POHNUTÉ OSUDY: Čistá duše Vladimír Pucholt. Ze starce na chmelu vynikajícím pediatrem |
Zatímco většina kulturních národů může číst Kunderovy knihy tak, jak je píše a jak je ve světových nakladatelstvích vydává, v Česku stále nebyly vydány některé jeho klíčové romány – jak ty psané česky (Život je jinde, Kniha smíchu a zapomnění), tak ty, které již napsal francouzsky a nebyly do češtiny dosud přeloženy.
Nebýt jednoho náhodného nálezu v jakési pozapomenuté krabici se starými policejními dokumenty, zůstal by Milan Kundera zvláštním úkazem na českém nebi.
Od svého odchodu z vlasti, byl nedostižnou hvězdou, který na naši oblohu moc nepatřila - a ani o to pravděpodobně nestojí. Nebýt jednoho papíru, nikdy bychom ani neslyšeli jeho hlas, kterým večer 13. října 2008 zavolal do ČTK, vše popřel a prohlásil dokument, podle nějž měl v roce 1950 udat v Praze na kolejích „agenta“ Miroslava Dvořáčka, za lež a „atentát na spisovatele“. On, který si důsledně hlídal každý svůj veřejný projev, o každé fotografii chtěl rozhodovat jen sám, každé slovo a větu do poslední chvíle piloval, zněl náhle tak zmateně, zraněně a bezradně. Bylo to jako pád hvězdy z výšin. Člověka jímala lítost a pocit, že takhle to dopadnout nemělo.
Muž mnoha talentů
RODÁK Z BRNA
|
Narodil se 1. dubna 1929 v Purkyněho ulici v Brně. Na apríla! Tedy rozený žertéř, šprýmař, mystifikátor. Dva největší čeští spisovatelé druhé poloviny 20. století jsou z Brna: Kunderův protiklad Bohumil Hrabal tu žil ovšem jen první dva roky svého života.
Jeho otec, ludvík Kundera, byl významný brněnský klavírista a hudební pedagog, profesor na Janáčkově akademii. Vyrůstal v prostředí elitní kulturní rodiny, kterou příliš nepoznamenaly ani politické turbulence oné doby. V roce 1948 maturoval na gymnáziu v Brně, po dvou semestrech na FF UK přešel na FAMU, kde v roce 1952 vystudoval scenáristiku. Průběžně však také studoval hudební skladbu a jako mladík uvažoval, že by se stal výtvarníkem: Kromě jiných talentů Kundera též výborně kreslí.
POHNUTÉ OSUDY: Protihráč mu bruslí podřízl krk. Malarchuk pak přežil i kulku v hlavě |
Na pražské FAMU pak zůstal, přednášel tam světovou literaturu – zprvu jako asistent, po obhájení doktorské práce o Vladislavu Vančurovi jako odborný asistent, od roku 1964 jako docent. Do KSČ vstoupil v roce 1948, v roce 1950 byl vyloučen, v roce 1956 opět přijat, vyloučen byl pak definitivně roku 1970, kdy se v Československu ocitl na seznamu zakázaných spisovatelů, to už ho živily honoráře z překladů.
V roce 1975 mu bylo, prý díky přímluvě Françoise Mitteranda, nabídnuto místo hostujícího profesora na univerzitě v Remeši, pak v Paříži. V roce 1979 mu bylo odebráno československé občanství. V té době už patřil k nejslavnějším světovým spisovatelům. Jeho největší úspěch měl ale přijít vr oce 1984, kdy vyšel jeden z největších bestsellerů umělecké literatury vůbec, román Nesnesitelná lehkost bytí.
Cestakrománu a polemika s Havlem
Mladý Kundera debutoval „budovatelskými“ básněmi ve sbírce Člověk, zahrada širá (1953), jež se v kontextu typické „tvorby“ té doby odlišovala zjevnou inteligencí a invencí. Jako plod sázky prý vznikla poema Poslední máj (1955), v níž zpracoval veleoficiální látku, fučíkovskou legendu. Jeho rozloučení s lyrikou – později se polemika s „lyrickým prožíváním světa“ stane Kunderovým velkým tématem – představuje sbírka milostně deziluzivní poezie Monology (1957, přepracované 1964).
V roce 1960 uveřejnil velmi dobře – i díky výrazně marxistické metodě – hodnocenou studio Vladislavu Vančurovi Umění románu. Projevila se v ní Kunderova schopnost přesné, racionální analýzy a přehledně, až efektně vystavěných tezí. Díla tohoto období, stejně jako divadelní hru Majitelé klíčů (1962), Kundera později odmítal počítat do svého „skutečného“ díla. Jediné, na čem mi záleží z toho, co jsem kdy napsal, jsou mé romány, říkal opakovaně. Prvním „vážným“ dílem byl proto první ze tří svazků povídkového souboru Směšných lásek (1963, druhý 1965, třetí 1968). Zde našel svůj tón: ironický, až cynický odstup od světa i od sebe samého, důsledně antilyrický postoj, chirurgicky přesnou fabulační strategii. Prvního vrcholu své prozaické „metody“ dosáhl v románu Žert (1967), který je sice románovým debutem, ale zároveň dílem již zcela zralým.
POHNUTÉ OSUDY: Záhadná smrt osamělého Piráta, vítěze, jehož zničily drogy |
Kundera se zde po svém – tedy ironicky – vypořádal s proviněním části své generace a projevil trpkou skepsi nad tím, zda je možné promarněné životy zhodnotit a napravit. Často je citován výrok Louise Aragona, že jde o „jeden z největších románů století“. V prosinci 1968, v čase nastupující normalizace, Kundera uveřejnil v listech stať Český úděl, v níž vysoce ocenil statečnost národa a zároveň střízlivost, s níž – údajně – nese svůj „úděl“.
Václav Havel na jeho článek reagoval ostrou polemikou v časopise Tvář, kde Kunderův postoj odmítl jako iluzionismus a provinciální mesiášství. Na to Kundera kontroval článkem Radikalismus a exhibicionismus. Spor byl labutí písní pražského jara i celých šedesátých let.
Definitivní konec lyrického věku
Druhý román, Život je jinde, dopsal Kundera v roce 1970, francouzsky ho vydal roku 1973 a česky v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých ‘68 Publishers v Torontuvroce 1976. Stejně jako většina následujících románů po roce 1989 znovu česky nevyšel Kundera v něm kriticky analyzuje „lyrický“ postoj k životu, k politice a umění.
„Lyrický věk“ charakterizoval v rozhovoru s A. J. Liehmem takto: To je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou, a proto se zcela vyčerpává tím, že se zabývá sám sebou. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu.
V románu Valčík na rozloučenou (francouzsky 1976, česky 1979 a 1997) zobrazil život jako frašku, žánrově těžící z komediální hříčky 18. století: Hravost zápletky kontrastuje s útlakem v totalitním státě.
V románu - variaci nazvaném Kniha smíchu a zapomnění (francouzsky 1979, česky 1981, po listopadu ‘89 nevyšel) Kundera rozvíjí další „své“ téma: nicotu a směšnost. Sedm příběhů tohoto nejméně románového románu tvoří „polyfonii“, v níž se obměňují a prohlubují motivy znicotnění života ve světě, jenž zapomíná na své oběti, propadá se do dětského stavu nevědomost ia postrádá pevnější stupnici hodnot.
POHNUTÉ OSUDY: Jen neslyšitelný vzdech a konec. Zdeněk Hrubý zahynul ve stěně Gašerbrumu |
Shrnutím Kunderových dosavadních témat i vyprávěcích postupů se pak stal jeho nejslavnější román (zfilmovaný Philem Kaufmanem, což způsobilo, jak Kundera prohlásil, že už nikdy nesmí být žádný jeho román zfilmovaný) Nesnesitelná lehkost bytí (francouzsky 1984, česky 1985 a 2007). Jde o mnohovýznamové dílo, neskrývající filozofické ambice. Na osudu lékaře Tomáše, jeho ženy Terezy a malířky Sabiny reflektuje bezútěšný život ve znormalizovaném Československu, tak i depresivní existenciální situace člověka obecně. Kundera vychází z protikladu lehkosti a tíhy řeckého filozofa Parmenida a nietzscheovské ideje věčného návratu. Z nutnosti žít načisto, rozhodovat se bez zkušeností vyplývá pocit tíže, jehož protikladem je nesnesitelná lehkost prázdnoty a absurdity bytí.
Pomalost, Totožnost, Nevědomost
Od poloviny 80. let Kundera psal především francouzsky. Prvním dílem, který vytvořil v tomto jazyce, který přitom v čase příchodu do Francie, ještě zcela neovládal, byly eseje L‘ art du roman (1986), v nichž se věnoval tradici románu v evropské kultuře. Na ně navázal podobně laděný soubor Zrazené testamenty (1993). Také román Nesmrtelnost napsal již francouzsky (vyšel 1989), do češtiny ho ještě sám přeložil a dal souhlas k jeho vydání v Brně (1993). V něm se již zcela odpoutal od českého prostředí, které je zmíněno jen okrajově: Sám se také od té doby považuje za francouzského spisovatele českého původu.
POHNUTÉ OSUDY: V extrémních situacích jim chyběla brzda. Oba zemřeli v Himalájích |
Ve složitě koncipovaném díle se s dějovou linií střídají esejistické úseky, meditace a variace motivů. Celek má představovat podobenství lidského údělu, jeho konečnosti i nesmrtelnosti. V příbuzném duchu meditace, ironie a alegorie se nesou další Kunderovy francouzské romány Pomalost (1995), Totožnost (1998) a Nevědomost (2000), které vyšly v řadě jazyků – kromě češtiny: „Že bych dovolil, aby někdo překládal moje francouzsky psané knihy do češtiny, je naprosto vyloučeno. Vidět se přeložen cizíma rukama do vlastního jazyka mi připadá jako zvrhlost,“ vysvětluje známý paradox, o němž byla řeč v úvodu.
Idol sražený k zemi
Když byla na podzim 2007 konečně českému čtenáři předložena Nesnesitelná lehkost bytí, zdálo se, že „návrat“ Milana Kundery do jazyka a kultury rodné země bude přece jen pokračovat, poměry se dají do „normálu“. Neznamenalo to, že by se Kundera snad začal objevovat v Česku na veřejnosti, že by začal chodit do televize či poskytovat tisku rozhovory - to dělal výjimečně i ve Francii. Ale byla tu představa, že se Kundera bude moci stát „normálním“ spisovatelem, který z jistých důvodů jen žije v cizině a používá druhý jazyk – ostatně jako Nabokov, Beckett, Joseph Conrad a další.
Ta naděje vzala za své v říjnu 2008. Rok po českém vydání Nesnesitelné lehkosti bytí, shodou okolností opět na podzim, získala po článku v Respektu, odhalujícím dávné provinění, česká společnost bezplatně senzaci. Před pár dny ještě nedostupná veličina spadla na zem, nadpozemšťan ukrytý v pařížském Olympu nebo ztrácející se v mlhách dalekého Islandu, kde hledal klid na psaní, sestoupil nedobrovolně mezi své rodáky a ti si ho mohli podle libosti osahat. Exkluzivní postavení Milana Kundery, zahalené skoro do mýtů a legend, bylo najednou svrženo z piedestalu a vyváleno v mediálním blátě, jako osoba byl ze všech stran diagnostikován a rentgenován. Jeho literatura byla přitom odsunuta do ústraní, ne-li skoro použita proti němu: Zatímco muž, jehož údajně udal, šel do kriminálu, on se stával slavným spisovatelem. Jako by mezi tím byla souvislost.
POHNUTÉ OSUDY: Lékaři zákrok nechali na další den. Evžen Erban ochrnul |
Skutečnost je však taková, že kromě pana Dvořáčka se nemá kdo Milanu Kunderovi za co mstít a co mu vyčítat. Milan Kundera této zemi nic nedluží – snad jedině ty nevydané romány. Lidsky ani jakkoli jinak nemá ke své vlasti žádný závazek. Naopak, to on byl dlouhá léta výtečným reprezentantem jednoho malého jazyka a kultury, která se – i vlastním přičiněním – ocitla na periferii Evropy.
Byl to on, kdo svým slavným esejem Únos Evropy připomněl v polovině 80. let civilizovanému světu, kam jsme my tehdy nepatřili, že kdysi ve střední Evropě kvetla skvělá kultura a Češi byli jejími zdatnými spolutvůrci a pěstiteli. Díky Kunderovi se mohlo před třiceti lety před trochu vzdělaným Západoevropanem nebo Američanem říci (pokud se tedy k tomu vyskytla příležitost), že jste z Prahy či Čech, a on skoro zaručeně věděl, že nejde o ruskou gubernii, kde se smrká do ubrusu a pije čaj přes cukr v zubech, nýbrž že o té zemi četl jeden skvělý román: The Unbearable Lightness of Being, L‘Insoutenable Légèreté de l‘être, Die unerträgliche Leichtigkeit des Seins...
Text byl psán v roce 2012
