14. ledna 2016 7:07 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Everest těla čtyř
slovenských horolezců nikdy nevydal

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Kvarteto slovenských horolezců Dušan Becík, Peter Božík, Jaroslav Jaško a Jozef... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kvarteto slovenských horolezců Dušan Becík, Peter Božík, Jaroslav Jaško a Jozef... | foto: Grafika: ŠIMON/LN
Kdesi v nebeských výšinách v Jižním sedle Mount Everestu řádil uragán o rychlosti okolo 160 kilometrů za hodinu. A v jeho drápech rychle vyhasínal život čtyř elitních horolezců. Poté co se jim podařilo, jako vůbec prvním lidem na světě, vystoupit na nejvyšší horu světa bez použití kyslíku alpským stylem nejobtížnější jihozápadní stěnou, tzv. Boningtonovou cestou. Psal se 17. říjen 1988.

Britský lezec Chris Bonington vedl v roce 1975 expedici, která si jako první v historii se zlověstnou jihozápadní stěnou poradila. Kdysi prohlásil: „V Himálaji se stále víc prosazuje alpský přístup k lezení – bez pevných táborů, výškových nosičů a bez použití fixních lan. V jihozápadní stěně Everestu je však podobný způsob lezení vyloučený.“

Kvartetu slovenských horolezců Dušanu Becíkovi, Peteru Božíkovi, Jaroslavu Jaškovi a Jozefu Justovi se ale tahle zdánlivě nemožná věc přesto podařila. Jen jim nebylo dopřáno, aby se mohli ze svého výjimečného počinu radovat.

Boningtonovu výpravu ve zmíněném roce 1975 tvořilo 18 horolezců, ve stěně pomáhalo 38 výškových nosičů, další personál působil v základním táboře. Vybudovali šest výškových táborů a natáhli kilometry fixních lan. Prostě drsnou cestu přichystali tak, jako kdybyste v bažině vyasfaltovali chodníky.

To Slováci chtěli nahoru vyletět v co nejkratší době, během dvou tří dnů. Obdivovaným, ale zároveň drsným alpským stylem. Jejich smělý plán, který do té doby nikomu nevyšel, se jim málem podařil. Vaz jim ale kromě silného vichru nejspíš zlomil až příliš dlouhý pobyt nad hranicí 8000 metrů, tedy jak se říká v zóně smrti.

Jozef Just (31. 1. 1955 – 17. 10. 1988)  Skvěle snášel výšky, byl odvážný a psychicky odolný. Přirozený vůdce a „motor“ vysokohorských výprav.
Jaroslav Jaško (20. 12. 1961 – 17. 10. 1988)  Říkalo se o něm, že má mimořádný talent. Bohužel měl ale málo himálajských zkušeností.

„Kde hledat v horách hranici toho, co člověk dokáže zvládnout,“ ptal se Bonington po tragédii na Everestu sám sebe. „Co ještě může, či už nemůže? Ale kdoví, třeba někdy jihozápadní stěnu někdo zdolá sólovýstupem a pak nám odpoví.“ Nejslavnější horolezec všech dob ReinholdMessner se před odvahou Slováků také sklonil: „Zažili jsme jeden z největších himálajských výkonů.“

„Takový obtížný výstup nenosí u nás v mysli ani novodobí lezci,“ uznává počin Slováků i po letech Josef Rakoncaj. Jeden z nejlepších českých horolezců všech dob, jediný Čech, který stanul dvakrát na K2. „Jenže kdo chce uspět, musí být hrozně rychlý. Spěchat nahoru a hned dolů...“ Což sice mělo kvarteto horolezců v úmyslu, jenže příroda a osud chtěly jinak.

Už cestu do základního tábora provázely problémy. Z Lukly nelétala kvůli nepříznivému počasí letadla, takže se postup expedice zbrzdil. Božík s Jaškem navíc onemocněli angínou. Slovenská výprava měla podle původního plánu také spolupracovat s Nóvozélanďany, ale domluva s nimi začala dost brzy poněkud drhnout.

Na Lhotse asi plýtvali silami

Místo pro nezbytnou aklimatizaci členové výpravy vybrali na sousední Lhotse, čtvrté nejvyšší hoře světa. Becík s Justem vystoupili až na její vrchol, což možná nebyl nejlepší nápad, neboť zřejmě až příliš plýtvali silami.

„Já jsem osobně tyhle kluky neznal, protože jsem tehdy s lezením teprve začínal,“ povídá Radek Jaroš, aktuálně nejlepší český horolezec. „Výstup až na vrchol jim ale samozřejmě nějaké síly sebral. Ideální by v daném případě pro ně pak bylo sestoupit do nížiny a týden se tam flákat a regenerovat. Třeba si ale hodně věřili a byli skvěle připravení...“

Den D nastal 7. října, kdy čtveřice Becík, Božík, Jaško, Just vyrazila ze základního tábora do jihozápadní stěny Mount Everestu. Pouhých devět dnů poté, co se Becík s Justem rozhlíželi z Lhotse.

Na Everestu ale řádila vichřice, Jaškovi se vrátily po resekci problémy se zubem, a vrátil se proto dolů. Brzy se ale dole sešli všichni. Druhý pokus naplánovali na 12. října.

Slovenský novinář a publicista Milan Vranka ve své knize Nezvěstní z Everestu cituje z dopisu Jozefa Justa. 11. října ho poslal svým nejbližším: „Možná se vrátím domů dříve, než dojde tenhle list. Potřebuju vás víc než jindy. Ráno jdeme nahoru.“ Kdo jen mohl tušit, že to byla poslední slova, která kdy napsal. Jemu i parťákům zbývalo šest dnů života.

Pohled na Mount Everest a další vrcholky.

Vichr je nejdřív pozdržel ve druhém výškovém táboře, takže nahoru se vydávají o další dva dny později. Původně chtěli během jediného dne přelézt i dvousetmetrovou skalní bariéru ve výšce 8100– 8300 metrů, jenže museli bivakovat těsně pod ní.

Hodně času totiž ztratili při obtížném stoupání po tvrdém čistém ledu, z něhož vítr sfoukal veškerý sníh. Už v základním táboře jim vedoucí výpravy Ivan Fiala znovu a znovu opakoval: „Chlapci, hlavně nezapomínejte, že po přelezení skalního pásu vede jediná cesta k záchraně nahoru. Dolů tudy sestoupit nelze!“

O rok dříve vedl na Everest československou expedici Ivan Gálfy. Už tehdy pár chlapů uvažovalo o tom, zkusit Boningtonovu cestu alpským stylem.

„Tak jsem jim připomněl, že věc má jeden zásadní háček,“ zopakoval Fialovo varování. „Když se dostanou nad skalní pás a dojde k nějakému zkratu či zlé situaci, nabídnou se jim pouze dvě možnosti: Buď budou muset čekat na smrt, anebo mohou rovnou skočit dolů...“

Druhý den čtveřice postupovala opět pomaleji, než očekávala, a znovu bivakovala. Ve výšce 8400 metrů.

To nebyla dobrá zpráva. A to je čekal ještě jeden bivak. Už třetí v extrémní výšce, dokonce v šílených 8600 metrech... Což se rovná takřka sebevraždě. „Čtyři dny ve výšce nad 8000 metrů, to je zabiják,“ věděl i Gálfy. Nastala kritická situace. V základním táboře vzrůstal neklid, protože Dušan Becík začal mít vážné problémy a zvracel.

Justovi se povedl vrchol

Další den už krajně vyčerpaní čtyři muži postupovali dál k jižnímu vrcholu Everestu. Just ale hlásil, že se cítí slušně a že zkusí vystoupit na hlavní vrchol. Což se mu ve 13.40 hodin také podařilo. Fiala ale dole do vysílačky křičel, ať všichni co nejrychleji sestoupí, protože se blíží vichřice.

Zdravotní stav čtveřice se prudce zhoršoval, navíc se rozdělili. „Musíte jít spolu všichni čtyři, jinak je zle,“ apeloval nervózní Fiala. Just hlásil, že přestává vidět, což postihlo i ostatní parťáky. Navíc prý ztrácejí orientaci. Spojení se začínalo přerušovat a situace se stala nepřehlednou.

Poslední slova, která Fiala slyšel kdesi u Jižního sedla, ale ve zmíněném marastu zněla docela nadějně. Kvarteto se zase spojilo. A pak se rozhostilo zlověstné ticho.

Už navždy.

Viditelnost se stala prakticky nulovou a vysílačka kdesi vysoko nad 8000 metry zmlkla. Vedení slovenské výpravy ihned žádalo o naléhavou pomoc americké horolezce, kteří se ve stěně Everestu pohybovali. Jejich snaha je ale marná.

Smrt čtyř vynikajících horolezců vyvolala rozporuplné reakce. Rozumní lidé chápali, že k horám riziko od nepaměti patří, hysterici naopak začali hon na čarodějnice a s okamžitou platností expedice do Himálaje zakázali. Tedy přesněji – sekretariát Ústředního výboru československého svazu tělesné výchovy. S dodatkem, že se celý případ musí přísně vyšetřit. Do hry se dokonce vložila i generální prokuratura kvůli podezření ze spáchání trestného činu...

Jeden z nejuznávanějších českých horolezců současnosti Marek Holeček, který se zabývá právě objevováním nových výstupových cest v nejvyšších horách světa, tvrdí, že nikdo nemá právo komentovat něco, o čem nic neví. „Tihle chlapi nedělali neuvážené věci. O co se pokusili, nebylo bláznovství. Měli za sebou parádní výstupy. Je zřejmé, že tenhle výstup zrealizovat lze. Otázka ale zní, kdy a komu se podaří. Jenže my už teď jen můžeme spekulovat o tom, co přesně se tam nahoře stalo. To vědí jen oni čtyři.“

Holeček dodává, že nemá rád chytrolínství lidí, kteří vůbec nechápou, o čem horolezectví je a jaké situace přináší: „Jasně, v horách se na hranici rizika člověk pohybuje prakticky neustále. Když se mu něco povede, je oslavovaný, když ne, leckdo naopak vykládá, jaký to je blázen a hazardér.“

Kvarteto slovenských horolezců Dušan Becík, Peter Božík, Jaroslav Jaško a Jozef Just zůstalo na Mt. Everestu

Kvarteto slovenských horolezců Dušan Becík, Peter Božík, Jaroslav Jaško a Jozef Just zůstalo na Mt. Everestu

Radek Jaroš zdůrazňuje, že zvládnout Boningtonovu cestu je hrdinské a úžasné. „Klobouk dolů před nimi. Československé horolezectví mělo tehdy ve světě úžasný zvuk. Když horolezci někam vyjeli, vrhli se zpravidla do stěny téměř za jakýchkoliv podmínek.“

Podle jeho slov určitě i proto, že mohli na Západ vycestovat třeba jen jednou za život, a tak se za každou cenu pokoušeli na tu svoji vysněnou horu vylézt. I když třeba neměli zdaleka takové informace o vývoji počasí, jaké se nabízejí v současné době.

Horolezectví není gymnastika

„Že se při výstupu zdrželi, by ještě nemuselo znamenat nic zásadního,“ pokračuje. „Otázkou ale je, jestli se jim nesešlo víc špatných věcí naráz. Jestli jim třeba nedocházelo jídlo, plyn, k tomu připočtěme enormní vyčerpání. Mně by taky neuřezali některé prsty na nohách kvůli omrzlinám, kdyby se mi loni na Annapurně nesešla spousta špatných faktorů. Můžeme se tady teď po 24 letech ale bavit i o tom, jestli ještě měli řešit hlavní vrchol Everestu, anebo spíše mazat rychle dolů...“

Jaroš ale ví, že každé hodnocení je už v současnosti stejně k ničemu. „Nevíme totiž, jak se tam ti kluci nahoře rozhodovali, co všechno se tam dělo. Horolezectví ve vysokých horách není atletika nebo gymnastika, při níž si sice někdo může rozbít hubu, ale ví, že ho do nemocnice odveze sanitka. V horách jde často i o risk. A když se postaví faktory proti člověku, tak bývá zaděláno na velký průšvih.“

„To, co naši chlapci předvedli, byl heroický výkon, možná největší v historii lezení v Himálaji,“ myslí si i po dlouhých letech Ivan Fiala. „Udělali velký počin, šli zkrátka za hlasem svého srdce.“ Mimochodem, těla čtyř slovenských chlapíků se dodnes nenašla. Svoji úchvatnou stopu ale za sebou v Himálaji bezpochyby zanechali. A doma bohužel pět malých dětí.

Václav Cibula
  • 4Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

5 tipů na zdravé svačinky,
5 tipů na zdravé svačinky,

po kterých nepřiberete ani deko