Všichni už závod v náhlé vichřici vzdali. Čekalo se, že Bohumil Hanč udělá totéž. Když však na Labskou boudu nedorazil, vyběhli ho hledat, až jej, zcela vyčerpaného, ale ještě živého, objevil Emerich Rath na Zlatém návrší. Po osmi stech metrech vysilující chůze v závějích sněhu a ohlušujícím vichru však poznal, že se s bezvládným kolegou na boudu nedostane, byť byla jen kilometr vzdálená. Posadil ho k orientační tyči a sám spěchal k Labské. Tam oznámil, kde Hanče ponechal, a vyčerpáním omdlel.
POHNUTÉ OSUDY: Bojovníkovi Urbánkovi vypověděly službu svaly. Zemřel v 35 letech |
Zachránci vyrazili do vichřice a za necelou hodinu na saních Hanče přivezli. Srdce mu už netlouklo, veškeré úsilí o jeho oživení bylo marné.
Ale nedosti na tom: zachráncům neuniklo, že zesnulý má na sobě kabát a čepici, s nimiž do závodu na padesát kilometrů nevyběhl. Od někoho je dostal – a dárce bude zřejmě ve vichřici. Uvažovali správně, ještě týž den, 24. března 1913, poblíž místa, kde Rath objevil Hanče, našli nalehko oděného zmrzlého muže. Ze závodníků ho nikdo neznal, teprve druhý den se zjistilo, že je to Václav Vrbata. Vydal se do hor, aby kamaráda Hanče na trati povzbuzoval...
Kdo byl ale Emerich Rath? Muž s košatým životním osudem, o němž lze s mírnou nadsázkou i opravdovým obdivem říci, že ač Němec, stal se skutečným Járou Cimrmanem v pravěku českého sportu. Závodně se věnoval lyžování, plavání, atletice, boxu, fotbalu, pozemnímu i lednímu hokeji, kanoistice, ragby, rychlobruslení, veslování a zápasu. Ve všem byl úspěšný, takže jako all-round sportsmana ho znala celá Evropa.
Falešný plnovous
Nejdříve ale zmiňme natáčení filmu o smutném krkonošském příběhu – Synové hor (1956) – s Josefem Bekem (Hanč) a Jiřím Valou (Vrbata) v hlavních rolích. Filmování byl přítomen i jediný očitý svědek dávné události – Emerich Rath, kterého na plátně ztělesnil tehdy mladý Otakar Brousek.
POHNUTÉ OSUDY: Dagmar Šimková zažila 14 let v lágru. V Austrálii našla domov |
„Znal jsem pana Ratha z jeho pražského obchodu se sportovními potřebami. U natáčení nám jako poradce vyprávěl, co se tehdy v náhlé vichřici odehrálo. Pro filmování mi půjčil svou starou lyžařskou bundu. Vyčítal si, že u Hanče nezůstal a nezahříval ho. Snad by je prý někdo našel a oba by přežili,“ vzpomíná Brousek. Samotný Rath dostal ve filmu roli hajného, a to spíš z vděku. Musel si ovšem nalepit plnovous, aby ho diváci nepoznali a filmaři neměli malér. Důvod? Nedávno byl z politických důvodů ve vězení.
Běh, skok, plavání i box
Rath se narodil 5. listopadu 1883 v pražské rodině chudého ševce, která se zanedlouho odstěhovala do Broumova na Náchodsku. Tady malý Emerich nejvíce vynikal v novém sportu – lyžování. Ve čtrnácti se ale vrátil do Prahy, v železářství U Rotta se vyučil obchodním příručím, hrál fotbal za německý klub DFC Prag a nadšeně se věnoval dalším sportům. Jejich výčet je až neuvěřitelný: roku 1905 například zvítězil v chodeckém závodě Liberec – Ústí nad Labem (když 108 kilometrů urazil za 12 a půl hodiny), běhal silniční závod Běchovice–Praha, zúčastňoval se plaveckého závodu Napříč Prahou. Roku 1907 vyhrál na lyžařském mistrovství Království českého běh na pět kilometrů, druhý byl na desítce i na padesátce, v prestižním závodě Štít dr. Dieskaua porazil právě Hanče. Úspěchy ale slavil i v Německu, Rakousku a Skandinávii. A to i ve skoku na lyžích. Když na můstku v Praze na Vítkově závodil s pozdějším mistrem světa Norem Ruudem, nebál se experimentovat. Před skokem si svázal nohy gumou, jež však ve vzduchu praskla, takže dopadl s nohama značně od sebe, což tehdy nebylo stylové. Leč dnes, jak víme, tak skáče celý svět.
POHNUTÉ OSUDY: Everest těla čtyř slovenských horolezců nikdy nevydal |
Na olympijských hrách 1908 v Londýně běžel maraton a časem 3:50:30 získal pětadvacáté místo, v barvách Rakouska-Uherska zkusil maraton i na stockholmské olympiádě 1912, čas měl lepší (3:37 hod.), ale umístění horší, byl až třiatřicátý. Tehdy už žil a pracoval v Berlíně: hrál lední hokej za místní DEHC a stal se i amatérským mistrem Německa v boxerské těžké váze. Mezi mantinely zase pomohl v jednom utkání týmu českých hokejistů, kteří tu vyhráli mistrovství Evropy 1914.
Šedivý vlk
Rathův „cimrmanovský příběh“ pokračoval i v první světové válce. Za císaře pána bojoval coby armádní lyžařský instruktor v Krakově a v Alpách, kde se mu nakonec zalíbilo. Po válce tak zůstal v Bolzanu, kde se věnoval lyžování, horolezectví, jízdě na bobech a vodáctví. Odtud jel v kajaku po řekách Adiže a Pád do Benátek. Po další dlouhé plavbě na vlnách Tibery ho v římském cíli nadšeně vítaly davy diváků. Sportsman i showman uměl své počínání dobře prodat.
Do Prahy se vrátil roku 1923 a v obchodním domě U Rotta začal pracovat, ale tentokrát v nově otevřeném oddělení sportovního zboží. Po několika letech se takříkajíc udělal pro sebe a otevřel obchod se stejným artiklem v pasáži mezi Ovocným trhem a ulicí Na Příkopě (po rekonstrukci v roce 1996 nesla krátce jeho jméno, nyní se nazývá Pánská pasáž). Lyže, hole, vosky, hokejky, míče, tenisové rakety, pádla, brusle, ale i vybavení pro trampy – to vše tu bylo k mání.
POHNUTÉ OSUDY: Pozdní prozření Bohumila Laušmana. StB ho unesla ze Salcburku |
Sportovat ale nepřestal.Před olympiádou 1924 ušel 360 km podél břehů Seiny do Paříže a setkal se zde s předsedou Mezinárodního olympijského výboru Pierrem de Coubertinem. Na kajaku zase podnikl čtyřiadvacetihodinovou jízdu po Dunaji z Pasova do Vídně. Několikrát se stal kajakářským mistrem Československa.
Od kajaku měl blízko k trampingu. Pořídil si srub v sázavské osadě Delaware, později v osadě Ajax. Zde přezdívaný Šedivý vlk, oděný buď v indiánském obleku s čelenkou, nebo v šerifské uniformě se stetsonem, vybudoval malý sportovní areál, jemuž se brzy říkalo Rathův ranč. „Sport je poctivá práce v hávu radostném,“ říkával při trampských soutěžích.
Za druhé světové války ukrýval spolu se svou manželkou Fanynkou ve skladě obchodu německé Židy. Není pochyb o tom, že po vyzrazení by všichni skončili v koncentračním táboře či na popravišti. „Rathovi byli moc hodní lidé. Pánovi, kterého zachránili a který po válce odjel do Švýcarska, finančně pomáhali i později,“ vzpomínali před deseti lety manželé Fejglovi, kteří s nimi bydleli v jednom domě na Karlově náměstí.
Vězení a koště
Dům služby sportu Emerich Rath, jak zněl oficiální název firmy, měl i po únoru 1948 ve výkladech zboží pro trampy a skauty, indiánské čelenky, americkou vlajku či obrázky Pepka námořníka. Komunistický režim však tohle dlouho nestrpěl, obchod zabavil a jeho majitele poslal na rok do vězení. Údajně za propagaci západního stylu života. Není ale vyloučeno, že kromě toho si pustil ústa na špacír. To tehdy stačilo.
POHNUTÉ OSUDY: Tabara dovedl vsetínský zázrak k šesti titulům. Před padesátinami ho zabila rakovina |
Po propuštění z vězení ho citelně zasáhlo úmrtí milované ženy. Bývalý živnostník dostal důchod necelých čtyři sta korun, a proto si na obživu musel přivydělávat jako přidavač zedníků či metař pražských ulic. Na svůj úděl však nežehral. „Zůstával stále dobrosrdečný a veselý, i když po smrti manželky býval neukázněný. Pokud měl občas peníze, snědl klidně talíř dortů, třebaže byl cukrovkář. Marně jsem ho napomínala,“ vzpomínala sousedka paní Fejglová.
Neztrácel optimismus a rok před olympijskými hrami 1960 v Římě přiše s úžasným plánem. „Naložím stan a spacák, na kole pojedu na olympiádu, cestou zpátky budu o hrách přednášet ve Švýcarsku, Německu, Rakousku i u nás. Mluvím německy, anglicky, italsky, francouzsky, polsky, rusky,“ líčil své plány kdekomu na potkání.
Vyslechl je i Josef Erlebach, kdysi lyžař Dukly Liberec, později dlouholetý jilemnický učitel: „Mívali jsme soustředění na Luční boudě, pan Rath tam vozil kolečka s koksem do kotelny, občas i lyžoval s jednou holí, jak to kdysi uměl v mládí, a když vyprávěl historky o svém sportování, jídelna ani nedutala.“
Nic nemá, chce sportovat
Z cesty do Říma pochopitelně sešlo, od úřadů nedostal povolení. Místo toho mu dobrosrdeční Fejglovi sehnali pobyt v domově důchodců. Jiný by se radoval, ale on se zlobil. Život mezi důchodci – to nebylo jeho gusto. Odešel za bratrancem do Broumova, místa svého mládí. S příbuzným se však záhy nepohodl a jeho byt opustil. V létě spal, kde se dalo, třeba i na lavičkách v parku, umýval se v kašně na broumovském náměstí. Stal se „socialistickým bezdomovcem“, pro což neměli pochopení příslušníci SNB. Ti ho zadrželi a předali do domova důchodců v blízkém městečku Starkov. Tady Emerichu Rathovi do rubrik v přijímacím protokolu mimo jiné zapsali: Hotovost: žádná – Závěť: nic nemá, odpadá – Záliby: chce sportovat a pracovat.
Žil zde jen pár měsíců a ke svým zálibám se už prakticky nedostal: skonal 21. prosince 1962, v devětasedmdesáti letech podlehl srdečnímu infarktu.
