Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: ‚Došlo mi, že tady dohoří moje svíčka.‘ Lamače na Dakaru přepadli banditi se samopaly

Lidé

  6:21
PRAHA - Desetitunový kolos Tatra se řítí po rovné argentinské cestě. Jenže ta je vymleta dešťovou vodou a jsou v ní obrovské strouhy. První z nich zelený kamion přelétá v rychlosti 150 kilometrů v hodině. Pilot ani poté nesundá nohu z plynu. A už je tu druhá díra.

Jaroslav Lamač ukazuje průstřely v pneumatice. foto: archiv Jaroslava Lamače

„Auto náraz kopnul tři metry do vzduchu. Při tom úderu jsem cítil, jak ve mně křuplo. Vnímal jsem pak ticho a vzdálené pískání. Hlava nevěděla, co se s tělem děje, mozek měl reset. Nohy mě brněly od kyčlí dolů a já věděl, že je zle. Před očima se mi promítl invalidní vozík. Jseš mrzák,“ letělo hlavou navigátorovi Jaroslavu Lamačovi.

Po vysoké škole v Liberci v roce 1984 nastoupil mladý inženýr Lamač v Liazu v Jablonci do konstrukce motoru. Jenže po dvou měsících muset odejít sloužit vlasti. V tu dobu známá automobilka, jejíž kamiony měly punc spolehlivosti, začala připravovat unikátní projekt. Účast na dobrodružném podniku jménem Rallye Paříž–Dakar, tedy závodu, který se jezdil od roku 1979. „Tahle myšlenka mě hned upoutala. Byl to výlet do Afriky se sportovním podtextem,“ vyprávěl Lamač.

POHNUTÉ OSUDY: Talentovaného atleta Mazance dostihla smrt na motorce

Když začal Liaz v roce 1987 připravovat svoji třetí účast – poprvé se třemi kamiony –, začal se konstruktér kolem projektu více motat. Dumal, jak by se dostal do některé z posádek. S výjimkou Radka Fencla nikdo z lidí, kdo v té době na Dakar jezdili, neuměl cizí jazyky. Proto se začal učit francouzštinu.

O rok později se opravdu dostal do střediska speciálních zkoušek – v něm byli lidé, kteří jezdili Dakar. Lamač se téhož roku zúčastnil egyptské Rallye Faraonů. Nezávodil tam, jel jen v roli organizátora. Přesto sbíral cenné zkušenosti. Vyzkoušel si ježdění v písku a dunách.

Ale nebylo to, o čem snil. Dakar jel poprvé až v roce 1990. „Měl jsem tam být už rok předtím, jako doprovod pro Francouze. Tehdy o mé účasti ale ještě rozhodovali komunističtí mocipáni a vznikly tam nějaké třenice.“ Do posádky si ho v roce 1990 vybral jako navigátora Pavel Svoboda s Josefem Kakrdou a o rok později jel s Josefem Kakrdoua Milanem Velkoborským. Jenže plány na úspěch zhatila v obou případech porucha převodovky.

Jaroslav Lamač.

„Rok nato jsem jel jako řidič doprovodného Liazu pro stáj Yamaha Chesterfield. V té době to byl nejsilnější motorkářský tým a měl i čtyři nejzářivější hvězdy. Jenže jedna z nich – vítěz Dakaru z roku 1989 – Gilles Lalay zemřel poté, co se jeho stroj střetl s lékařským vozidlem. Celý tým po téhle tragédii odstoupil,“ vzpomínal Lamač.

Rok 1994 znamenal další závodní zkušenost. Tentokrát jel s Kakrdou osobním land roverem. „Bylo to komfortnější než v kamionu, kde jste pořád jak ve výtahu – létáte nahoru a dolů a nerovnosti povrchu vnímáte intenzivněji.“ Jenže konstrukční chyba tlumičů je vyřadila.

Podivný rachot a blýskání

Začátek nové kapitoly. I tak se dá vykládat Lamačův přechod v roce 1998 od Liazu k Tatře. Chtěl si vyzkoušet spolupráci s týmem Monsieura Dakar–Karla Lopraise. Spolu s Milanem Kořeným a Martinem Kahánkem vytvořili posádku vozu číslo dva. Třetí auto bylo asistenční ve složení Bedřich Sklenovský, Tomáš Tomeček, Petr Hamrla.

POHNUTÉ OSUDY: Nad Pelotonem létal radioaktivní mrak. Cyklisté museli na závod k Černobylu

Na afrických tratích se Kořenému dařilo. V deváté etapě byli v pořadí dokonce před Lopraisem. „Karel začal být tak trochu nervózní. Říkal nám, ať trochu zpomalíme, já mu oponoval, že nemám strach, že jeho chvíle přijde a on nás předjede. Měl jsem pravdu. Během dne nám trochu ujel a zmizel na horizontu.“

Etapa nazvaná Tisíc a jedna duna vedla místy, kde v okolí 1000 km nebylo nic. Ani vesničky, jenom poušť. Ta se stala pro Kořeného vůz nakonec pastí. V jednom místě tatra uvázla. Naštěstí dorazil Tomečkův kamion a začal jim pomáhat. „Mezitím se začalo stmívat a my pak už v naprosté tmě přejížděli naslepo obrovské duny. Asi 20 km před cílem jsme vyjížděli jeden kopec. Bylo zvykem, že na vás pořád někdo baterkami blikal – většinou to byli závodníci žádající o pomoc. A světýlka blikala i z vrcholu kopce. Když jsme přijeli nahoru, vypukl podivný rachot a blýskání. Až po chvilce nám došlo, že okolo jsou lidé se samopaly a střílí z nich! Mysleli jsme ale, že to jsou nějací zmatení vojáci,“ popisoval Lamač.

Zastavili a chtěli jim vysvětlit, že jedou rallye. Z kamionu je však doslova vytahali jak králíky z kotce. Tatry se zmocnil jeden z ozbrojenců a odjel s ní stranou. V tu chvíli Čechům došlo, že je zle. Tohle nebyli vojáci, ale banditi. Vypukl zmatek, jekot a střelba. Muži se samopaly je pořád nutili, ať jdou stranou. „Došlo mi, že mi tady dohoří moje svíčka. Vypadalo to, že nás zastřelí a zmizí s autem. Řekl jsem si, že život nedám zadarmo. Jejich kápo byl menší postavy a měl na zádech raketomet. Skočil jsem po něm, jeho vestu si omotal kolem zápěstí a držel ho před sebou jako živý štít. Byl jsem připraven mu ublížit – zlomit vaz či vypíchnout oko, prostě něco.“

Po Lamačově odvážném a zoufalém činu vznikla ještě větší panika. Ale po chvíli jim začali banditi říkat, že jim nechtějí nic udělat, jen si vezmou tatrovky. „A že prý po nás nestříleli, jen házeli na kabinu kameny. Jenže my měli prostřílené pneumatiky. Když pak po hodině okolo rychle projíždělo osobní auto, prostřelili mu přední i zadní blatník. Řidiče sedícího mezi tím naštěstí netrefili,“ líčil Lamač.

POHNUTÉ OSUDY: Olympionikovi Lisičanovi vzala rakovina oko. V 49 letech i život

Nevěděli, co je s Tomečkem a spol. Ti totiž zůstali stát pod kopcem. Lamač tedy popadl kápa banditů a vláčel ho dolů směrem k druhé tatře. Tu našli nastartovanou a rozsvícenou, ale posádka nikde. „Myslel jsem, že už to mají za sebou. Naštěstí po návratu k našemu autu jsme tam našli i kluky,“ říkal Lamač. „Člověk je před těmihle lidmi jak nahatý. Říká jen: No, please, no, please. Nezabíjejte mě. Nezbývá než čekat, co ten jiný člověk s jiným vyznáním a kvérem v ruce udělá. Situaci tehdy zachránil Jarda Lamač,“ dodal Tomeček.

Návrat po 11 letech

Asi po dvou hodinách lupičům došlo, že osobní auto, po kterém stříleli, přivolá pomoc. Ukradli všechny věci a Tomečkovo auto, ale nakonec banditi zmizeli. „S naším kamionem neuměli jezdit, protože měl obráceně řazení. Pokoušeli se rozjet na šestku a spálili spojku.“ Posádka si pak v bivaku vypůjčila, co mohla, spravila, co mohla, a pokračovala dál. I přes to všechno Dakar dokončili. A nejen to. Dojeli na stupních vítězů! Oni byli třetí, Loprais vyhrál.

Lamač ale přepadení bral jako vztyčený prst. A zařekl se, že už Dakar nikdy nepojede. Ten slib nedodržel. O 11 let později usedl do kamionu šéfa Czech Dakar Teamu Marka Spáčila. Start v Jižní Americe si pak zopakoval o dva roky později. Tentokrát za řízením zelené tatry seděl Martin Kolomý.

„Hned od startu jsme jeli na plné pecky. Charakteristikou toho Dakaru bylo, že extrémně náročná měla být až druhá polovina. Takže jsem se snažil Martina krotit, co se agresivity jízdy týče. Bohužel se mi to moc nedařilo. Možná ale zásadnější problém bylo to, že jsme měli ambice, ale nesehranou posádku. Poprvé jsme se viděli několik dní před odletem na tiskové konferenci a pak až na letišti. V autě jsme spolu seděli až v Argentině,“ pravil Lamač.

POHNUTÉ OSUDY: Kliďas Kaláb zemřel během dostihu pod tělem svého koně

V první etapě kvůli technickým problémům ztratili 45 minut, ve druhé to dohnali. Třetí den začali dobře. „Motor fungoval a my předjeli další dva kamiony a byli jsme na šestém místě. Pak jsme vyjeli na dlouhou rovnou šotolinovou, a tedy rychlou cestu, která se táhla až k horizontu,“ řekl Lamač.

Právě tehdy došlo k osudnému skoku. Navigátor upozornil pilota na díry a vzápětí jednu přelétli. „Ještě jsem křikl na Martina, proč mě neposlouchá. O moment později jsme přistávali po čumáku do druhé strouhy, která měla takový proti schod. Blesklo mi hlavou: To bude strašná rána. To jsem ale netušil, jak strašlivá bude! Přirovnám to k volnému pádu z pěti metrů na zadek na kovadlinu.“

Kolomý vylezl z auta, šel tatru obhlédnout. Už se ale nevrátil, měl prasklý první bederní obratel a zůstal ležet vedle kola. Kvůli bolesti nemohl chodit. „Dakar je extrémní. Jet pomaleji jde, ale pak nejde závodit. To můžeme jet na výlet. Jeli jsme normálně, standardně svižnou jízdou, byl tam výmol, chytli jsme spodkem na druhý a bylo to. To prostě nevidíte, když jedete v písku, dunách, to nejde předvídat, tyhle nehody,“ myslel si Kolomý.

Ošklivý sen v Česku

Lékaři dali Lamačovi na krk krunýř. Řekli mu, ať z kabiny vyleze, jenže on kvůli poškozené páteři nemohl. „Se mnou tam byl od začátku jeden místní Argentinec, který mi pomáhal. Když mě pak spouštěli doktoři opatrně z kabiny, tak tenhle člověk na mě seshora slétnul. Naštěstí dopadl jen na rameno, a ne na hrudník – to by mě tehdy asi dorazilo,“ usmíval se navigátor.

Do smíchu ale nebylo jeho choti Lucii. V ten den jí po ránu volala tchyně s tím, že měla ošklivý sen, ve kterém její syn hledal nějakou přilbu. „Pak doslova řekla: Tak snad se nám tam ten kluk nezmrzačí. Manželovi se těsně před odjezdem podařilo přesvědčit mě o tom, že je to naprosto bezpečná záležitost. Prvotně jsem byla v naprostém šoku, protože jsem skutečně věřila, že se nic nemůže stát.“

POHNUTÉ OSUDY: Černé září. Palestinci na olympiádě v Mnichově zabili 11 Izraelců

Lamače letecky z úpatí And převezli do města Salta na severu Argentiny u bolivijských hranic. Tam mu oznámili, že má rozdrcený dvanáctý hrudní a prasklý první bederní obratel a že je nutná operace. Převoz nepřicházel v úvahu, každé drcnutí nemocničního vozíku pro Lamače znamenalo peklo. Při operaci mu pak zpevnili obratle dvěma tyčkami a osmi šrouby. „Když jsem je loni viděl vyndané, tak jsem nechápal, jak můžou takovou spoustu kovu zavrtat do člověka,“ kroutí hlavou.

Jenže nervově postiženy byly svaly počínaje hýžděmi, přes zadní stehna, lýtka a ovládání chodidel. „Nepostavím se vůbec na špičky. Chodím po patách a neudělám žádný delší krok. K chůzi používám jednu hůlku, na delší vzdálenost si musím vzít dvě.“
Na začátku března 2011 ho ještě jako vozíčkáře odvezli do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. „Doma první velkou překážkou bylo to, že máme dům s podkrovím a ložnice je nahoře, tak jsem se do toho patra dostával v sedu,“ říkal.

Cvičení a rehabilitace mu pomohly chůzi vylepšit. Na romantické chvíle strávené ve společenství afrických a jihoamerických dun ale může už jen vzpomínat. Jemu to ale očividně nevadilo. „Na normální život je můj stav dobrý, na tancování a na sport to holt už není,“ říkal smířeně. „Ale jsem rád i za tohle, mohlo to dopadnout mnohem hůř.“

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!