24. října 2015 9:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Neobyčejný příběh a Lustigovy démanty na temném nebi beznaděje

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Arnošt Lustig | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Arnošt Lustig | foto: MAFRA - Jindřich Mynařík
PRAHA Snad jako jeden z prvních i ve světové literatuře přestal největší zločin 20. století, tedy nacistické vyvražďování Židů, „jen“ dokumentovat či o něm vyprávět. Zobrazil ho zevnitř, z duše a mysli člověka ve vyhrocené a mezní situaci.

Smrt Arnošta Lustiga v roce 2011 završila jednu pozoruhodnou životní cestu, která patří k nejvýraznějším v české poválečné kultuře. Při vzpomínkách na Lustigem zdůrazňovaný hédonismus, umění života a jeho až nekontrolovatelné slovní pábení, jímž oblažoval kdejakou společnost, se už skoro zapomnělo, že Lustig svého času náležel k nejdůležitějším novátorům české literatury. Byl – alespoň v českých poměrech – „vynálezcem“ asketického, neorealistického stylu, který se vyznačoval maximální úsporností, oproštěností, hustotou dění, které se většinou celé odehrávalo ve vnitřním světě postav.

Spisovatel Arnošt Lustig

Spisovatel Arnošt Lustig

Jeho první prózy, pak už ani jím samým nepřekonané povídkové soubory Noc a naděje a Démanty noci (oba 1958), a několik novel z let šedesátých přinášely zcela nový druh vidění a zachycení situace člověka. Jejich atmosférická hustota dosahovala krajních mezí a děj byl kondenzován na hranici čtenářské únosnosti. Přesto se záhy stal jedním z nejčtenějších a brzy nejpřekládanějších českých spisovatelů a jeho v podstatě modernistické vidění rezonovalo s vkusem a nároky tehdejšího čtenářstva. Bylo to i tím, že do prostředí, v němž stále dozníval kánon schematicky pojatého „realismu“, Lustig vnesl subjektivně vypjatou psychologii postav, které sleduje z nejbližší možné vzdálenosti.

ARNOŠT LUSTIG

  • Narodil se 21. prosince 1926 v Praze v židovské rodině.
  • V roce 1939 byl vyloučen ze škol. V listopadu 1942 byl transportován do Terezína, pak do Osvětimi. Na konci války převezen do pobočky KT Buchenwald v Mauselwitz. Při převozu do Dachau se mu s přítelem podařilo utéci (povídka Tma nemá stín).
  • V roce 1945 vstoupil do KSČ. Roku 1949 se oženil v Izraeli s Věrou Weislitzovou, dvě děti.
  • V roce 1958 nastoupil do Mladého světa, od roku 1960 scenáristou na Barrandově (Transport z ráje, Démanty noci, Dita Saxová aj.).
  • Po okupaci 1968 zůstal nejprve v Jugoslávii, pak v Izraeli, od roku 1970 žil v USA. Po roce 1989 se vrátil do Prahy.
  • Zemřel 26. února 2011 v Praze na rakovinu ve věku 84 let.

Jeho hrdinové nejsou většinou ani náhodou suverény společenských dějů a procesů, nejsou to žádní uvědomělí hrdinové odboje bez bázně a hany, ale právě naopak jsou těmi nejslabšími ze slabých. Právě oni, ti slabí, drcení starci, děti, mladé ženy..., jsou postaveni do zlomových situací, kdy se v nich vzepře do té doby ubíjená lidskost, jež vyústí do tragického činu, sebeobětování. Základní prvky života Lidství se v Lustigově pojetí projevuje činem a čin má morální základnu. Jejím fundamentem je důstojnost, soucit a krása. To jsou ony „démanty“ zářící na temné noční obloze beznaděje.

Lustig jako snad jeden z prvních i ve světové literatuře přestal největší zločin 20. století, tedy nacistické vyvražďování Židů, „jen“ dokumentovat či o něm vyprávět příběhy. Zobrazil ho zevnitř, z duše a mysli člověka ve vyhrocené a mezní situaci, v níž je na nejvyšší míru zúžen prostor pro jakýkoli manévr. Na těsném vlákně mezi životem a smrtí se projeví a spolu reagují všechny základní „chemické prvky života“: láska, erós, strach, touha, vůle... Zápas za zachování důstojnosti člověka, který vedou Lustigovy postavy v extrémní situaci vyhlazování, je tak metaforou i pro život v časech nesrovnatelně bezpečnějších a „normálnějších“. I v nich má nakonec většina jednání mravní charakter.

Arnošt Lustig, 2009

I proto Lustigovy knihy tak rezonovaly právě v časech metaforického vyjadřování, tedy v letech šedesátých, natož pak za normalizace, kdy samozřejmě vydáván být nesměl. A proto jim nejlépe rozuměli či je měli za své většinou lidé mladí, které oslovoval a dojímal Lustigův vyhrocený, přitom slitovný etický apel. Arnošt Lustig patřil mezi ty autory, kterým jejich velké, vlastně jediné téma vnutil osud. Ten byl strašný, ale zároveň poskytl své oběti možnost proměnit jej v čin. Tím byla literatura. Není většinou v možnostech tvůrce příliš se tomuto určení vzepřít. Ani Lustig to nedělal. Své řekl – hned na začátku.

Neobyčejný příběh Arnošta Lustiga od Ivana Krause

Nikdy jsme se nepotkali. Ale znám ho dobře. Člověk přečte knížku a pozná autora líp, než kdyby ho někdy potkal. Měl vlastně jedno hlavní téma: psal o tom, co zažil jako mladý kluk. V šestnácti letech byl poslán do Terezína. Později poznal Osvětim a Buchenwald.

V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. „Obyčejný příběh jednoho Žida,“ zaslechl jsem nedávno před Lustigovou smrtí v kavárně jednoho člověka komentovat zprávu o jeho nemoci. Říkal to své partnerce nahlížeje do novin. Pomyslel jsem si, jak velice se mýlil.

Příběh Arnošta Lustiga je neobyčejný. Kdyby byl obyčejný, nepřežil by nacistický koncentrák a nenapsal by žádnou knihu. Když po válce vyprávěl lidem, co zažil, viděl, že vyprávění nikdo nevěří. Historky se minuly účinkem. Tak je napsal a zjistil, že slovo psané má docela jinou sílu. Stal se spisovatelem. A protože autorova formativní léta jsou léta dětství a mládí, psal hlavně o tom, co zažil – nebo spíš přežil. Každý člověk v sobě nosí příběh. Nějaký román, v němž listuje a k němuž se vrací a v němž také občas škrtá. Člověk, který ztratí paměť, existuje, ale vlastně nežije. Nemůže se vracet do minulosti, nemůže přemítat v dřívějších kapitolách svého románu, bez ohledu na to, jestli jsou stránky šťastné, nebo kruté. Rozdíl mezi tím, kdo se vrací ke svým vzpomínkám, a nemá odvahu je dát na papír, a mezi tím, kdo tu kuráž má, spočívá v tom, že tomu druhému se říká spisovatel.

Myslím, že Arnošt Lustig se stal spisovatelem proto, že musel. Psaní se mu stalo smyslem existence. Chtěl předat zprávu o tom, co prožil. To se mu skvěle podařilo. Démanty noci a Dita Saxová patří do zlatého fondu české poválečné literatury. Nedávno vyšla knížka Tachles. Je to rozhovor, který s Lustigem vedl Karel Hvížďala. Pokaždé se mi při listování tou knihou vybaví anekdota. Dva Židé jdou za války opuštěnou ulicí a zaslechnou za sebou kroky. Otočí se a vidí dva chlapy v hnědých košilích. „Pospěšme si, ať už jsme doma,“ říká jeden z těch rasově podřadných občanů. „Máš strach?“ ptá se ho druhý. „Mám. Oni jsou dva, a my jsme sami.“

Arnošt Lustig měl skvělý smysl pro humor. To je tak trochu odměna tomu, kdo má nadhled. Tvrdil, že za to nemůže, že jeho pohled na svět není výsledkem nějaké moudrosti, ale prostě jeho povahy. Myslím, že se trochu mýlil. Kdo se dovede dívat na svět bez předsudků a bez ohledu na to, zda mluví o Češích, Němcích, Židech, cikánech nebo rákosnících, kdo nesoudí a neodsuzuje, kdo nedává lehce palec dolů, ale snaží se chování těch druhých pochopit, ten se tak sotva mohl narodit. Myslím si, že kdo prožil konec světa, a komu se ho podařilo přesto zázrakem přežít, ten se od té chvíle dívá na život a na lidi jinak. Přesvědčil mě o tom otec, který za války prošel podobnou cestou jako Lustig a přiváděl mě i sourozence kdysi v úžas svým pohledem na svět.

Listuju znovu knihou Tachles a zas mě napadá anekdota. Na palubě z Hamburku plujícího parníku se potkají dva němečtí Židé. „Vidím, že se ti taky podařilo vystěhovat,“ praví první. „Měl jsem velké štěstí,“ říká druhý. „A kam?“ „Do Anglie. A ty?“ „Do Hongkongu.“ „Tak daleko?“ žasne druhý pasažér. „Daleko? Odkud?“ Lustig uměl vtipy sypat z rukávu a osobitě je vyprávět. Jsou dvě možnosti: buď anekdotu zná a pak si ji trochu upraví, jak bývá zvykem, až se k němu donese – anebo ji nezná. V každém případě doufám, že ji přijme jako pozdrav.

Daleko?

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz