pomáhající pouze těm, kteří mají vůli něco sami udělat. Kluk Jirka (Josef Weinzettel), jenž touží zachránit svého nemocného psa, se tak musí sám vypořádat s tvrdou dřinou v královské kuchyni. Dopracovat se k nějakému šťastnému konci totiž nevyžaduje úsilí jen v pohádce, ale i v reálném světě.

Změnit svět k lepšímu

Vyprávění o činorodé vůli změnit věci k lepšímu působí sympaticky a nejspíš mu odpustíte chyby, které by hloupější dílo potopily ke dnu. Třeba postava Micimutr – ta je ze stejného těsta jako kdysi Perinbaba Giulietty Masinaové nebo Nesmrtelná teta Jiřiny Bohdalové: opírá se o charisma populární herečky a zanedbává samotný charakter, který působí možná až hrozivě. Libuše Šafránková je sice nejmilejší českou „princeznou“, nejsem si však jistá, jestli tato skutečnost ještě funguje na dnešní děti.

Problematické jsou i vedlejší postavy, které jako by autorům často nestály za to, aby je vybavili nějakým logickým vývojem (nejzáhadnější je chápavý vztah krále k nesnesitelné královně ve figurkářském podání Jaroslavy Kretschmerové). Potíž může být i v tom, že režisér si nejspíš rozumí spíš s mladšími herci a ty starší, slavné, nedokázal odkázat do správných mezí.

V souladu s tím jsou ovšem opravdovým potěšením oba mladí hlavní představitelé – Marika Šoposká a Ondřej Novák, kterým nezištně přihrává známější Vojtěch Dyk. Šoposká a Novák působí svěže, chytře a zajímavě. A herecky jsou natolik schopní, že jim jejich role beze zbytku věříte. Přirozenost navíc jejich postavám neubírá na důstojnosti: Vítek a Karolína tvoří nevinný pohádkový pár, který se nemůže nikdy dostat dál než k symbolickému polibku – ale současně působí dospěle a zodpovědně.

Třiatřicetiletý Vít Karas je pak obdařený režijním talentem neobvyklého druhu: s omezenými „kavčími“ prostředky dokázal hotové divy. Všechno se mu ještě úplně nevede, ale umí zjevně opravdu zajímavě vyprávět, což je v české filmařské kotlině hodně nezvyklé. Nespoléhá jen na první plán, v jeho obrazech se pořád něco mele a hýbe, celek drží pohromadě a problém mu nedělají ani filmové triky. Především díky němu tak rodinné stříbro české filmové pohádky obohatila slušná dávka ryzího kovu.