Český emigrant Charles Ota Heller žil celý život v přesvědčení, že na sklonku druhé světové války zabil na statku v Kojeticích nacistu. „Mířil jsem na něj a vystřelil jako kovboj. Myslel jsem, že to je Němec a že se pomstím za svou rodinu. Bylo mi tenkrát devět,“ vzpomíná na událost, o které roky s nikým nemluvil. Své osudy vylíčil v knize Dlouhá cesta domů, kterou v květnu 2011 pokřtil v Praze.
POHNUTÉ OSUDY: Velvyslanec Žďárek se stal obětí zbabělých teroristů |
Drama dnes devětasedmdesátiletého Oty Hellera začalo úplně nevinně jedním nemanželským dítětem. Otova matka se narodila nesezdanému páru: křesťanské matce a židovskému otci. V rodině se o židovství nemluvilo. „Vůbec jsem netušil, kdo je to Žid,“ líčí Heller.
„My jsme chodili s maminkou každou neděli do kostela. Po mši na nás většinou čekal můj pradědeček. Jednou si mě vzal stranou a řekl mi, že se v naší zemi dějí hrozné věci, abych poslouchal rodiče a na nic se neptal.“ Hellerova rodina vlastnila před válkou továrnu Labor ve středočeských Kojeticích, patřil jí také činžovní dům v Praze Libni. Kromě prosperující firmy na pracovní oděvy Hellerovi také podporovali místní Sokol i divadlo.
Idyla skončila začátkem roku 1940, kdy byl na Otova otce Rudolfa vydán zatykač. Prchl do Jugoslávie, později bojoval u Tobrúku a v bitvě u Dunkerku. Malému Otovi maminka řekla, že tatínek „musel na chvíli pryč a že bojuje proti Němcům“. A tím začala série odchodů. Později takhle „na chvíli“ odešli také babička, děda a prastrýc. Rodinná továrna byla v roce 1940 arizována a Ota s maminkou a pradědečkem se nastěhovali ke známým na sousední statek.
Malý Ota nesměl chodit ven, jeho světem se staly knihy, hlavně kovbojky, a jediným přítelem byl pradědeček Gustav Neumann. „Snil jsem o tom, že budu cestovatelem. Pradědeček mi vyprávěl, jak procestoval celou Evropu. Jenže jednoho dne stál ve dveřích s kufrem v ruce. Na kabátě měl žlutou hvězdu, kterou jsem nikdy předtím neviděl, připomínala mi tu, kterou nosí kovbojové. Jenže tohle bylo něco jiného, zvážněl a řekl mi, že musí odjet. Bylo mu 82 let,“ líčí Heller.
Vzal jsem revolver...
Válka končila a po silnici směrem na Mělník odcházely skupiny Němců. Odhazovali plynové masky, zbraně. Devítiletý Ota a dva kluci ze sousedství si hráli u silnice. Hecovali se. Jeden povídá Otovi, že na statku v Kojeticích jsou němečtí vojáci. „Vzal jsem revolver a řekl, že sejmu Němce. Přišel jsem k jednomu stavení, dvacet metrů ode mě nějaký blonďatý muž nakládal věci na auto. Takový ten árijský typ, vypadal jako voják,“ popisuje Heller osudovou událost svého života. „Zamířil jsem a vystřelil tak, jak to bývalo v kovbojkách. Muž padl k zemi a nějaká žena začala křičet, asi německy. Lekl jsem se, utíkal pryč a ti kluci taky,“ dodává.
‚Nemůžeme stát, jsme na dně.‘ Na Makalu vystřídala smrt štěstí |
Malý Ota o svém činu nikomu neřekl. Byla to uzavřená kapitola. Prostě pomsta za blízké, kteří odešli a už se nikdy nevrátili. S otcem se setkal až po válce. Jejich malá rodina opět žila v Kojeticích. Otci se podařilo obnovit chod továrny, záhy však přišel rok 1948. Přes Německo utekli do Ameriky, kde žije Heller dodnes. „Styděl jsem se za Československo, zařekl jsem se, že na něj nebudu vzpomínat. Přes den jsem byl stoprocentní Američan, ale v noci se někdy vzpomínky vracely.“
Návrat do Čech
Heller přijal jméno Charles, vystudoval inženýrství, založil několik firem a přednášel na univerzitě. V roce 1970 odjel s manželkou a synem do Československa. Oficiálně na služební cestu. Zajel se podívat také do Kojetic. Dokonce mu ukázali jejich továrnu. Po sametové revoluci se Heller rozhodl získat zpět vše, co patřilo rodině. „Myslel jsem, že můj domov je Amerika, ale něco se ve mně změnilo. První noc v Praze jsem nemohl usnout, o půlnoci jsem se procházel po Hradčanech a vstoupil do katedrály.
POHNUTÉ OSUDY: Hrdina povodní Jiří Holub zachránil před vodou celou rodinu |
Najednou mi to došlo. Jak je možné, že jsem zapomněl na svoji zemi a na to, co se jí stalo? Plakal jsem, chtěl jsem být znovu Čechem. Poslouchal jsem češtinu na ulici, zašel jsem na plzeňské,“ vzpomíná. Teprve nedávno se Charles Ota Heller dozvěděl, že možná nikoho nezabil.
Historik Jaroslav Kučera mu řekl, že v té době už v Kojeticích zřejmě žádní Němci nebyli. Jeho obětí by tedy byl s největší pravděpodobností český kolaborant. Navíc toho muže patrně nezabil, taková věc by se po vesnici okamžitě rozkřikla. „Vlastně jsem byl docela naštvaný, celé roky jsem věřil tomu, že jsem ho zabil, nikdy jsem toho nelitoval,“ uzavírá Heller.
