V Praze se šťastně shledali a hned chtěli psát novou hru (oba se na to moc těšili), ale po čtvrt roce zjistili, že to nejde. Nastala jiná doba. Měli úspěch s poslední předválečnou hrou Pěst na oko, ale před 25. únorem 1948 ji stáhli. „Tehdy jsme už věděli, co se děje. Lidi ne, lidi se smáli vtipům, které zítra budou tragédie,“ prohlásil Voskovec později v rozhovoru s A. J. Liehmem. Uvedli Divotvorný hrnec – Werich hrál Čochtana a Voskovec režíroval, hrát nechtěl. Deprimovala ho poválečná Praha, nadšení pro socialismus, plíživý nástup stalinismu a taky, jak přiznával, se mu stýskalo po New Yorku.
Pomník Jiřího Voskovce a Jana Wericha v Praze na Olšanech
„Nezval sice vypadá jako Nezval, šéfuje odboru na ministerstvu kultury a říká: ‚Teď nám patří film a budeme dělat velké věci!‘ Ale je to jiný člověk,“ viděl Voskovec realitu přesně a rozhodl se, že tu nemůže zůstat, zatímco Werich zůstává...A to byl osudový zlom.
Jiří Voskovec získal pozvání od sekretariátu UNESCO v Paříži (není tam vyslán československými úřady, jak se často uvádělo), odjel a nastoupil jako obyčejný úředník. Naštěstí s americkou manželkou Anne ihned založili divadlo. Když totiž záhy poznal, že práce v UNESCO je nanic a odloučení od Wericha svízelnější, než si myslel, bylo právě tohle divadlo jedinou věcí, která ho těšila.
POHNUTÉ OSUDY: Tomáš Špidlík se po Únoru nesměl vrátit domů, pak radil papežovi |
S evropským akcentem Ovšem poválečná doba přinášela paradoxy na obou stranách železné opony. Když si po válce a po návratu do Evropy každým rokem obnovoval v USA tzv. domovské právo, udělal to i v roce 1951, načež byl v New Yorku zadržen pro podezření ze špionáže a téměř rok strávil ve vazbě na Ellis Islandu. Začalo totiž neblahé období mccarthismu.
Z cely měl prý docela hezký výhled na sochu Svobody... Pustil se do boje s politickým dogmatismem, o pomoc žádal i krajana Ferdinanda Peroutku, který již v USA žil. Napsal mu: „... že nám s Janem fašisti nadávali do bolševiků, tím se přece Vy nedáte zmást!“
Dvojalbum nabídne záznam z posledního osobního setkání Voskovce a Wericha.
Slavný novinář mu přímo pomoci nemohl, rok trvající boj za očištění své pověsti si Jiří Voskovec musel vyhrát sám. Nicméně publicita kauzy mu posléze pomohla. Stal se známým a po propuštění dostával role ve filmu, v televizi i divadle. Ještě nedávno chtěl s herectvím nadobro přestat, nyní se jím začal živit. A nastal další paradox. „Když jsem ještě neuměl dobře mluvit, bylo pro mne více práce – díky mému evropskému akcentu. Hodil se v Čechovových dramatech,“ psal do Prahy své neteři Adrianě Borovičkové.
POHNUTÉ OSUDY: Před smrtí zachránil budoucí ‚Lady Remosku‘ sám Winton |
Byl členem výborů tří hereckých unií, hrál v dramatech, jako jsou Strýček Váňa (1956), Višňový sad, Caesar a Kleopatra (1963, titulní role), Hamlet (1964, role Prvního herce; Hamleta hrál Richard Burton), muzikál Kabaret (1968, přes tisíc repríz na Broadwayi), All Over (hra E. F. Albeeho,1971) a mnoha dalších. Točil televizní seriály a filmy; i u nás se promítalo Dvanáct rozhněvaných mužů. Za hereckou prací jezdil po celých Spojených státech i do Evropy (Deník Anny Frankové, Londýn, 1956). Byl však, jak ho označila americká kritika, „actor’s actor“ (herec herců), oceňovaný hlavně svými kolegy.
Emigroval, ale...
V Londýně se roku 1956 poprvé po osmi letech setkal s Janem Werichem. Za tu dobu si napsali jen jednou (!), ale od té chvíle si psát nepřestali.
