Góóóóóóóóóóóól! Určitě to znáte. Jihoameričtí televizní a rozhlasoví komentátoři oslavují branku pokřikem, který jim vydrží několik desítek vteřin. Přesně tohle slyšel sedmadvacetiletý kolumbijský obránce Andrés Escobar, když 2. července před dvaceti lety vyšel z baru El Indio na medellínském předměstí. Slyšel to, než zemřel. Vrah do jeho těla nasázel šest kulek a pokaždé ironicky ječel: „Góóóóóóóóóól!“
Kolumbie byla koncem osmdesátých let jednou ze zemí s největší stopou zločinu na světě. V Medellínu, druhém největším kolumbijském městě, ve kterém se 13. července 1967 narodil Andrés Escobar, byl ve zmíněných osmdesátých letech takřka neomezeným vládcem jiný Escobar, Pablo – největší drogový magnát v historii. Jeho moc přesahovala Medellín i Kolumbii, neboť kontroloval osmdesát procent světového trhu s kokainem a byl jednou z nejvlivnějších postav kontinentu.
POHNUTÉ OSUDY: Talentovaného básníka Ortena srazila německá sanitka. Bylo mu 22 let |
V době, když si Pablo Escobar, který nebyl s fotbalistou v žádném příbuzenském vztahu, budoval říši leteckým pašováním tun kokainu, si Andrés Escobar poctivě prošlapával cestu jako fotbalista. Což v Kolumbii nemuselo být snadné kvůli narkomafii, pro kterou byly třeba přestupy hráčů ideálním prostředím praní peněz. Na druhé straně obchodníci s kokainem podobnými penězi podporovali kluby.
„Tenhle sport ukazuje provázanost života a hry. Ve fotbale se, na rozdíl od boje s býky, neumírá, nikdo nikoho nezabíjí. Fotbal je zábava,“ povídal v jednom z rozhovorů Andrés Escobar, který byl brzy známý jako El Caballero del Futbol, gentleman fotbalu.
Národ jej miloval i proto, že sponzoroval mládežnický fotbal.
O Escobarovi hodně vypovídají i tato jeho slova: „Fotbal je pro prosté lidi útěkem před krutou kolumbijskou realitou. Útěkem před nespravedlností, kterou doprovází častá střelba a zabíjení na ulicích.“
Kdo ví, nebýt vlastního gólu či návštěvy onoho baru, mohl Escobar žít ve šťastném manželství s Pamelou Cascardovou, jejíž fotografiiměl, spolu s fotografií své zemřelé matky, vloženou v bibli. Po mistrovství světa se s ní chtěl oženit.
POHNUTÉ OSUDY: Mistr Evropy Tesáček přecházel na červenou. Zabila ho tramvaj |
A také mohl po mistrovství světa 1994 žít s rodinou v Evropě, kde by zakončil fotbalovou kariéru a během právě uzavřeného brazilském šampionátu mohl třeba pro italskou televizi spolukomentovat zápasy týmu Kolumbie. O jeho služby měl totiž zájem AC Milán, kde měl Escobar nahradit stárnoucího Franka Baresiho.
Jenže ani k tomu nedošlo. „Andrés fotbal miloval, ale ještě víc miloval svoji rodinu a vlast. Byl to čestný a obdivuhodný muž, který po sobě zanechal silnou stopu. Stále na něj vzpomínáme,“ pravil před nedávným výročí medellínské tragédie fotbalistův bratr Santiago Escobar. Fotbalová pouť hlavního hrdiny smutného příběhu se vyvíjela víc než slibně. V barvách svého klubu Atlético Nacional Medellín v roce 1989 vyhrál Pohár osvoboditelů, jihoamerickou verzi Ligy mistrů. A byl to důvod k oslavám, protože tým z Kolumbie ovládl tuto soutěž vůbec poprvé.
Ze zlaté cesty bylo fiasko
Escobar pomohl reprezentaci k postupu na mistrovství světa 1990 v Itálii, kde tým Kolumbie mimo jiné remizoval s týmem SRN, pozdějším mistrem světa, a až v osmifinálovém prodloužení neuspěl s Kamerunem. I to byl historický výsledek, který překonala až současná generace hráčů osmifinálovým vítězstvím nad Uruguayí.
Ale opravdový kolumbijský fotbalový příběh jako by začal až potom. Reprezentační tým v čele s legendárním vlasatcem Carlosem Valderramou, Escobarem, Herrerou a dalšími hráči Atlétika Nacional a konkurenčního klubu América Cali, k nimž v roce 1993 přibyl ještě famózní střelec Faustino Asprilla, začal předvádět úžasný fotbal plný nadšení a vítězil s nebývalou lehkostí.
POHNUTÉ OSUDY: Američtí krasobruslaři na MS v Praze nikdy nedoletěli |
Na americkém mistrovství světa to pak měla být zlatá cesta, mužstvo totiž předchozí kvalifikací doslova profrčelo. Ovládlo skupinu, v níž až na dalších místech zůstaly týmy Argentiny, Paraguaye a Peru, přičemž z kvalifikačního epilogu na výsostné argentinské půdě přivezlo šokující vítězství 5:0. Argentinský tisk označil výsledek za jeden z nejostudnějších v historii tamní reprezentace.
Optimismus a očekávání narostly do obludných rozměrů. Vždyť Kolumbie má mužstvo, jaké dosud neměla.
Vždyť ten tým z jedenatřiceti posledních zápasů prohrál jediný.
Vždyť nás i Pelé označil za jednoho z favoritů šampionátu.
Taková byla nálada jak v kolumbijské veřejnosti, tak v kruzích narkomafie, spjaté s fotbalem. A sázkami se rovněž daly vyprat kokainové peníze. Mocný Pablo Escobar už nebyl mezi živými, zastřelili jej v prosinci 1993, pár týdnů po slavném vítězství v Argentině, a několik narkokartelů začalo bojovat o uvolněný trůn.
V zemi vládla anarchie plná vražd a explozí – v takové atmosféře odjeli reprezentanti na mistrovství světa do Spojených států. Jenže předpoklady se začaly bortit, když Kolumbie, ač opticky lepší, v úvodu prohrála s Rumunskem v čele s Hagim 1:3. A když tým podlehl na stadionu Rose Bowl v Pasadeně i nadšeně hrajícím Američanům 1:2 také vinou Escobarova vlastního gólu na 0:1, největší zklamání šampionátu bylo na světě.
POHNUTÉ OSUDY: Poctivý 'Kocour' Luboš Tomíček našel smrt na dráze |
„Kéž bych ten centr nikdy nedal,“ litoval už za několik dní americký hráč John Harkes, jehož přihrávku na osamoceného útočníka Stewarta stoper Escobar nešťastně stočil do vlastní brány.
Escobar ještě pomohl v posledním zápase skupiny porazit Švýcarsko 2:0, na odvrácení předčasné cesty domů to však stačit nemohlo. Po zápase napsal pro kolumbijský deník El Tiempo sloupek, v němž mimo jiné stálo: „Ujišťuji vás, že k žádné tragédii nedošlo, prostě jsme nehráli dobře, což se stává. Uvidíme se brzy, protože život tady nekončí,“ vzkázal.
Nemohl tušit, jak závažný dopad budou mít jeho slova o pár dní později.
Zato dítě, jež uvažuje prostě a říká, co cítí, tušení mít může. Ve chvíli, kdy Escobar ve snaze zahnat nebezpečí trefil vlastní bránu a dal svůj první, ale i poslední vlastní gól v životě, se před obrazovkou na Escobarovu sestru Marii obrátil její devítiletý syn.
„Řekl mi: Maminko, strejdu zabijí. Odpověděla jsem mu, že lidi se za takové věci nezabíjejí a v Kolumbii Andrése všichni milují,“ vyprávěla později.
Escobar si gól vyčítal, nicméně po návratu do Medellínu, kde i po šampionátu zákony platily i neplatily, se rozhodl vyjít ven. „Musím ukázat svoji tvář lidem,“ řekl reprezentačnímu trenérovi Maturanovi, který jej upozorňoval, že v dané situaci musí být dvojnásob opatrný a proto je nejlepší přečkat první dny doma.
Vyrazil 2. července před večerem, a už se nevrátil.
Poprvé jsem se styděl, že jsem Kolumbijec, napsal novinář
Drsnou oslavu smrti se šesti výstřely uspořádal po slovní potyčce na parkovišti před barem El Indio Humberto Castro Muňoz, osobní strážce a řidič bratrů Josého a Pedra Gallonových. Ti pěstovali kávu, ale provázela je pověst obchodníků s drogami. Oba byli v souvislosti s vraždou fotbalisty zatčeni, ale po několika dnech osvobozeni. Nicméně příběhu, že v sázkách na kolumbijského černého koně šampionátu přišli tito mafiáni o velké peníze, nevěřili jen naivkové.
POHNUTÉ OSUDY: Čerepanovovi selhalo srdce v 19 letech. Zemřel na ledě po boku Jágra |
Escobarův pohřeb sledovalo v ulicích Medellínu na 120 tisíc lidí. Smuteční průvod se stal manifestací proti mafiánské elitě, lidé brali vraždu jako hanbu národa.
„Poprvé v životě jsem se styděl, že jsem Kolumbijec,“ napsal po vraždě novinář Enrique Santos, bratr nynějšího prezidenta Juana Manuela Santose.
Vrah byl odsouzen k exemplárnímu trestu – dostal třiačtyřicet let ve vězení, ale už v roce 2005 jej pustili na svobodu. Údajně za dobré chování.
