POHNUTÉ OSUDY: Jiří Voskovec našel v Kalifornii rodnou Sázavu |
Narodil se v Praze jako Pavel Schönfeld rok a den před tím, než vznikla Československá republika. Pocházel ze středostavovské asimilované židovské rodiny, která byla spřízněna se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Od mládí ho to táhlo k divadlu a novinařině: Ještě během gymnaziálních studií zakládá Divadelní kolektiv mladých a později – již jako student práv – působí v redakci Studentského časopisu. Jako velká část tehdejší mladé generace tíhl politicky ke komunizující levici: „V první republice jako student kdo nestál nalevo, byl buď vůl, nebo nebyl mladý, nástup fašismu mladé nalevo tlačil,“ řekl k tomu s odstupem šedesáti let v rozhovoru s Petrem Kotykem.
Před nacisty se Pavlu Tigridovi – jméno, které po válce přijal za vlastní, vzniklo z novinového pseudonymu – podařilo uniknout na poslední chvíli, a to kuriózním způsobem: S přítelem Josefem Schwarzem-Červinkou projeli na konci března 1939, tedy již po obsazení českých zemí, na malém motocyklu přes Německo do Nizozemska. „Když jsme s Pavlem projížděli Německem, tvářili jsme se, jak jen to šlo, árijsky a v Lipsku jsme dokonce přespali v hotelu, který měl u vchodu varovnou ceduli Nur für arien!,“ vzpomínal na dobrodružnou cestu Josef Schwarz-Červinka ve svých pamětech. V Anglii se Tigrid živil nejprve jako číšník, později se stal redaktorem BBC.
Z Obzorů do Svědectví
Po návratu do Prahy v roce 1945 Pavel Tigrid působil nějaký čas na ministerstvu zahraničních věcí, kde se seznámil se svou ženou Ivankou, která mu tu dělala sekretářku. Z ministerstva byl ovšem brzy vyhozen pro své aktivity v tisku lidové strany (za války konvertoval a lidová strana byla tehdy jedinou nesocialistickou). Týdeníky lidové strany Obzory a Vývoj, které řídil, v mnoha věcech překračovaly dobová politická tabu a jejich šéfredaktor se stal pro komunisty jedním z největších nepřátel: Zatykač na něj vydala Státní bezpečnost již 23. února 1948.
POHNUTÉ OSUDY: Tomáš Špidlík se po Únoru nesměl vrátit domů, pak radil papežovi |
Tigrid měl ale štěstí – tak jako mnohokrát v životě – od 19. února byl na novinářské cestě po britské zóně v Německu. Jeho ženu ovšem kriminál neminul, uprchnout přes hranice se jí podařilo až po propuštění v září 1948. Přestože patřil Pavel Tigrid k elitě poúnorových exulantů, musel se v zahraničí zpočátku dost protloukat. Na přelomu 40.a 50. let spolupracoval na přípravě rozhlasového vysílání za železnou oponu. Od května 1951, kdy československá redakce Svobodné Evropy zahájila pravidelné vysílání, se stal šéfem její mnichovské pobočky. Pro neshody s vedením v New Yorku, jmenovitě Ferdinandem Peroutkou, však musel již na konci roku 1952 odejít. Odstěhoval se s manželkou do Spojených států a několik let se živil jako číšník v irském baru v Brooklynu. Zároveň studoval, psal komentáře a články pro Hlas Ameriky i exilová periodika.
Časopis Svědectví Tigrid založil na pozadí generačního sporu, který vedli mnozí mladší exulanti se „zasloužilými“ politiky, které si Američané pěstovali v Radě svobodného Československa. Ferdinand Peroutka – jeden ze „zasloužilých“ – publikoval v únoru 1956 v Československých novinách článek, v němž kritizoval mladé za nedostatečnou aktivitu. Z ostré odpovědi Pavla Tigrida v Newyorských listech jsou znát staré nevyřízené účty: politiku Rady svobodného Československa charakterizoval jako „politický kocourkov a intelektuální rozpad“, Peroutku pak za představitele „akreditované zastaralosti“.
Rodák z Prahy
|
V opozici k nesmiřitelnému antikomunismu establishmentu exilu vyznával Pavel Tigrid a kroužek kolem Svědectví koncept tzv. gradualismu. Ten vycházel z pochopení mezinárodní situace, v níž, jak Tigrid napsal v programovém článku Vývoj a vyhlídky v prvním čísle Svědectví, které vyšlo 28. října 1956, „rozdrcení komunistických režimů (...) nebude a nemůže být důsledkem totální porážky Sovětského svazu ve světovém nukleárním konfliktu“.
Brzký vývoj dal Tigridovi za pravdu: Navzdory proklamované „politice osvobození“ nehnula Eisenhowerova administrativa prstem, když sovětská armáda utápěla v krvi protitotalitní povstání v Budapešti. Tigridova strategie počítala s tím, že je třeba hledat mezi komunisty partnery k dialogu, ovlivňovat je a podporovat všechny jejich reformní snahy, které by vedly k větší nezávislosti na Moskvě a liberalizaci režimu. Tento koncept byl na svou dobu velmi převratný, o čemž svědčilo, že ho nepochopila ani část první redakční rady Svědectví.
V roce 1960 se Tigrid stal evropským zástupcem jednoho amerického nakladatelství a přesídlil i se Svědectvím do Paříže.
Obklopen Tigridovými agenty
Pro pražský režim se Tigrid stal díky Svědectví nejnebezpečnějším exulantem. Vadila nejen rafinovaná „ideologická diverze“, kterou provozoval, ale hlavně úniky důvěrných materiálů z ústředního výboru, které Svědectví přetiskovalo. Novinář Karel Jezdinský vzpomínal v roce 1981, že „Antonín Novotný byl až hystericky alergický už jen na jméno Pavla Tigrida, jemuž přičítal neobyčejný vliv na některé členy ÚV (...) jednou to došlo tak daleko, že pokřikoval, že je obklopen Tigridovými agenty“.
POHNUTÉ OSUDY: V Čadu legionáře Antonína Kratochvíla zranila mina, pak se stal známým fotografem |
Hon Státní bezpečnosti na „Tigridovy agenty“ vyvrcholil v srpnu 1966 zatčením spisovatele Jana Beneše, který se v pražských literárních kruzích příliš netajil tím, že pro Svědectví píše, a jenž do Paříže také poslal důvěrný materiál o procesech 50. let, který ukradl tehdejšímu šéfideologovi strany Hendrychovi v čekárně u krejčího. Beneš byl v červenci 1967 odsouzen na pět let a Pavel Tigrid v nepřítomnosti dokonce na čtrnáct let. Beneš strávil ve vězení celkem 19 měsíců a propuštěn byl teprve na milost, kterou mu Novotný udělil v březnu 1968 u příležitosti své abdikace.
Prvořadou pozornost věnovala redakci Svědectví v pařížské ulici Pont de Lodi československá Státní bezpečnost. „První správa SNB měla v 60. letech ve francouzské rozvědce špičkového agenta s krycím jménem Samo, který jí byl schopen obstarávat nejutajenější informace,“ říká k tomu odborník na problematiku StB Radek Schovánek. „Tigrid byl ale pro ni tak důležitý, že Samo dostával za úkol šíření dezinformací o Svědectví, čímž samozřejmě rostlo riziko jeho prozrazení.“ Jednou z těchto dezinformací mělo být vyvolání dojmu, že Tigrid je československý agent.
V šedesátých letech Tigridova koncepce diskusí s komunisty dobře fungovala a mezi reformisty Pražského jara byl nejeden čtenářem Svědectví. Potvrzuje to i slavné Poučení z krizového vývoje, kde se píše, že „blok pravicově revizionistických a protisocialistických sil“ našel v koncepcích Pavla Tigrida „ideovou výzbroj, s níž se ztotožnil a cílevědomě ji uváděl v život“. Přestože Tigrid sám v roce 1968 vydávání Svědectví pozastavil, aby nemohlo být zneužíváno na politické scéně v Československu, normalizační propaganda jej vydávala téměř za ideového otce Pražského jara.
Ve službách disentu
POHNUTÉ OSUDY: Před smrtí zachránil budoucí ‚Lady Remosku‘ sám Winton |
Sovětská invaze a následná normalizace nicméně znamenaly konec všech reformních snah. Od roku 1969 je na Svědectví náhle vidět, že pokud je možno s někým diskutovat, pak to nejsou komunisté u moci, ale maximálně bývalí reformátoři, kteří v té době houfně směřovali do exilu za těmi, kteří byli vyhnáni o dvacet let dříve.
Nový rozmach Svědectví nastal ve druhé polovině 70. let. Tigrid dal své periodikum plně do služeb domácího disentu, dvě čísla Svědectví byla dokonce kompletně redigovaná v Praze. Ve Svědectví bylo také v roce 1978 otevřeno článkem Jána Mlynárika v exilu do té doby tabuizované téma vyhnání sudetských Němců.
  |
Tigridova taktika „ideologické diverze“ slavila úspěch. Tigrid v rozhovoru s Petrem Kotykem popsal, jak za ním do Paříže začali ve druhé polovině 80. let jezdit i členové Ústředního výboru KSČ a říkali: „Ideologii nesmíte brát tak vážně, my na ni také nevěříme. Říkali jsme si: Ježišmarjá, všechny obrovské oběti, celé dvě generace v hajzlu, a komunisti na to také nevěří, tak kdo? Oni také říkali. Oni! Namítal jsem: Kdo jsou oni? To jste vy, ne? Odpovídali: Ne, ne, to jsou oni, ti staří, to my nejsme... My jsme jenom ve straně.“
POHNUTÉ OSUDY: Jan Tříska. Kancléř Rieger, král Lear a učitel |
Ještě na konci roku 1987 Tigrid nicméně předpokládal, že „reálný socialismus“ vydrží v sovětských satelitech dalších 30 let.
Byl to asi nejšťastnější omyl jeho života: V prosinci 1989 je již zpět v Praze. Stává se poradcem prezidenta Havla, v letech 1994–96 je ministrem kultury jako nestraník nominovaný lidovou stranou. V listopadu 1996 neuspěl ve volbách do Senátu.
Přestože Svědectví po listopadu 1989 zaniklo – v Praze vyšla jen tři čísla –, Tigrid novinařinu na hřebíček nepověsil: Publikoval v různých denících a v rádiu pronesl mnoho komentářů k aktuálnímu dění.
Zemřel 31. srpna 2003 ve svém domě v Héricy jižně od Paříže. Pohřben byl na místním hřbitově.
