7. března 2016 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Emanuel Zima, domovník
v Budapešťi, který zachránil Židy

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Emanuel Zima zachránil během druhé světové války třináct Židů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Emanuel Zima zachránil během druhé světové války třináct Židů. | foto: Archiv Judity Matyášové/Michal Šiml
PRAHA Obyčejný Čech, domovník a údržbář, který žil v Budapešti, za druhé světové války zachránil třináct Židů před jistou smrtí. Hrdina, na nějž se zapomnělo. Po desítkách let, jeho čin připomněl slovenský reportér.

Oprýskané fasády domů na hlavní budapešťské třídě vypadaly jako kulisy z válečného filmu. Jako by se tu od války zastavil čas. Někde tady měla být česká ambasáda. Konečně jsem uviděla českou vlajku na jediné opravené budově v ulici. Vešla jsem do slavnostně vyzdobeného sálu Českého centra, který se rychle zaplnil. Okolo mě byla slyšet čeština, slovenština, maďarština. Než se všichni usadili, dívala jsem se na černobílý portrét staršího muže s mohutným knírem, který se promítá nad pódiem. Tvář Emanuela Zimy.

Tenhle zaměstnanec někdejší československé ambasády během druhé světové války zachránil život třinácti židovským uprchlíkům – během války je ukrýval nacistům přímo pod nosem.

„Tady, pod našima nohama, ti lidé přežívali až do konce války. A pan Zima byl ten, který se nebál a pomáhal,“ řekl izraelský velvyslanec Ilan Mor lidem v sále. Mezi nimi byl i redaktor slovenské televize Joj Martin Mozer, který neuvěřitelný a na desítky let zapomenutý příběh znovu objevil.

Montoval poličky a topil

Emanuel Zima pocházel z Příbrami, v roce 1908 se s manželkou přestěhovali do Budapešti. Manželům se po roce narodil syn Josef, o pět let později Ede. Brali práci, jak přišla. Emanuel pracoval jako cukrář, pekař, vystřídal řadu zaměstnání a nakonec vzal místo na československé ambasádě. Od roku 1928 tam pracoval jako domovník a údržbář. Montoval poličky, vyměňoval žárovky, zatápěl pod kotlem. Vytopit tu obrovskou budovu určitě nebylo snadné. Honosný palác byl postaven koncem 19. století pro hraběte Zichyho a jsou to vlastně dvě velké propojené budovy. Hrabě potřeboval hodně prostoru – nejen pro svoji rodinu, ale hlavně pro sbírku suvenýrů. Cestoval po celém světě a domů si vozil nejrůznější kuriozity: vycpaného tygra, japonské vázy nebo ozdobné truhly.

Nic z toho už tam ve dvacátých letech nebylo. Jen kanceláře pro diplomaty, kde pracovalo patnáct zaměstnanců, v přízemí a v prvním patře. „Pan Zima byl taková dobrá duše naší ambasády. Však tady s námi byl dvacet let,“ vzpomínali na něj jeho bývalí kolegové. V březnu 1939 se idyla na ambasádě rozplynula. Poté, co Československo přestalo fakticky existovat, budovu převzal německý úřad pro propagaci.

Němci vyhodili všechny zaměstnance a ponechali si jen zdánlivě „bezvýznamného“ Zimu a jeho nadřízeného. Však je to jen údržbář, proč shánět někoho jiného... Šedesátiletý Zima měl stále co dělat. Přes den pracoval a večer se staral o churavou manželku. Práce přibývala, pak Zima onemocněl a musel na operaci. Pomohla mu židovská lékařka Mária Flammová. Jen tak – slovo za slovo – si slíbili, že když bude potřeba, tak si navzájem pomůžou. O pár měsíců později bylo potřeba.

Na jaře roku 1944 probíhaly v Maďarsku deportace Židů. Během deseti týdnů bylo odvezeno 437 402 Židů do Osvětimi. Mária Flammová a další lidé z židovské komunity zoufale hledali pomoc a našli ji tam, kde by ji nikdo nečekal. U Emanuela Zimy. Tenhle „neviditelný“ muž, kterého si nikdo nevšímal, postupně propašoval do sklepení někdejšího velvyslanectví a nyní německého úřadu třináct židovských uprchlíků. Byl mezi nimi i Aron Grünhut, který tehdy pracoval pro židovskou samosprávu v Bratislavě, ale v roce 1944 musel s manželkou uprchnout do Maďarska. Dostali se do Budapešti a přes různé kontakty se dozvěděli o domovníkovi, který prý dělá na bývalé československé ambasádě. Dali si s ním sraz, a když přišli na místo, uviděli na fasádě hákový kříž.

„Proč jste mi tohle udělal?“ zeptal se prý Grünhut. „Já vám tak věřil!“ Zima mu odpověděl: „Nebojte se, pojďte se mnou, nic se vám nestane.“ Grünhut, Zimova lékařka a další lidé strávili ve sklepě, který měl jen pár metrů čtverečních, několik měsíců. Zima je zásoboval jídlem, léky. Shánění potravin pro něj bylo čím dál tím obtížnější, a tak mu začal vypomáhat syn Josef. Jen díky jejich pomoci se všichni ukrývaní dočkali konce války.

Tři z přeživších odjeli po válce do Izraele, kde v šedesátých letech iniciovali ocenění Spravedlivý mezi národy, které uděluje památník holokaustu Jad Vašem. Cena je určena lidem nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holokaustem. Nikdo ze Zimovy rodiny se však o ocenění nikdy nedozvěděl a medaile ležela roky v šuplíku. Až před třemi lety se vše změnilo, když se k dávno zapomenutému příběhu shodou náhod dostal televizní reportér Martin Mozer.

„Už pár let mě zajímají osudy chlapců z ortodoxních židovských rodin z Bratislavy, kteří odjeli v roce 1939 s transportem Nicholase Wintona do Anglie,“ prohlásil Mozer před dvěma lety. „Když se dostali do Londýna, ztratili navzájem kontakt. Napadlo mě, že je zkusím najít. Loni jsem objevil jednoho z nich v Izraeli. Jmenuje se Benny Grünhut.“

A právě jeho otec Aron byl jedním z lidí, které v Budapešti před mnoha lety zachránil Zima. Jeho jméno si však Benny nepamatoval. Mozera tehdy napadlo, že zkusí zapátrat v archivu ministerstva zahraničních věcí v Praze. Zpočátku hledal Slováka, protože Benny si byl skoro jistý, že to byl někdo od nich. Po několika týdnech našel seznam zaměstnanců ambasády. Byl tam jen jediný domovník – Čech Zima.

Pátrání a zbořený dům

Postupně si Mozer skládal všechny informace a zjistil, že po válce Emanuel i Josef odešli do Prahy. Ani jeden z nich už není naživu, a tak jediná stopa vedla zpátky do Budapešti, kde by měl být Ede. Jenže jak se dá najít někdo jen podle jména? „Vyzkoušel jsem snad všechny budapešťské archivy, ale nikde žádný Ede Zima. Oslovil jsem historika Pala Šalamona, který pracuje v Centru pro výzkum holokaustu v Budapešti. Napadlo ho, že by se jméno dalo najít v telefonním seznamu. Procházeli jsme seznamy, rok za rokem, a pořád nic. Až jsme konečně objevili Edeho v seznamu z roku 1952. Když jsme přijeli na uvedenou adresu, čekalo nás nemilé překvapení. Ten dům už je dávno zbořený,“ vyprávěl reportér.

Vrátil se do archivu a objevil další adresu – z roku 1963. Thökölyho ulice. Je to činžovní dům, který byl postaven pro zaměstnance československé ambasády. Na zvoncích si všiml jména Ildikó Belicsová a vedle toho bylo malým písmem připsáno Zima. To už šel najisto. Zazvonil, ale nikdo neotevíral. Zkoušel zvonky u sousedů, až konečně jeden otevřel a dal mu na Ildikó Belicsovou číslo.

„Když jsem jí zavolal, byla v šoku, vůbec netušila, že její pradědeček Emanuel udělal něco tak statečného. Tenkrát byla na dovolené, tak jsem se sešel s jejím bratrem Miklósem, který žije také v Budapešti,“ řekl Mozer. Miklós věděl, že měli příbuzné v Praze, strýček Josef je občas navštěvoval, ale nikdy se nezmínil o tom, že za války někomu pomáhal. V březnu 2014 se nesmělý čtyřicátník postavil doprostřed pódia v budově, kde jeho praděd třinácti lidem zachránil život. Rozpačitě se rozhlížel po celém sále. Na takovou pozornost nebyl dosud zvyklý.

„Miklósovi to změnilo život,“ řekl reportér. „On to bere jako úžasný dar, který má po předcích. Je na ně velmi hrdý, ale zároveň cítí takovou zvláštní zodpovědnost za to, co jeho příbuzní dokázali.“ Proč se ale nikdo už dávno nepokusil Zimu nebo jeho příbuzné vyhledat? Proč to trvalo šedesát let? „Badatelé z památníku Jad Vašem ho samozřejmě v šedesátých letech hledali, ale nenašli. Určitě to nebylo snadné, navázat nějaké kontakty v Československu nebo v Maďarsku, přece jen se bavíme o době, kdy byla většina archivů pro cizince nepřístupná,“ sdělil Mozer.

Medaile pro Zimu tak byla uložena do archivu a roky se nic nedělo. Další pokus přišel v roce 1995, ale úspěšný byl se svým pátráním až Mozer. „Jakmile jsem zjistil, že v Budapešti žije Zimova rodina, okamžitě jsem napsal do Jad Vašem. Určitým způsobem to pro ně byla komplikace. Oni už to brali jako uzavřený případ, a najednou tohle... Poslal jsem jim všechny dokumenty, které dokazovaly, že Miklós je skutečně příbuzný, a pak se rozběhl několikaměsíční proces. Možná si tam také opraví tu neúmyslnou chybu. Zima je totiž zapsaný na seznamu Slováků, kteří pomáhali Židům. To je samozřejmě nesmysl, on byl Čech. Každopádně jsem rád, že se celý příběh uzavřel. Loni jsem o něm natočil krátkou reportáž, a tak si říkám, že je hotovo.“

Držet jazyk za zuby

Druhý den jsem jela na předměstí Budapešti. Obyčejný domek, obyčejná zahrada, dětské hračky v obývacím pokoji. U stolu seděl Miklós a lovil z paměti vzpomínky na své příbuzné. Bylo vidět, že by rád věděl mnohem víc.

„U nás jsme byli vždycky hrdí na to, že jsme z Čech,“ řekl. „Spoustu historek máme spojených s českou ambasádou. Tam dělal můj pradědeček Emanuel, strýček Josef i můj děda Ede. Ten tam byl až do roku 1971. V osmdesátých letech jsme ztratili na příbuzné v Čechách kontakt.“

DALŠÍ POHNUTÉ OSUDY:

Když mu před třemi lety zavolal Martin Mozer, bylo to pro něj velké překvapení. I když, jak říká, určitým způsobem mu to přišlo i logické. Emanuel i Josef byli oba moc hodní, dokázali všechno řešit s obrovským klidem.

„Když Němci vítězili ve Francii, dostal Emanuel příkaz, aby na budovu ambasády vyvěsil německou vlajku,“ vyprávěl. „Tak šel a pověsil ji, jenže obráceně, takže německá orlice směřovala zobákem k zemi... Němci mu hned vynadali, co to provedl. On to bral s klidem, říkal si: ‚Však brzy budete taky zobákem dolů.‘ Uměl se ovládat a dokázal držet jazyk za zuby. A to se mu určitě hodilo. Vždyť to muselo být dost složité, zorganizovat pomoc pro tolik lidí. Stačilo jedno podřeknutí a všechno se prozradí.“

Dochází mi, jak riskovali

Miklósovi zprvu nedocházelo, jak významného ocenění se jeho předkům po těch letech dostalo, a musel si informace o něm najít na internetu. A když už googloval, zadal si také jméno Emanuela a Josefa.

„Byl to zvláštní pocit, vidět své příbuzné na seznamu hrdinů,“ řekl. „Mrzí mě, že o té ceně nevěděli, určitě by je to potěšilo. Až na webu jsem si přečetl, co se tady dělo za války. Vůbec jsem netušil, co se Židům v Maďarsku stalo. Já jsem chodil do školy v osmdesátých letech a nikdo nám nevyprávěl o deportacích. Teprve teď mi dochází, jaká to byla statečnost a jak moc riskovali. Snažil jsem se to vysvětlit i svým synům. Jenže jsou to puberťáci, tak je to nebere. Až včera, na té slavnosti, se mě začali ptát. To bylo poprvé v životě, kdy se zajímali o naši rodinnou historii.“

  • 1Diskuse
Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!