15. října 2015 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Luděk Čajka - hokejista, jehož tragická smrt změnila pravidla

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Luděk Čajka s rodinou | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Luděk Čajka s rodinou | foto: Rodinný archiv
HAAG/MOSKVA Byl to večer jako každý jiný, pokud Luděk Čajka odjel na venkovní zápas. Doma pětiletá dcerka zrovna přikusovala chléb, když rozhlas vysílal pořad s Mikrofonem za hokejem. Tu najednou živý vstup z Košic: Obránce Pavlas se vážně zranil. „Omlouvám se, nebyl to Pavlas, ale Čajka,“ opravil se komentátor po chvilce... Manželce Renatě vmžiku ztuhla tvář. „Jestli teď někdo zazvoní, tak je zle.“ Netrvalo dlouho – a zvonek u dveří se opravdu ozval.

Na košickém stadionu zavládlo až děsivé ticho. Do konce duelu se Zlínem zbývalo 122 sekund, když za brankou hostů leželo bezvládné tělo.

Zlínský zadák Luděk Čajka těsně předtím bruslil před dotírajícím Antonem Bartánusem pro puk, jenže – snad kvůli nerovnosti ledu – najednou nekontrolovatelně zavrávoral střemhlav do mantinelu.

Strašná rána. Strašná.

Vypukl boj o hokejistův život, jemuž přihlíželi vystrašení hráči i zamlklé publikum. S resuscitací okamžitě začali lékaři obou týmů, další tři náhodní se na pomoc seběhli přímo z hlediště.

Vyděšený Bartánus seděl na košické střídačce s dlaní před obličejem, z očí vytryskly jemu i ostatním slzy. Byl to moment, který je poznamenal na celý život.

Ten den se psal 5. leden 1990. A československý hokej zažil noční můru, kterou dosud neznal...

Čajka se ještě tu samou noc podrobil v Košicích dvouapůlhodinové operaci, jenže diagnóza byla příliš krutá: prasklý první krční obratel, roztříštěný druhý, také poškozená mícha i ochrnutí všech končetin. A hluboké bezvědomí.

„Ta cesta autobusem vám snad ani nejde popsat, všichni jsme mysleli jenom na něj,“ vzpomíná Rostislav Vlach, Čajkův spoluhráč a nejlepší kamarád. „O to horší bylo, že jsme jeli přes pět hodin.“

Co se tehdy stalo, se úplně přesně neví dodnes.

Dušan Skáčani, hlavní sudí utkání, popsal: „Byla to zcela obvyklá situace a mezi oběma nebyl žádný bezprostřední konflikt. Čajka náhle ztratil rovnováhu, zřejmě najel do rýhy v ledu a bez jakékoliv koordinace narazil do mantinelu.“

„Vrahu!“ křičel později na Bartánuse hlouček zlínských fanoušků, avšak slovenskému útočníkovi nikdo vinu nedával. Ani nemohl.

„Dojížděli jsme puk, jen jsem se snažil Luďkovi nazdvihnout hokejku, aby se nepískalo zakázané uvolnění,“ líčil Bartánus. „Je to pro mě nepochopitelné.“

Nechal si nahrát svoji smrt

V onen večer se k Čajkovým domů sjížděla zoufalá rodina. Všichni plakali. Informací zatraceně málo.

S tou první zvonila u dveří sousedka, žena lékaře Jana Konečného, který se o hokejisty ve Zlíně staral. Ani nemusela mluvit, z výrazu její tváře se dalo to neštěstí vyčíst.

Čajka přitom Renatu před odjezdem požádal, aby mu zápas vysílaný v televizním přenosu zaznamenala na video. Netušil, že si nahrává prakticky svou vlastní smrt.

V nemocnici o svůj život bojoval čtyřicet dní a celou tu dobu za ním manželka dojížděla na východ Slovenska. I když naděje na uzdravení byla téměř nulová.

„Ale já nikdy nepřestala věřit,“ vypráví dnes. „S tím se totiž člověk jen tak nesmíří.“

Stejně jako hráči, kteří Čajkovu výstroj nechali v kabině symbolicky stále na svém místě. „Hlavně ať žije! Panebože, hlavně ať žije.“

První dny po tragédii nechtěli hokej ani vidět. Soutěž kvůli tomu dokonce odložila příští kolo a kluby žádaly přezkoumání hráčských pojistek. „Stejně nás to poznamenalo i ve spoustě dalších zápasů,“ vzpomíná Vlach. „Nemohli jsme s čistou hlavou na jediný trénink.“

A pak přišel telegram.

Mrazivého rána 14. února dorazila z Košic ona zdrcující zpráva: srdce Luďka Čajky v 1:30 ráno dotlouklo, neboť nakonec podlehl následkům svých vážných zranění.

V 26 letech.

Jako slavný hokejista.

A dobrý táta pětileté dcerky.

V den jeho pohřbu se před stadionem ve Zlíně sešly tisícové davy. Mezi nimi třeba nejvěrnější fanoušci z celé republiky, spoluhráči i zástupci jiných klubů. Nebo reprezentační trenéři Pavel Wohl a Stanislav Neveselý.

„Před vstupem do arény byla vystavena jeho rakev, kam lidé pokládali květiny. Byla to strašně emotivní atmosféra,“ vypráví Roman Ordelt, dnes tiskový mluvčí klubu.

Čajkova smrt přinesla i jeden paradox, při kterém vám skoro běhá mráz po zádech.

Zesnulý zadák totiž neměl místa pojmenovaná po někom příliš rád. Vždycky říkal stejný důvod: „Jedna generace ví, o koho jde, ale další už to vědět nebudou.“ A teď se po něm jmenuje zlínský stadion...

Klub mu tímhle gestem vzdal po jeho smrti čest, u stropu haly navíc visí dres s hráčovým číslem 26.

Měl nakročeno do slavné NHL

„Jeho rodiče si to asi hodně přáli. Ale Luďka by to moc nepotěšilo,“ tuší manželka Renata.

Čajka, to byl výjimečně talentovaný hokejista – vždyť měl nakročeno do slavné NHL, kde o něj hodně stáli newyorští Rangers a dohoda byla takřka na spadnutí. V reprezentaci rodák z Českého Těšína sehrál 58 utkání, v nichž třikrát skóroval.

V roce 1987 jí dokonce pomohl ke světovému bronzu z Vídně, ještě ten rok hrál i Kanadský pohár.

„Byl urostlý, měl výbornou střelu, a hlavně rozehrávku,“ vzpomíná parťák z obrany Zdeněk Venera.

Ale Čajka byl i skvělý člověk. V šatně měl jako kapitán autoritu a hráči ho měli rádi. „Měl smysl pro humor. Byl společenský i spolehlivý,“ popisuje ho žena.

Jeho smrt mnoha lidem změnila život. Třeba Bartánus trpěl psychickými problémy dlouhé roky, o události nechce příliš mluvit ani po 20 letech. „Mám husí kůži, když si na to vzpomenu,“ vyjádřil se v roce 2011.

Celá událost ovšem přinesla také úpravu v hokejovém pravidle o zakázaném uvolnění, jež mají podobným momentům zabránit. Ten Čajkův se totiž přihodil v souboji, kdy zase tak úplně o moc nešlo.

Hra se od té doby přerušuje hned po vyhození kotouče přes všechny čáry, aniž by ho hráč musel dojíždět. Stejná pravidla uznává i Mezinárodní hokejová federace IIHF.

A například Mladá fronta tehdy po Čajkově neštěstí psala: „Snad tohle vyléčí ty diváky, kteří z ochozů vyvolávají jen krev.“

Stačilo, aby v ony vteřiny Čajka nebyl zrovna na ledě. Aby v juniorském věku odešel do Vítkovic, kam ho kromě Zlína lákali. Či aby raději hrál tenis, který mu výborně šel – a mohl by dnes třeba žít.

„Jestli mám výčitky, že jsem ho dal k hokeji? Kdepak,“ říká smířeně otec František. „To je osud a takhle to zkrátka mělo všechno být.“

VÍTĚZSLAV ČERMÁK, Lidové noviny
  • 3Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz