8. srpna 2015 7:35 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Menšík neznal v ničem míru, ani ve flámování. Na plac jezdil rovnou od doktorů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 9Diskuse
Vladimíra Menšíka diváci milovali. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimíra Menšíka diváci milovali. | foto: MAFRA
Byl schopen bavit i pozůstalé na pohřbu. V ničem neznal míru - v práci, i když sotva dýchal, v radovánkách, k nimž přistupoval spontánně a dychtivě, v naplňování své pověsti přirozeného vůdce společnosti, v neustálém porušování nadějí na „nápravu“, v zahánění špatného svědomí vůči ženě a dětem.

Dnes už všichni vědí, jaké úsilí Vladimíra Menšíka stálo, aby jeho okolí netrpělo hercovými zdravotními indispozicemi. Trápilo jej průduškové astma – někteří trvalým nedostatkem kyslíku vysvětlují strhující kadenci Menšíkova slovního projevu i fakt, že stále mluvil. Potřeba rozšiřovat si cévy a uvolňovat se mohla být tím motorem, který roztáčel začarovaný kruh – neukázněnou žízeň po životě, pití, kouření, nemírnou pracovitost.

„Rozesmávat lidi je prokletí. Bolest a smích k sobě nečekaně patří,“ tvrdil populární psychiatr a důvěrný znalec mnoha duší českých umělců doktor Miroslav Plzák. „Humor je totiž jedna z nejtěžších uměleckých disciplín. Ten, kdo vytváří humor, směje se sice s diváky, ale své endorfiny vyčerpává. Vlastně ho to deprimuje,“ vysvětloval.

„Komik je odkázán na svůj nápad. Když se nedostaví, je konec. Komici jsou na tom proti ostatním hercům psychicky nejhůř. Rozesmát lidi je těžší než je uvést do napětí a rozplakat.“ Jenže divák – konzument humoru – si tohle málokdy uvědomí. Menšík ale očekáváním publika a okolí nestrádal. Byl vždycky, na tom se shodují všichni, vůdčí osobností společnosti, bavičem v době, kdy tento termín ještě nezplaněl.

Udělal se starším o pět let

Ti, kdo jej znali důvěrně, potvrzují, že u Menšíků bylo všechno trochu jinak než u běžných lidí.Tak třeba: Jmenoval se Vladislav po tatínkovi, ale – prý na radu E. F. Buriana – si jméno změnil na Vladimíra. Nebo všechny ty spekulace s jeho rokem narození. 

Vladimír Menšík s Bronislavem Poloczkem

Vladimír Menšík s Bronislavem Poloczkem

Herec Oldřich Velen, který spolu s Lubomírem Kostelkou patřil k nejbližším kamarádům, v knize Smích a slzy Vladimíra Menšíka vypráví příběh stěží uvěřitelný: „Rozený byl 1929. Když jsem Láďu jednou přitlačil ke zdi, přiznal, že všechny papíry postupně předělal na rok 1924. Inspiroval ho ledabylý zápis úřednice při vystavování nové občanky. Napsala devítku jako čtyřku... A Láďa toho využil. Proč to udělal? Nakonec kápl božskou a povídá mi: ,Oldo, já bych chtěl jít dřív do penze!‘ Kolem dat Ládi Menšíka byl pak trvale binec. Pletli to v novinách, všude. Když měl ,jako‘ padesátku, bylo mu pětačtyřicet – dostal zasloužilého umělce.“ 

Pikantní je také historka s udělením titulu národního umělce. To prý se Gustávu Husákovi zdálo, že na seznamech navržených na ocenění není nikdo populární, známý a všeobecně oblíbený,a vzpomněl si, že se mu Vladimír Menšík líbil v televizním Silvestru. A protože Menšíka nikdo nenavrhl, Husák jeho jméno osobně vepsal do seznamu. 

Menšík ten titul komentoval – jako ostatně všechno své sice nepolitické, ale také nikterak vybíravé herecké „angažmá“ – celkem věcně. Živil početnou rodinu (čtyři děti ze dvou manželství) a bral všechno, co mu nabídli. Nikdy však práci neodbyl a z každého výstupu vykouzlil malý skvost.

Věčný nedostatek dechu, přemíra pití

Příznaky jeho choroby nebyly tajné – vlastně její narůstající agresi diváci mohli sledovat takřka v přímém přenosu. V nejstarších scénkách (které se i mnoho let po jeho smrti málokdy omrzí) se herec skoro ani nestačí nadechnout, jak překotně vykládá, v pozdějších trochu sípe a trochu chraptí, v oteklém obličeji se mu zračí nemoc – ale on neúnavně vypráví navzdory všemu. Protože prostě byl geniální improvizátor, vypravěč a bavič. 

To, co jeho „pokračovatelé“ od Menšíka odkoukali a draze nyní prodávají, on dával nezištně, spontánně, až rozhazovačně. Z radosti, že lidi zaujme, pobaví, potěší, odvede od trémy či nejistoty. Možná tak odváděl od nejistoty i sám sebe. Těžko se vžít do kůže člověka nepřetržitě strádajícího nedostatkem dechu. Ale spíš to bylo jeho náturou. 

Samozřejmě svým neukázněným způsobem života si moc zdraví nepodpořil. Flámoval, s kamarády se „ztrácel“ na kolik dní, sliboval si, že lepší bude vrátit se domů až za střízliva… A byl si své slabosti vědom. 

Vladimír Menšík

V působivé autobiografické próze Alkohol, z níž zbylo bohužel jen torzo uveřejněné v knize Stromeček mého veselého života, to jasně dokládá: „Tak jako si někdo přeje mít chatu, auto nebo milou a málomluvnou ženu, přál jsem si od jisté doby přestat pít. Ovšem na druhé straně jsem si dost dobře nedovedl představit, že bych při tom nepil… Dnes a denně jsem si namlouval, že když si řeknu DOST!, přestanu pít. Byl jsem tedy jaksi stále načasován, jenom doba se mi pokaždé zdála málo příhodná…“ Popisuje, jak se mu vždycky do předsevzetí připletly nějaké překážky opravňující ho k odložení stopky – Vánoce, svátky někoho, narozeniny příbuzných a kolegů, První máj nebo Dušičky.¨

S velkou upřímností se svěřuje s podrobnostmi vyhlášených tahů po barech a restauracích s úhlavními kamarády herci, poskytne i nákres jejich pověstného „sešívání“ Národní třídy, tedy postupné návštěvy všech podniků na trase od Barbary po Slavii… 

Popisuje i své pokusy omluvit se, usmířit si ženu. A také podává svědectví útrap především psychických při protialkoholním léčení u docenta Skály, jemuž se sice dobrovolně podrobil, ale nevytrval. Faktem je, že tak věrohodné postavy, jakými byli v Menšíkově podání hrdinové televizních filmů Ikarův pád nebo Dobří holubi se vracejí, by ten, kdo nepoznal ďábelské nástrahy alkoholu, asi těžko dokázal ztvárnit. 

Pro komiky je prý vztah k alkoholu typický. Ani u Menšíka, který přes jasně prokázanou schopnost charakterního herectví byl přece jen nejvíce vyhledávaným pro své komické nadání, nešlo snadno rozpoznat, je-li alkohol tím spouštěčem jeho schopnosti chrlit takřka nekonečně jednu historiku za druhou, neúnavně bavit všechny a všude, každou situaci obrátit v žert. Taková nevypočitatelná neukázněnost mohla být při práci pro ostatní také nepříjemná. Ale Menšík naopak naplno pracovat dokázali s čím dál tíživější chorobou.

Věřil, že má vyhráno

Miroslav Plzák vyprávěl, jak jednou, při záchvatu dušnosti, Menšík, celý zmodralý, vpadl u něj na klinice na ošetřovnu: „Popadl gumové škrtidlo, sám si je omotal kolem paže, udělal uzel, jeden konec škrtidla stiskl zuby, mezitím dal sestře ampulku s antiastmatikem, které užíval,pak jí z ruky vzal stříkačku s jehlou a sám si lék píchl do žíly… Nemohl při tom mluvit, nemohl nám sdělit, že není nutné volat internistu… Místo toho, aby nám to říkal, neztrácel čas, sám to provedl. Injekci si vpíchl mistrně jednou rukou, protože věděl, kde nemá žílu rozpíchanou. My mu v tom pochopitelně nebránili. Všechno probíhalo rychle a zručně a on kolem sebe šířil neustále vlny své pozitivní osobnosti a autority, že si jedna sestra dokonce myslela, že se tu natáčí nějaký film... Jenomže tohle ještě nebyl konec představení. Poté co si vpíchl antiastmatikum, vstal, roztáhl paže, zhluboka se nadechl a s ulehčením prohlásil: ,Tak to mám zase za sebou!‘ Pak vytáhl krabičku cigaret a hned si jednu zapálil… Nebylo vůbec myslitelné mu to zakázat, třebaže si zapálil na ošetřovně, kde byl přísný zákaz kouření.“ 

POHNUTÉ OSUDY

Podobné historky se odehrávaly čím dál častěji, i při natáčeních. Dojížděl na „plac“ rovnou od doktorů. Znali jej po celé republice a všude měl v případě nouze dveře otevřené. Nejdřív mu cosi píchli, aby mohl dýchat. Ukazoval ruce s žílami nadranc, smál se, že když už se ani ty šikovné sestřičky netrefí, tak neví, jak ten film dotočí. 

Muzeum herce Vladimíra Menšíka.
Majitel kavárny Petr Menšík, syn herce Vladimíra Menšíka.

Rozpíchané měl i hřbety rukou, astma ho trápilo tak silně, že přestávky mezi prací musely být čím dál častější. Z poslední rezervy dechu však pořád mluvil. Jako by se bál, že když přestane, už se nenadechne. Nejenže celý štáb bavil svými historkami, v jisté chvíli s nadšením také vykládal, jak už na to lékaři konečně přišli: má vrozenou srdeční vadu, kterou lze odstranit. 

Těšil se na operaci, protože po ní bude zase „dejchat jako člověk“... Po operaci byl v euforii, říkal, že se podruhé narodil, že takhle dobře se necítil už léta. Zeštíhlel, jiskřil energií, už zase točil a měl spousty plánů. V klidu si zapálil a tvrdil, že teď už nemá takové výčitky svědomí, když všechno bude dobré. Nakonec nebylo a diváci o svého Menšíka přišli. Zemřel 29. května 1988 v Brně.

MARTA ŠVAGROVÁ
  • 9Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.