Do jisté míry se chmurný konec tušit dal, nicméně jen málokdo z jeho blízkých si dokázal představit, že tenhle pohodový a vždy dobře naladěný chlapík svoji nelehkou situaci nezvládne. Dlouhé roky patřil k oslnivým hvězdám cyklokrosu a porážel největší světové ikony. Vyhrával zdánlivě neuvěřitelně snadno, navíc jeho dokonalá technika, nevídaná lehkost a elegance lahodily oku diváka.
Táta přestal jezdit a začal pít, říká syn cyklokrosaře Šimůnka |
„Radkovi se nemuselo nic moc radit ani vysvětlovat,“ vzpomíná jeho strýc Miloš Fišera, dvojnásobný mistr světa, který malého Radka již v jeho předškolních letech vozil na rámu kola nad Vrchlabím po stezkách krkonošských lesů. Už tehdy vyprávěl, že ze synovce vyroste šampion, protože hlavně drncání po kořenech smrků se mu náramně líbilo.
„Radek měl talent na rozdávání, ale nehřešil na něj. Jeho pozdější úspěchy byly podložené obrovskou prací. Byl schopný dívat se kolem, rychle se od druhých učil. Prostě byl mimořádně chápavý...“
Všechny vzpomínky na jeho úžasné a nezapomenutelné závody však uprostřed léta před pěti lety upozadila otázka – proč tenhle výjimečný cyklista zemřel? A musel nás vlastně vůbec opustit?
Oficiální diagnóza se sice do éteru nijak zvlášť nedrala, ale víceméně byla známá. Cirhóza jater.
I v cyklistickém pelotonu se vědělo, že Šimůnek, který se po skončení své uchvacující kariéry staral především o cyklistický růst staršího syna Radka, skleničku vína k ústům rád pozvedl.
Manželka Jana z něho svatouška dělat nehodlá, ale připomíná, že nemocná játra mu nezničil pouze alkohol. „Radek si zdravotních problémů během kariéry užil dost. Měl třeba vážné potíže se srdcem, ale hlavně přechodil žloutenku. Nedal si říct, aby ji léčil, k doktorům se mu zkrátka nikdy moc nechtělo... Sklenku vína si dal, to jo, ale aby se mi motal po baráku, tak to se doopravdy nestalo. Myslím, že jeho problémům navíc přitížila kýla, na kterou ho krátce před smrtí operovali. Podle mě ho zabila narkóza...“
Šimůnkovi totiž kýla praskla a způsobila nepříjemný zánět. „I tohle hodlal Ráďa léčit sám,“ usměje se hořce paní Jana. „Chtěl to rozchodit s pomocí heřmánku...“
S fotografií synovce na stole
Také Miloš Fišera do poslední chvíle věřil, že se jeho synovec ze šlamastiky vyhrabe. „Znám případy, kdy se lidi z cirhózy jater dostali, ale ve spojitosti s tou žloutenkou došlo asi k ještě většímu poškození. Navíc po těžkých trénincích dost často polykal prášky; nikdy totiž nechtěl, aby ho bolelo tělo. Ten jeho smutný konec byla prostě shoda okolností.“
Bývalý cyklokrosový šampion Šimůnek náhle zemřel. Bylo mu 48 let |
Fišera má dodnes Radomírovu fotografii na stole svého krámku v Kolíně, v němž se, jak jinak, točí kolem bicyklů. „Prožil jsem s ním svoje nejhezčí sportovní chvíle a denně na něho myslím. V hlavě ho budu nosit až do smrti.“
Kolem příčin cirhózy jater se po jeho úmrtí našlapovalo spíše opatrně; ostatně jak to všechno dopodrobna bylo, věděli skutečně jen jeho nejbližší.
Fišera ale pokračuje v otevřeném tónu: „Samozřejmě že alkohol v úmrtí Radka svoji roli sehrál. Po té autonehodě v roce 1992 se v alkoholu trochu utápěl. Všichni si mysleli, jak je na závodech silný a odolný, jenže co se týče téhle záležitosti, vím, že ve svém nitru sváděl těžký boj. Tahle nehoda na něm zanechala dost strašné následky.“
Tragická nehoda z listopadu 1992 Šimůnkův život totálně změnila. Stačil k tomu zlomek vteřiny. Snad chybný odhad, rychlé, anebo naopak pomalé rozhodnutí, a neštěstí se stalo neodvratným.
Nedaleko Cerhovic havaroval a v autě, s nímž se srazil, zůstali tři mrtví lidé. Soud ho tehdy poslal na osmnáct měsíců do vězení, ale prezident Václav Havel mu po čtyřech měsících udělil milost.
„Radek si ani se mnou o téhle věci nikdy nechtěl moc povídat,“ vzpomíná Šimůnkova choť, která se na sedadle vedle řidiče těžce zranila. „S postiženými z té havárie jsme se finančně vyrovnali, ale...“
Šimůnek se zkrátka nikdy nesmířil s tím, co se stalo, a po zbytek života ho dusila vina. O nehodě nemluvil prakticky s nikým. A když se třeba v televizi při zprávách objevila zmínka o nějaké havárii, okamžitě měl po náladě a celý večer už toho moc nenamluvil. „Tahle havárka Radka zničila a stoprocentně poznamenala i závěr jeho kariéry,“ je Fišera přesvědčený.
Klouček vzpomíná na Šimůnka: O nehodě jsme neprohodili ani slovo |
„Navíc mu to tehdy v těch jeho nelehkých chvílích dali pěkně sežrat novináři. Pár z nich se po něm teda ‚prošlo‘ fakt hrozně. Tohle si Radek nezasloužil.“ Fišera si myslí, že silný mediální atak na Šimůnka možná souvisel i s faktem, že s novináři příliš nevycházel. „Nesnášel totiž amatérštinu. Když mu nějaký novinář položil divnou otázku, tak ho Radek prostě odpálkoval...“
Když Fišera mluví o bouračce, moc dobře ví, co říká. I on v časech, kdy na něho ještě největší úspěchy čekaly, při jedné málem přišel o život. „Vraceli jsme se ze závodů ve Varšavě, náš řidič udělal chybu a narazil do náklaďáku,“ vzpomíná. Fišera tehdy přišel o slezinu, ale do světové elity se přesto dokázat obdivuhodně rychle vrátit.
„Mě tahle věc prostě potkala z druhé strany. To se stává, jednou jseš tam, podruhé zase tady. Stačí vteřina, a je zle. Mně třeba chlap v náklaďáku zabil zeťáka a vnučku... Tyhle věci jsou strašně drsný. Snad je to daň té civilizační rychlosti, v níž žijeme, jestli mi rozumíte. Těžko se pro to hledajíslova...“
Když potlesk slábl
Šimůnek po osudové havárii závodil ještě deset let. Sice velmi slušně, ale stupně vítězů ho už při světových šampionátech míjely.
Na Šimůnka vzpomíná i jeho někdejší spolubojovník a svého času také jeden z nejlepších cyklokrosařů světa, pozdější reprezentační trenér Petr Klouček.
„Neznám tady doma cyklistu, který by měl větší talent než Radek,“ má jasno. „Když odešel Miloš Fišera k profíkům do Německa, spávali jsme někdy spolu na pokoji a mě na něm fascinovalo, jak byl pořád v klidu. Třeba se závodilo až odpoledne, venku lilo, prostě hnusný počasí, a my už se všichni trochu neklidně chystali na start. Jen Radek nevzrušeně ležel posteli a nic neřešil. Pak vstal, sedl na kolo a všechny nás porazil...“
Také Klouček ví, že havárie Šimůnka poznamenala, nicméně přidává myšlenku, že možná těžce snášel i konec kariéry. „Řekl bych, že mu dost vadilo, jak zmizel ze scény a že ho lidi přece jen přestali obdivovat.“
Jana Šimůnková si ale myslí něco trochu jiného. „Já jsem naopak přesvědčena, že přechod od vrcholového sportu k normálnímu životu zvládl slušně, a to především díky synovi Radkovi. Byl mu totiž vším. Mechanikem, trenérem, šoférem, bydlel s ním na závodech. Takže si ten sportovní život s mladým Ráďou docela prodloužil.“
Jeden z nejúžasnějších závodů zajel Šimůnek na světovém šampionátu ve francouzském Lanarvilly v roce 1982. Fišera si v rodinném finiši došlapal pro zlato a Šimůnek hned za ním pro stříbro.
„To byl náš vrchol,“ vzpomíná Fišera dojatě. „V Lanarvilly jsme prožili určitě nejšťastnější chvíle. Radek mi po čase povídal, že byť tam dojel až druhý, vnímal mnohem větší radost, než když o devět let později vyjel titul profesionálního mistra světa.“
Tehdy se dokonce šuškalo, že Šimůnek o dvanáct let staršího strejdu nechal vyhrát
„Tohle on občas z legrace říkal,“ mihne se Fišerovi na tváři lehký úsměv. „Jenže ani v rodině se tituly nikomu nenechávají. Radek měl tenkrát trochu smůlu, že v posledním kole spadl a první skupinu dojel až asi 300 metrů před cílem. Takže neměl čas se patřičně zorientovat. Já měl v tom spurtu absolutně neotřesitelnou pozici, nedal jsem mu žádnou šanci. Klidně se zeptejte nějakého odborníka, který si na ten sprint pamatuje, bylo to naprosto regulérní.“
Známý publicista Miloš Čermák, co bydlí už sedmnáct let za Prahou hned naproti Šimůnkům, napsal krátce po Radomírově smrti poutavou vzpomínku.
„Poznal jsem Radka osobně a mohu říct s plnou vahou, že byl slušný, laskavý a dobrý člověk. Žil obyčejný život, ve kterém byly radosti, štěstí i smutky. Přiměřeně okolnostem i tomu, jak šel čas. Měl rád svou rodinu a byl pyšný na to, že se ženou Janou dobře vychovali syny Radka a Dannyho. Z novin jsme se dozvěděli, co udělal dobrého i zlého. Chtěl jsem to jen doplnit tím, že měl dobrou duši.“
DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY: |
Tak, bez emocí, připomněl tohohle sympatického věčného kluka, co se s kolem po cyklokrosařských tratích snad až vznášel a uměl potěšit srdce lidí, co mu fandili.
Stačila jediná chyba
Nikdo dokonalý ale po světě nekráčí. V případě Šimůnka stačila jediná chyba, a život se otočil naruby hned několika lidem.
Jeho zvláštní příběh zakončil pohřeb, na němž promluvili Miloš Fišera a uznávaný televizní moderátor a cyklistický odborník Robert Bakalář.
„Malý Radek s Janou mě požádali, abych promluvil,“ vzpomíná Fišera tiše. „Čekal mě úkol, který bych nikomu nepřál. ‚Bakymu‘ jsem řekl, ať za mě v případě, že bych zkolaboval, okamžitě zaskočí. Prožíval jsem těžké chvíle, řekl bych až otřesné. Ale i tohle musí člověk zvládnout. Takový někdy život bývá.“
