Jako ministr kultury se pohyboval na špičce žebříčků popularity. Sociálnědemokratický politik Dostál byl natolik schopným komunikátorem, že vycházel s normalizačními pophvězdami stejně dobře jako s disidenty. Jeho pragmatismus, kteří mnozí oceňovali, však nebyl projevem nedostatku integrity, ale spíš velkorysosti – Dostál si svou politickou kariéru nesmírně užíval.
Na své ministerské činnosti si sám Dostál nejvíce cenil své personální politiky, jmenovitě instalace Michala Lukeše do čela Národního muzea a Milana Knížáka do Národní galerie. Kromě toho si pochvaloval i rekonstrukci památníku v Lidicích, vybudování památníku Edvarda Beneše v Sezimově Ústí či otevření repliky komunistického koncentráku v Příbrami. Též revitalizace Státního fondu kultury si Pavel Dostál považoval.
Za své selhání považoval klesající podíl výdajů státu na kulturu, ten během jeho úřadování neustále klesal (v roce 2005 to bylo nejméně 0,49 procenta rozpočtu). V této souvislosti Dostála též velmi mrzel bonmot premiéra Miloše Zemana, jenž odmítl požadavek na zvýšení objemu peněz do kultury s tím, že s dostatkem prostředků může řídit resort i cvičený foxteriér.
Dostálově mimořádné ministerské popularitě „pomohla“ jeho smrtelná choroba. V roce 2004 mu diagnostikovali rakovinu slinivky, čímž se nijak netajil. Svou nemoc široce medializoval a lze říci, že choroba a především Dostálův zápas s ní do značné míry zakryly či zkreslily výsledky jeho ministrování. Po jeho smrti se objevila prakticky jen kladná či oslavná hodnocení jeho úřednické činnosti.
Ministr spasitel
Přitom jako ministr-úředník byl vším možným, jen ne systematikem. Kultuře nedokázal získat z rozpočtu více peněz, ale svou obratností si udržel přízeň „kulturní fronty“. Například tím, že si ve své ministerské rezervě uchovával desítky milionů, které rozdával ad hoc, potřebným, i těm, které právě potkal. Rád „zachraňoval situaci“.
Třeba v roce 2003, kdy jeho ministerstvo seškrtalo dotace na literární časopisy a Pavel Dostál je pak „osobně“ spasil. Ve vztahu k církvím, jež měl z titulu své funkce na starosit, byl natolik straníkem, že dokonce i levicový Petr Uhl napsal, že v tomto směru „nebyl prost podjatosti“. Dostálova, s nadsázkou řečeno, proticírkevní politika byla spolu s pochybným jmenováním Milana Knížáka ředitelem Národní galerie nejproblematičtějším bodem jeho ministrování.
Břitký komentátor
Dostálova ležernost, reprezentovaná třeba šálou coby atributem, či „volnomyšlenkářská“ náušnice mu dávaly vyniknout mezi úřednickými typy sociálonědemokratických kabinetů. Na rozdíl od mnoha kolegů se nikdy nezdráhal formulovat ostře svůj názor. Jeho nekompromisní protirasistické a protixenofobní postoje sice moc nepasovaly s jeho vztahem k temné straně naší poválečné historie, ale sympatie veřejnosti mu přinášely.
Přes veškerou popularitu a světskou slávu byly jeho hvězdnou hodinou časy, kdy komentoval tuzemskou politiku pro Právo. Dostálova formulační obratnost, smysl pro ironii a pronikavost úsudku spoustě lidem poskytovaly jediný důvod, proč si takovou tiskovinu koupit. A nic na tom nezmění ani skutečnost, že v ministerské kariéře se nezřídka dopouštěl stejných poklesků, které se zápalem na stránkách novin cupoval.
POHNUTÉ OSUDY |
Nejfunkčnějším Dostálovým trikem, který mu naklonil především umělce, bylo vytváření dojmu jakéhosi bratrstva kulturních, proti těm ostatním, civilizačně méně pokročilým. Projevovalo se nejen chaotickým přidělováním peněz, ale i kulturní propagandou. Třeba o kolegovi ministru Mertlíkovi Dostál prohlašoval, že má pocit, že při vyslovení slova kultura Mertlík chce sahat po revolveru. A jako výraz svého morálního vítězství přidával historku, jak se mu „pomstil“, když navedl Mertlíkovu manželku, „aby se začal jinak česat a nosit obleky, které mu padnou“.
Srdce všech, kteří si myslí, že vědí, jak se oblékat, a navíc mají pocit kulturní převahy nad masami, zaplesají. Kdo si připustí, že kolegu z vlády, se kterým neuspěl ve věcném sporu, dehonestoval laciným faulem?
Pavel Dostál svou nejen politickou kariéru založil na osobní integritě, bezprostřednosti a živelnosti, proto mu i jeho odpůrci vyslovovali obdiv. I opravdovost, s jakou čelil smrtelné chorobě, dokázal využít pro svou popularitu, aniž by výrazně překročil hranici nevkusu či morbidity. Českou politiku obohatil spíš svými morálně volními vlastnostmi než nějakými státnickými skutky, ale to rozhodně není málo.
