24. srpna 2015 6:15 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Lidé si o něm mysleli, že je šílený. Miroslava Macháčka přesto herci milovali

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Miroslav Macháček, herec a režisér. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miroslav Macháček, herec a režisér. | foto: Miroslav JirsaČTK
PRAHA „Jsem nadále absolutně neschopný orientovat se v běžných životních situacích,“ poznamenal si Miroslav Macháček během 119 dnů pobytu v Bohnicích v roce 1975. „Ano, nejvíc se trápil sám sebou,“ říkala o něm dcera Kateřina po více než třiceti letech.

Existuje jen hrstka českých osobností 20. století, které současní divadelní vědci bezvýhradně adorují. Herec a režisér Miroslav Macháček, známý širší veřejnosti z filmů a televizních inscenací, k nim patří. 

Přitom je zvláštní, že i přes všeobecný úzus „Macháček byl geniální“ o něm dodnes nikdo nenapsal obšírnější monografii. Nepočítáme-li pár knižně nevydaných diplomových prací, výjimku tvoří jen vynikající esej filmového publicisty Jiřího Cieslara o Macháčkově herectví (Obrana samomluvy, 2002) či občasné články teatrologa Vladimíra Justa. 

Nebýt herečky Kateřiny Macháčkové, neexistovalo by ani nejdůležitější svědectví o jeho osobním životě – Zápisky z blázince (1995). Jediná dcera se do otcovy pozůstalosti vrhla i proto, že chtěla zjistit, zda ji měl vůbec rád; stojí také za cennou, emotivní, útržkovitě sestavenou knihou Téma Macháček (2010). 

Proč tomu tak je? Proč se jeho životem a dílem nikdo hlouběji nezabývá? Byl tak složitý a nesrozumitelný? „Lidé si o něm mysleli, že je šílený, brali jej s rezervou, vlastně to byla jeho docela chytrá obrana proti okolní blbosti,“ řekl o něm před pár lety herec Martin Štěpánek. 

Obyčejný člověk, geniální umělec

Z Macháčkových zápisků se dá vystopovat hodně: hektičnost a zároveň absolutní soustředěnost na práci, sebevědomí versus palčivé pochybnosti, absolutní osamocenost, touha po maximálních výkonech vlastních i herců. Práce pro něj nebyla posláním, ale jedovatým uštknutím. 

Herci se ho trochu báli, a taky jej bezvýhradně milovali, za všechny Boris Rösner, Jana Hlaváčová či Luděk Munzar. František Němec (Hamlet v Macháčkově režii v roce 1982 v Národním divadle) dodnes vzpomíná, že nevýhodou setkání s umělcem tvořícím pod takovým přetlakem je, že stejné nasazení pak herec čeká od každého režiséra. A nedočká se.

Jaroslav Vostrý, spoluzakladatel Činoherního klubu,v němž zanechal Macháček také výraznou stopu (především jako herec), tvrdil, že režisér měl jasné osobní téma: „Byla to nespokojenost se světem a se sebou samým.“ 

Jako mnozí přecitlivělí lidé trpěl hlučnou samomluvou, často urážel herce, o kterých si myslel, že nejsou dost dobří, a průběžně měnil zvyklosti podle přítelkyň, s nimiž žil. Jednou hodně pil a kouřil, jindy žil zdravě a vymačkával si ovocné šťávy; celý život však nejedl po páté večer, aby nepřibral. 

„Bylo to, jako by mu osoby kolem něj vždy vložily doprostřed čela šém, podle kterého určitou dobu jednal, než byl zase vyměněn šémem jiným od někoho jiného,“ konstatuje Kateřina Macháčková. 

Její otec nenáviděl měšťáctví a nikdy netoužil po usedlém, obyčejném rodinném životě; když mu však jednou, už těžce nemocnému, zapomněla upéct jeho oblíbený tvarohový koláč, uraženě s ní přestal mluvit. „Vlastně kvůli téhle malichernosti jsem se s ním už nerozloučila... Nosil masku nezkrotného bohéma, ale ve skutečnosti až obsedantně trval na rodinných rituálech,“ říká Kateřina, která díky svému pátrání dostala odpověď na otázku, zda ji měl muž, který neuměl vycházet  slidmi kolem sebe, rád: našla na nejrůznějších místech desítky neznámých fotografií, recenzí a článků i s nejmenšími zmínkami o ní. 

Když se probíráme byť jen částí jeho osobního archivu, některé momentky jsou zvlášť silné. „Se svou genialitou přišel na svět vlastně nevybavený, kluk z obyčejného prostředí, který nevěděl, jak se s tím vším intelektuálně poprat, jak sám sebe zvládnout,“ říká Macháčková nad první fotografií. Je na ní usmívající se syn švadleny a lakýrníka. Jsou mu dva roky a stojí – díky nadšenému ochotničení rodičů v nymburském spolku Hálek – na jevišti; hraje, umouněný, nejmenšího černouška ve Strakonickém dudákovi. 

Jako gymnaziální student byl prý hrozný, špatně se učil a nakonec ho vyhodili kvůli trojcezchování za „zatvrzelé mlčení“ – právě na fotce z té doby vypadá jako urputný nonkonformista. 

Jeden snímek z pochopitelných důvodů chybí, protože nikdy nevznikl: mladík s rozmasakrovaným ramenem, zraněný v roce 1945 sedmi střepinami německého granátu za pražského povstání nedaleko barikády u Masarykova nádraží… 

Nemluvil jsem s agentem?

Pak už se objevuje zapálený, workoholický, o dobrých pět let starší než ostatní jako posluchač pražské konzervatoře – žák Miloše Nedbala, Zdeňka Štěpánka, Karla Högera a Ladislava Peška. Byl mladý, krásný a charismatický: z jeho nadšené tváře je jasné, že má před sebou velkou, poválečnou vírou v komunismus prozářenou budoucnost. 

Nevyhnutelný střet Macháčkovy povahy a reality však začal hned po studiích, v 50. letech, a byl tak drsný, že ho poznamenal na celý život. První angažmá měl v Pardubicích, ale už v roce 1950 přešel do pražského Realistického divadla. Režíroval tam mimo jiné Šeherezádu, dle dobových svědectví až nebezpečně nadprůměrné představení. 

Však byl také vzápětí na stranické schůzi v divadle obviněn, že vytváří druhé centrum v komunistické straně a že je možná ve spojení se západními agenty. Podle dobových svědectví to byli přímo kolegové a kamarádi z divadla, kteří prohledali byt jeho rodičů i mimopražský byt rodičů jeho ženy. 

Dosáhli zrušení jeho bytového dekretu a výpovědi z AMU, kde přednášel. „Na Silvestra 1951 jdu na Arbesovo náměstí do divadla a tam zjišťuji, že tam mám zákaz vstupu. Došel jsem tak daleko, že jsem se ptal sám sebe: ‚Nemluvil jsi doopravdy s nějakým agentem?‘ Pokusil jsem se o sebevraždu. Zachránil mě slepý stranický instruktor. Odjel jsem do Rakovníka a sepisoval sebekritiku…“ (Zápisky z blázince) 

Tehdy se neozvalo ani jediné mimopražské divadlo, které by s ním chtělo pracovat; zachránily jej až České Budějovice, kam na čtyři sezony odešel. Do Prahy se mohl vrátit v roce 1956, kde v Městských divadlech pražských začíná upevňovat svou pozici – jeho inscenace jsou úspěšné u kritiky i diváků. 

I díky svému mentorovi Otomaru Krejčovi se dostává do Národního divadla, které mu zásadně přiroste k srdci jako „jeho divadlo“ (jako herec tam naposledy zazářil těsně před smrtí v roli profesora Serebrjakova v Čechovově Strýčku Váňovi; tuto premiéru, uvedenou až v září 1990, nastudoval už těžce nemocný), byť jediné, čeho za celou svou kariéru dosáhne, je to, že je ve zlaté kapličce „trpěn“. 

I hrozící vyhazov z Národního v roce 1972 by se odehrál potupně, podobně jako v 50. letech u „Realistů“; jen má tato jeho druhá, postupná likvidace poněkud pitoreskní, havlovsky absurdní přídech, kdy je místo „vyškrtnutého“ ze strany považován za „vyloučeného“, což je kategorie, která do Národního té doby rozhodně nepatří… 

Ukradené kuře, skandál desetiletí

Zvláštní tříleté bezčasí (1972–1975), které provázelo zkoušení Cyrana z Bergeracu, kde chtěl Macháček zoufale hrát, ale nesměl se objevit na jevišti, je završeno další absurdní historkou; zadumaný režisér ve věčně vlajícím baloňáku zajde do sámošky koupit zmražené kuře – a jak tak zmateně prochází (bez placení) pokladnou, pokladní na něj nevybíravě zaječí, na což Macháček reaguje také podrážděně. 

Jeho tehdejší životní partnerka herečka Jana Břežková na ten večer mnohokrát vzpomínala: jak přišel domů a brečel, protože s ním byl sepsán protokol a bylo jasné, že incident nezůstane bez následků. Pak byl díky známostem odeslán na povinnou dovolenou – do blázince – a tím ušetřen přímého vyhazovu z ND. Tam si po jedné z hodin arteterapie poznamenal: „Kreslil jsem bludiště, z něhož není cesty ven.“ 

Bylo toho ale stejně hodně, co „mu dělali“: od toho, že se nesměl chodit uklánět na jeviště po premiéře, přes zabavení pasu, věčné výslechy na StB… 

Občas se stávalo, že uvedl (respektive směl uvést) novou hru na jeviště jen jednou za tři roky; dnes legendární Naše furianty (Národní divadlo, 1979) připravoval plné dva roky ještě před tím, než vůbec vstoupil do jednání s herci. To je – viděno dnešním prizmatem – neuvěřitelné. 

„Naši furianti byli mimořádně unikátní inscenace a pro mě bez přehánění nejšťastnější zážitek v životě. Pracovat s Mirkem Macháčkem byl zázrak,“ vzpomínal nedávno zesnulý dirigent orchestru Národního divadla (a herec Divadla Járy Cimrmana) Pavel Vondruška, který tehdy s Macháčkem měsíce objížděl jihočeské vesničky a hledal pro inscenaci patřičně „folklorní“ doprovod, manifestovaný později kultovní písní Byl jsem na pouti dnes. Inscenace se stala vrcholem série Macháčkových režií v Národním divadle a jedním z vrcholů poválečného českého divadla vůbec. 

SERIÁL POHNUTÉ OSUDY

Otázkou ale zůstává: jak by se takový perfekcionista asi cítil v dnešním divadelním prostředí? 

Viděno dnešníma očima

„Umíral i jako muž, i jako dítě,“ řekl o něm jeho dlouholetý kolega a přítel režisér Jan Kačer. Miroslav Macháček zemřel před čtyřiadvaceti lety, patnáct měsíců po 17. listopadu 1989, po téměř deseti letech boje s rakovinou močového měchýře; i s touto diagnózou však nadále naplno pracoval. 

Lidé, kteří mu byli nablízku, se obávají, že by jej dnešní divadelní realita, orientovaná na rychlý zisk, zničila. Několikrát se tak vyjádřil i tvůrce, který věděl, o čem mluví, protože jeho Divadlo za branou II bylo v roce 1994 zavřeno pro nezájem diváků, režisér a herec Otomar Krejča. 

  • 4Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz