19. listopadu 2015 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Kánské zavraždili
komunisti matku, otce neviděla 17 let

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 19Diskuse
Jana Kánská, dcera Milady Horákové. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jana Kánská, dcera Milady Horákové. | foto: Lidové noviny
Když bylo Janě Kánské šestnáct let, její matku jednoho červnového rána oběsili na dvoře pankrácké věznice. Svůj poslední dopis určený především rodině, dceři, těhotné sestře, otci a dalším, napsala Milada Horáková v den popravy ve 2.30 ráno.

„... Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (...) Teď ještě pevný ruky stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi. Jsem jen a jen Vaše. Milada.“

Číst dopisy za 40 let

Dopisy, které její matka napsala v červnu 1950, v posledních hodinách svého života, členům rodiny nevydali. Ačkoli to bylo její poslední přání. „... na poslední návštěvě pár hodin před popravou nám maminka řekla, že nám je napsala. Byla jsem tam tenkrát já, moje teta, tedy maminčina sestra Věra Tůmová, a její muž,“ vzpomínala v roce 2007 v rozhovoru Jana Kánská. Tehdy třiasedmdesátiletá dcera Milady Horákové přijela do původní vlasti na jednu z návštěv ze svého washingtonského domova.

Jana Kánská.

Jana Kánská.

Dopisy paní Kánská poprvé viděla až po čtyřceti letech, v roce 1990, když přijela z Ameriky prvně do Československa. „Dala nám je ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Vlastně nemám ponětí, kde byly, asi někde na ministerstvu.“ Přiznává, že to byl strašný pocit. „Bylo to velmi emotivní, smutné. Celá ta návštěva byla emotivní, tady byli najednou všichni tak nadšení z té změny. A právě tenhle moment patřil pro mě možná k těm nejzávažnějším.“

Milada Horáková psala v posledních dopisech i úplně nejobyčejnější věci. Nabádala například Janu, aby nesešlapávala botičky, každé ráno čtvrt hodiny cvičila a nenosila hluboké výstřihy... „Tam byly ještě i jiné věci, třeba abych si myla pravidelně krk.“ Kromě dopisů jí nedali ani snubní prsten, jak si Milada Horáková přála. „Jen nějaké její šaty. Ještě pořád je doma mám,“ říká paní Kánská.

Jedna matčina prosba v dopise působí dnes až groteskně – totiž aby poděkovali velitelství věznice na Pankráci „za patřičnou péči“. Ironie to asi nebyla. „Nene, pravděpodobně to spíš bylo nařízeno. Ona se taky až do posledních chvil snažila nám co nejvíc ulehčit situaci a tohle byl zřejmě jeden z těch momentů,“ myslí si dcera.

Necítím nenávist

Milada Horáková, na rozdíl od ostatních odsouzených ve svém procesu, nepožádala sama o milost. Místo ní to udělala Jana a její 81letý dědeček, Miladin otec. Gottwald se neslitoval, ani když ho o milost žádali i Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová.

DCERA HRDINKY

  • Jana Kánská (81) je jediné dítě JUDr. Milady Horákové, právničky, členky národně sociální strany, političky, poslankyně, která byla za války vězněna nacisty, mučena, dokonce jí hrozil trest smrti. Komunisty zatčena v září 1949, ve vykonstruovaném monstrprocesu „s reakčními zločinci, kteří ve službách západních imperialistů organisovali obnovení kapitalismu“, odsouzena k trestu smrti, 27. 6. 1950 popravena.
  • Proces Horáková a spol. byl včetně navazujících 35 procesů největší v zemi. Souzeno bylo celkem 639 lidí, deset popraveno, ostatní dostali celkem 7850 let vězení. Milada Horáková byla rehabilitována v roce 1990, v roce 1991 in memoriam vyznamenána Řádem T. G. M. V roce 2006 oceněna americkou Medailí svobody.
  • Jana je vdaná za profesora ekonomie Karla Kánského, mají dvě děti a tři vnoučata.

Janě bylo v době popravy pouhých šestnáct let. „To byly drastické momenty, hodně jsem to prožívala. Ale že bych o tom nějak zvlášť přemýšlela, to ani ne. Já byla ze všeho trošku vyděšená, atmosféra doma byla velmi tísnivá. Ale celou tu dobu procesů jsme taky spřádali plány, jak by se to dalo ještě nějak zvrátit. Bohužel marně.“

Dnes se zdá neuvěřitelné, že tehdy přišlo na adresu státních institucí přes 6000 rezolucí, v nichž občané, dělnické kolektivy, dokonce školní děti žádali trest smrti pro „zrádce a záškodníky“. Do soudní síně nosili ty dopisy v prádelních koších. Horákové dcera přesto za tu „nenávist pracujícího lidu“ na Čechy nezanevřela: „Já nemám tyhle postranní myšlenky. To bylo všechno organizováno komunistickou stranou. A v řadě případů jistě pod velkým tlakem, pod strachem ze ztráty zaměstnání.“ Na přelíčení sváželi diváky jako na galapředstavení, ale rodina chyběla.

„... my jsme ani neměli povoleno tam přijít. Ale pravděpodobně bych tam nešla, ani kdyby to dovoleno bylo. Já nikdy nebyla ještě ani v Terezíně, kde maminku za války věznili nacisté, což si vyčítám. Říkám svému muži, aby jednoho krásného dne takový výlet naaranžoval, a já tam prostě pojedu. Sama se k tomu ještě pořád nemůžu odhodlat,“ vyprávěla Jana Kánská.

Po procesu žila u tety. „Já potom byla vlastně takové dítě celé rodiny. Všichni se mi to snažili vynahradit. Ale samozřejmě to mělo podstatný vliv na moje studium, nemohla jsem jít na vysokou školu, jak bych bývala ráda šla.“ Matka jí v dopise psala: „Já bych tě ráda viděla lékařkou.“

Co chtěla studovat ona? „Medicínu, no ale to bylo zcela vyloučeno. Hlásila jsem se na ni celkem pětkrát... Vždycky našli nějaký důvod. Skutečný byl ale ten, že se mě zeptali, jak se dívám na proces s mou matkou. A když jsem řekla, že jim na to nebudu odpovídat, tak mi poděkovali. A já věděla, že je konec.“

Jednu dobu hrozilo, že bude muset jít pracovat do továrny. „Ale potom díky odvážným lidem jsem se dostala jako žákyně na druhou zubní kliniku, kde jsem rok studovala – a pak si mě tam nechali jako instrumentářku. A po letech jsem docílila toho, že jsem mohla jít na školu pro zubní techniky – a opět si mě tam nechali.“ Pak v roce 1968 už jako zubní technička odjela za otcem do Ameriky.

Za otcem do Ameriky

Neviděla ho sedmnáct roků. „My se viděli už v roce ‘66, kdy jsem dostala povolení ho navštívit. On myslel, že tam zůstanu, ale já měla podmínku se vrátit, pro tetu a její rodinu tady by z toho jinak byla veliká nepříjemnost. Otec to pochopil, ale musela jsem mu slíbit, že hned jakmile se vrátím, budu žádat o emigraci. Což jsem taky udělala. Trvalo celý rok, než to bylo vyřízeno. Vlastně jsem dostala povolení až v Dubčekově éře. Na nic jsem nečekala a hned jsem jela.“

Milada Horáková s dcerou Janou.

Milada Horáková s dcerou Janou.

Otci Bohuslavu Horákovi se podařilo tehdy utéct ve stejný den, kdy jeho ženu zatýkali, 27. září 1949. Traduje se, že utekl v pantoflích. „Tak to nebylo, byl v botách. Však on byl také doma neustále plísněn za to, že se nepřezouvá. A nakonec mu to možná zachránilo život. My měli velkou verandu, na kterou vedly dveře z obývacího pokoje. Byla hodně zarostlá, takže tajná policie, která přišla otce zatknout, si nevšimla, že z ní vedou schody do zahrady. A tamtudy otec v domácím oblečení utekl. Naštěstí boty měl. Nejdřív se schovával v Praze, pak na Šumavě, odtud ho převedli do Německa. Matku ale už bohužel nestihl varovat,“ vypráví Jana Kánská.

O tom, že se manželovi povedlo StB vyklouznout, se Milada Horáková nakonec dozvěděla. „Ano, ale až na té úplně poslední návštěvě. Teta jí to dala najevo.“

V Americe mohla Kánská hned začít pracovat. „Okamžitě jsem začala pracovat u jednoho slovenského zubního technika. Byl šikovný, naučil mě americkou techniku, něco úplně jiného v porovnání s tím, co se dělalo tady. No a za dva roky jsem se vdala a pak jsem pracovala v ordinaci jednoho lékaře jako jeho technička.“

Svého muže, Čecha, poznala začátkem srpna 1969 na sjezdu Společnosti pro vědy a umění, což byla organizace, kterou její otec v Americe spoluzakládal a dodnes existuje. Její budoucí muž učil geografii a urbanismus na pittsburské univerzitě, později přednášel ekonomii. Kánské se nakonec splnil sen, stala se dokonce instruktorkou zubní technologie na univerzitě v Pittsburghu.

Nakonec spíš šťastný život

Když se Jana Kánská ohlíží na svůj život, nezoufá si. „Mě se lidi často ptají, jak jsem to vlastně všecko zvládla. Ale můj život byl nakonec spíš šťastný, protože já jsem si vždycky přála mít velkou rodinu a spokojený rodinný život, a to se mi vyplnilo. A ještě něco: Moje nejstarší vnučka se jmenuje Anna Milada King. To vymyslela dcera, já do toho nezasahovala.“ Milada Horáková se za svobodna jmenovala Králová...

Milada Horáková má symbolický hrob na Vyšehradě, ale pohřbena tam není. Kde skončil její popel, nikdo neví. „O této věci se vede od začátku 90. let diskuse a já osobně jsem se zatím nerozhodla pro žádnou verzi. Ale jsem ráda, že Klub Milady Horákové udělal ten památník na Vyšehradě, protože tam chodí lidé, aby si její osud připomněli. Já pro sebe jsem to vyřešila tak, že jsem na hrob jejích rodičů a jejích dvou sourozenců dala desku a ze společného hrobu, kde podle jedné varianty byla její urna tajně uložena, jsem vzala nějaké kytičky a dala je tam. K tomu hrobu chodím,“ říká Jana Kánská, dcera Milady Horákové.

  • 19Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz