22. července 2015 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Syn si vzal život. Dostalo se mi všeho, i absolutního neštěstí, říkal psychiatr Plzák

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 25Diskuse
Miroslav Plzák | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miroslav Plzák | foto: Lidové noviny
Známý psychiatr, jenž se začátkem druhé poloviny minulého století zabýval problematikou sebevražd a poté založil Linku důvěry, byl později sám zasažen osudem v té nejtěžší a nejparadoxnější podobě: jeho syn si v předvečer maturity vzal život…

Když jsem s doktorem Plzákem počátkem devadesátých let asi rok po tragédii na tohle téma zaváděl řeč, pomohl mi slovy: „Nelze o synovi nemluvit. To by vypadalo, jako kdyby nežil, a to přece nelze.“

Počátkem své lékařské kariéry se jako primář pražské psychiatrické kliniky zabýval depresemi, a proto dostal od státu úkol: vyřešit závažný a komunistickým režimem utajovaný problém – obrovský nárůst sebevražd. Koncem 50. let byla naše země spolu s Maďarskem první na světě! Docházelo zhruba ke třem sebevraždám denně.

„Na ÚV KSČ se tehdy rozhodlo, že se s tím musí udělat něco radikálního. Z odborných pramenů jsem věděl, že nešťastným lidem, kteří myslí na sebevraždu, pomáhá ve Velké Británii organizace samaritánů. Vyslal jsem k nim na stáž kolegu, doktora Zvolského. Když po návratu líčil, co zažil, konstatovali jsme, že samaritáni radí telefonicky lidem s depresemi neodborně, přímo amatérsky. Zavádět u nás něco takového bylo nemyslitelné. Avšak to, že by nešťastný člověk měl dostat šanci někam zavolat a o svých problémech si s někým promluvit, byl dobrý nápad.“

Tak vznikla Linka důvěry a kolem ní tým odborníků z mnoha oborů – psychiatrie, psychologie, gynekologie, judikatury i sociální péče. Tihle profesionálové se střídali u telefonu v nepřetržité službě. Telefonáty byly anonymní, nicméně se zaznamenávaly, a to se snahou přimět volajícího k návštěvě ambulance. Ze dvaceti až třiceti volajících v průběhu večera či noci se to podařilo u čtvrtiny. Linka zahájila provoz v roce 1964, ale brzy se ukázalo, že 80 procent volajících má problémy s párovým soužitím a pouze u zbývajících 20 procent jde o duševní poruchy. Tudíž kromě Linky důvěry vznikla v Praze roku 1967 i první manželská poradna.

„Po vzniku Linky důvěry jsem v průběhu několika let mluvil nejméně s padesáti rodiči chlapců a dívek, kteří spáchali takzvanou jinošskou sebevraždu. Již tehdy jsem konstatoval, že hovory s nimi byly zbytečné. K ničemu jsme se totiž nedobrali. Rodiče nepodali žádnou upřesňující informaci, abychom mohli poznat, zda šlo o začínající depresi či schizofrenii, nebo jinošské bilancování, případně strach z něčeho.“

„Otec mě buzeroval...“

V prvním manželství měl doktor Plzák dceru, kvůli níž se až do její téměř dospělosti nerozvedl, ve druhém manželství syna.

„Jmenoval se po mně a v dětství mi byl hodně podobný. Platil za téměř vzorné dítě. Slova poslušnost a neposlušnost jsou hloupá a v pedagogickém slovníku by se neměla vyskytovat, spíše bychom měli říkat – vyhovět a nevyhovět. Věděl jsem, že náš Mirek často vyhověl jen proto, abychom se nedostali do nějaké konfrontace, v níž by musel něco vysvětlovat. Oběma svým dětem jsem se snažil vytvářet liberální prostředí. Už jen proto, že v rodě Plzákových jsem vystopoval malé prokletí: můj otec se nesnášel se svým otcem a já se zase nesnášel s ním. Například jen proto, abych mu nemusel říkat tatíčku či tatínku, raději jsem ho neoslovoval vůbec; pro mě by byl problém zavolat na něho z okna, nevěděl bych jak...

„Proč jsme se nesnášeli? Otec mě – to zní nejvýstižněji – velice často a rád buzeroval. Proto jsem se mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem radikálně vzepřel: matka ani otec ze mě nedostali jedinou informaci o škole, i když jsem dostával známky, kterými jsem se mohl chlubit.“

Mudr. Plzák
Miroslav Plzák

Bál jsem se, aby náš Mirek neměl ke mně stejný vztah. Nikdy mnou proto nebyl peskován. Přesto si s manželkou rozuměl líp než se mnou. Opačně tomu bylo třeba jen ve chvílích, kdy se chtěl naučit hrát šachy a hráli jsme.

Nerozuměl jsem jediné jeho vlastnosti: těžko se vyrovnával s tím, že se mnou prohrál. Jako malého kluka jsem ho pochopitelně nechával vyhrávat, od puberty mě však porážel zcela suverénně. Z deseti partií jsem občas v jedné zvítězil, ovšem i ta jedna prohra ho dlouho trápila. Byl přesvědčen o tom, že nějakým způsobem selhal. Proto by si rodiče měli všímat toho, zda děti umějí, či neumějí prohrávat. Současně by si měli všímat svých dětí víc po pubertě, než před pubertou!

Umět přijmout prohru

Od té osudné chvíle jsem si víc než rok lámal hlavu, proč se to mohlo stát, ale jediné, na co jsem přišel, byla ta zvláštní neschopnost – přijímat prohru. Ale o jakou prohru tady mohlo jít? O prohru – s matkou, otcem nebo snad se školou? Týden před maturitou probíhal zcela normálně a klidně. Po celou dobu středoškolských studií chodil řádně do školy. V matematice a angličtině, které ho bavily, měl minimálně chvalitebné známky. Připouštím, že ostatní předměty, které ho tolik nezajímaly, ponechával trochu stranou. Teoreticky lze připustit, že možnost neúspěchu při maturitě existovala. Zároveň však věděl, že maturitu udělá až na nepatrné výjimky skoro každý, kdo je k ní připuštěn. To samozřejmě nemusel domyslet. Přitom maturitní písemky napsal velmi slušně.

Mohl tady být genetický kód, který já měl v sobě. Uznávám totiž existenci bilanční sebevraždy u dospělých. Kdybych měl žít v bolestech a jako troska, takový život bych odmítl. Bilancovat v sedmnácti letech mohl jediné – že neudělá maturitu. Tenhle pocit mohl mít, protože mu chyběly životní zkušenosti.

Mysleli jsme s manželkou i na nějakou jeho lásku, dívku. Ale pak jsme se dozvěděli, že byl velice plachý. Spolužačkám třeba vysvětlil příklady z matiky, ale v kontaktu nepokračoval. Jeho nejlepší kamarád nám později řekl, že se v posledním ročníku choval tak, aby nebyl ve třídě vidět.

Další díly seriálu Pohnuté osudy

Pak mě napadaly myšlenky, že člověk nikdy nemůže vědět, za co je trestán. Přistupoval jsem k tomu i statisticky: šedesát let mi bylo úplně dobře, takže teď – dobře mi tak! – mi bude špatně. Jindy mě napadlo, že jsem třeba opustil nějakou ženu, dívku... Takže při vší zábavě či přímo srandě, kterou jsem v životě zažil, nebyl jsem na druhé straně také ničeho ušetřen – tedy ani absolutního neštěstí.

Někteří mí kolegové připouštěli, že má osobnost a mé působení, jež vytvářely jednak mé fandy a jednak mé protifandy, se mohly na mých dětech projevit. Byl jsem veřejně známý, psal jsem články, vycházely moje knížky, účinkoval v divadle, spolužáci mých dětí o tom mohli slyšet od svých rodičů, mohli se o tom bavit. Tohle by však mělo spíš zasáhnout mou dceru z prvního manželství. V době jejího mládí jsem byl totiž kontroverzní a bojoval proti ustáleným špatným zásadám a mýtům. Existovali proto lidé, kteří na mě měli zlost..

Bylo to rodičovské selhání... A u psychiatra o to větší. Navíc u člověka, který se věnoval sebevražednosti. Přesto ‚selhání‘ tak trochu v uvozovkách, protože podobné neštěstí potkalo nejednoho psychiatra. Také je namístě dodat, že v nauce o sebevražednosti platí pravidlo: psychiatrie nezná jediný příznak, podle kterého by se dalo spolehlivě určit, že dojde k sebevraždě. V tom je snad jakási moje úleva a snad omluva.“

Pavel Kovář
  • 25Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?