26. února 2016 6:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Irena Bernášková -
statečná odbojářka zasnoubená se smrtí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Irena Bernášková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Irena Bernášková. | foto: Lidovky.cz
Letos v únoru uplynulo 112 let od narození nejvýznamnější české protinacistické odbojářky. Její jméno je ale bohužel takřka neznámé a po statečné ženě, jež organizovala vydávání ilegálního časopisu a byla za to jako první Češka odsouzena nacisty k smrti, není dnes pojmenována jediná ulice ani veřejné prostranství.

Životní příběh Ireny Bernáškové je jako vystřižený z hollywoodského velkofilmu. Právě Spojené státy hrály v jejím životě zásadní roli: prožila tam jedenáct let života a zdá se, že to byla právě „americká výchova“, která přispěla k jejímu rozhodnutí aktivně se postavit nacistické okupaci. Její otec, malíř Vojtěch Preissig, se rozhodl odejít za oceán, protože se svým moderním přístupem a prosazováním nového výtvarného oboru – grafiky – nenalezl v rodných Čechách příliš pochopení. Irena, odmalička přezdívaná v rodině Inka, byla prostřední z jeho tří dcer a přišla na svět 7. února 1904, ještě v Praze.

O šest let později odjíždí Preissig s rodinou za oceán. Americký sen se ovšem, alespoň v prvních letech, nekonal – Preissig musel nejprve manuálně pracovat v tiskárně, aby rodinu vůbec uživil. Později pracoval jako reklamní návrhář a typograf, od roku 1914 vyučoval na Kolumbijské univerzitě, o dva roky později se stal zaměstnancem Wenworthova institutu v Bostonu. Pouhý rok po příjezdu do USA Inka nastoupila do zdejší školy, a i přes počáteční jazykové problémy zde záhy začala dosahovat nadprůměrných výsledků.

Psala povídky, ke kterým sama vytvářela ilustrace, zároveň se ale setkala i s rasovou diskriminací. To na ni mělo velký vliv a přispělo údajně k utváření jejích pevných hodnotových postojů. Postupně začala projevovat zájem o záliby, které byly v této době spojovány spíše s chlapci. Ráda lezla na stromy, navštěvovala skautský oddíl, naučila se hrát na citeru a fascinovala ji auta – už ve třinácti letech je prý dokázala řídit. Inka tak Preissigovi částečně nahrazovala syna. Nejen umělecké nadání, ale i emotivní povahu zdědila po otci, který jí často připomínal, aby se naučila ovládat své srdce rozumem.

Výchova ke vzdoru

Už v době Inčina dospívání patřil dům Preissigových v Bostonu k jednomu z center zahraničního odboje. Preissig se stal důvěrníkem vojenského výboru pro sestavení československého vojska ve Francii, jeho vilu v Bostonu v této době navštěvovali i Masaryk, Štefánik či Beneš. V roce 1921 poslal Vojtěch Preissig své tři dcery zpět do Československa, s manželkou je ale následovali až o devět let později. Inka se mezitím v Praze zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška a přes zásadní odpor rodičů se rozhodla za něj v jednadvaceti letech provdat.

Otci napsala v reakci na jeho rozhořčený dopis pouhé dvě věty: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo.“ Svatební obřad na pražské radnici se konal v utajení a za svědka šel náhodný kolemjdoucí. Otec s ní kvůli tomu na čtyři roky přerušil kontakt, a to i přesto, že Inka rok po svatbě potratila a od lékařů se dozvěděla, že již nikdy nebude moci mít děti. Vyvzdorované manželství jí však příliš štěstí nepřineslo. Manžel jí nedovolil, aby si našla vlastní zaměstnání, což pro emancipovanou mladou ženu s americkou zkušeností nebylo jednoduché. Role manželky státního úředníka Inku v žádném případě neuspokojovala. Tím spíš, že jí manžel odmítal půjčovat automobil a obdobně neúspěšně skončila i její snaha naučit se řídit letadlo – v českých pilotních školách se jí jako ženě vysmáli.

Ve druhé polovině třicátých let se Inka opět začala sbližovat s otcem. Preissig velice nelibě nesl ústupky činěné československou vládou Sudetoněmecké straně a snažil se ve svých pětašedesáti letech přispět k boji na obranu republiky. Společně s dcerami navštěvoval v horkém létě 1938 pohraničí a pokoušel se na místě analyzovat příčiny politické krize. Dokonce chtěl překročit hranice, vydávat se v Německu za britského novináře a shromažďovat informace o pohybu vojsk. Inka jej v tomto záměru podpořila a chtěla jej na této „špionážní misi“ doprovázet. Zároveň psal Preissig dopisy svým přátelům na Západě, ve kterých vyvracel lživá tvrzení nacistické propagandy. Při stylizaci těchto dopisů mu pomáhala Inka.

Falešná legitimace, s níž byla Irena Bernášková zadržena gestapem.

Jeden z jejích textů, podepsaný „prostým občanem Československa“, vyšel kupříkladu 22. srpna 1938 v britském deníku Manchester Guardian a Inka v něm kriticky analyzovala Hitlerovu politiku: „Vždycky projevoval mimořádnou trpělivost a vytrvalou houževnatost při sledování svého cíle. Je jasné, že se nikdy nebude chtít vzdát uskutečnění svých imperialistických snů. (...) Ale my, ze svého hlediska, se nechceme a nemůžeme vzdát svého rozhodnutí nepodvolit se nikdy jeho hrozbám, nepadnout nikdy do jeho pasti. Nechceme se stát poddanými jeho teroristické vlády!“ Tohle napsala žena!

Tato slova začala Inka Bernášková spolu se svým otcem, manželem a dalšími příbuznými naplňovat po zřízení protektorátu v březnu 1939. Preissig se dostal do kontaktu s kroužkem bývalých legionářů, začal s nimi spolupracovat a vymyslel název odbojového časopisu – V boj. Maloval pro něj, překládal, psal politické komentáře, a dokonce v něm vedl rubriku, kde odpovídal na čtenářské dotazy. Vydatně mu přitom pomáhali rodinní příslušníci v čele s Inkou, která též chodila do ilegální tiskárny pomáhat přímo při výrobě časopisu.

Pokračuji sama

Na podzim 1939 ale skupinu odhalilo gestapo. Inka tehdy s velikým štěstím unikla – a rozhodla se ve vydávání časopisu V boj pokračovat. Centrum výroby se přesunulo na Spořilov, kde byl ukryt zapůjčený tiskařský stroj. Když jej museli vrátit majiteli, tiskla Inka pomocí válečku na nudle a chodila pak po Praze s rukama zašpiněnýma černí, což u ženy v domácnosti bylo krajně podezřelé. Lidé z okruhu vojenské odbojové organizace Obrana národa ale ve vydávání V boj pokračovali také, takže vycházel ve dvou paralelních verzích, aniž o tom obě redakce po nějakou dobu věděly. Počátkem roku 1940 došlo k jednáním mezi Inkou a vojáky, kteří byli konsternováni, že vydávání časopisu řídí žena, ke spojení periodik ale nakonec nedošlo. Obrana národa totiž požadovala, aby se jí „konkurenční“ redakce zcela podřídila. Ilegální práci Inka Bernášková obětovala všechen svůj čas i soukromý život. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ napsal o její úloze novinář Arnošt Polavský, který do časopisu přispíval.

Ilegální tiskárna, kde se vyráběl časopis V boj.

Ilegální tiskárna, kde se vyráběl časopis V boj.

Inka se také podílela na budování ilegálních cest do zahraničí, a dokonce dvakrát přešla hranice na Slovensko. K jejímu odhalení vedlo udání dvou konfidentů, kteří vyzradili místo jedné z jejích ilegálních schůzek. Příslušníci gestapa zde Inku zadrželi, ta se jim však prokázala falešnou legitimací na jméno Vlasta Nováková a počínala si prý tak věrohodně, že ji málem propustili. Ve vězení se pak pokusila otrávit jedem, který měla ukrytý v oblečení, ten ale nezapůsobil. Ve stejný den byl zatčen též Vojtěch Preissig a Eduard Bernášek, se kterým se Inka nechala již počátkem roku 1940 formálně rozvést. Inka však vzala veškerou ilegální práci na sebe. „Tatínek to ze začátku, třeba nesouhlasil, četl, zkritizoval, nejčastěji ztrhal. Pak to vůbec odmítal s poukazem na to, že nemá čas. Pozorovala jsem, že vlastně nemá zájem, poněvadž se zabýval některými technickými pokusy ve svém oboru,“ prohlásila při jednom z výslechů.

Díky jejímu statečnému postoji putovala k berlínskému Lidovému soudu Inka jako hlava odbojové skupiny, zatímco Preissig i Bernášek stanuli před soudem nižší instance v Drážďanech a jejich podíl na vydávání časopisu byl označen za okrajový. Inka Bernášková se hrdostí na svoji odbojovou aktivitu nijak netajila, odmítala však obvinění z protiněmeckého nacionalismu. „Vzhledem k mé obhajobě chci uvést, že k mé činnosti mě přiměla obava a tehdejší zdání, že převratem 15. 3. 1939 ztratím svou vlast, že je ohrožen život mého národa. Bojovala jsem tím ovšem proti Německu, protože obsadili naši domovinu vojáci němečtí. Ale podnikla bych bývala totéž například proti Anglii, kdyby to byli bývali Angličané,“ napsala česky německému státnímu návladnímu.

A přece bude!

Nepřekvapí proto, že byla 5. března 1942 odsouzena k nejvyššímu trestu. Svým příbuzným to oznámila v dopise prodchnutém těžko uvěřitelnou ironií: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“ Inka zároveň zakázala své advokátce, aby žádala o milost.

Rozsudek tak byl vykonán 26. srpna 1942 v berlínské věznici Plötzensee. Bylo jí 38 let. Inka Bernášková zde byla popravena jako první Češka, její poslední slova údajně zněla „A Československá republika přece bude!“ Tato exekuce musela být značně neobvyklá i pro samotné katy - formuláře k dokumentaci popravy byly totiž předtištěny pouze v mužském rodě. Válku nepřežili ani Vojtěch Preissig s Eduardem Bernáškem. Byli sice odsouzeni k trestům v řádu několika měsíců, po jejich odpykání je ale čekal transport do koncentračního tábora.

Při uvažování nad životem Inky Bernáškové se nabízí otázka, proč zůstává zapomenuta. V roce 1998 byla vyznamenána Václavem Havlem medailí Za hrdinství, režisérka Alena Hynková o ní v rámci cyklu Zapomenutí hrdinové natočila dokument, na její první knižní životopis ale stále čekáme. Možná že se osoba, která naprosto nezištně dokázala obětovat svůj život za vyšší ideály a počínat si přitom neuvěřitelně statečně, do dnešní doby zkrátka nehodí.

PETR KOURA
  • 6Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz