29. října 2015 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Zabila by ho i moucha. Boj se zákeřnou leukemií Miloše Holaně ve Městě naděje

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Miloš Holaň v nemocnici. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miloš Holaň v nemocnici. | foto: Repro z knihy Město naděje
PRAHA Připadal si, jako by mu tělem projel blesk. „Testy, které jsme provedli, jsou pozitivní na leukemii kostní dřeně.“ Po slovech klubového lékaře Craiga Milhouse nastalo hrobové ticho. Pak se Miloši Holaňovi vhrnuly do očí slzy a naskočila husí kůže. „Leukemie? To je přece rakovina krve. Proč zrovna na mně osud spáchal takovou křivdu? Proč právě já? Proč já?“ letělo hlavou čtyřiadvacetiletému obránci Anaheimu.

Svůj hokejový osud měl Miloš Holaň poměrně jednoznačně narýsovaný. Když mu v sedmi letech v roce 1978 přinesl otec letáčky o náboru do přípravky hokejových Vítkovic, pronesl jen: „Zkusíš, to ne?“ A Holaň mladší to zkusil, vždyť otce – bývalého skvělého útočníka ostravského klubu – považoval za vzor. A aby se mu vyrovnal, nastupoval také v centru útoku. „Chtěl jsem hrát vepředu, ale neměl jsem rychlost. Tak mě trenér Jan Kasper v páté třídě dal do obrany. Táta se s ním pak kvůli tomu pět let nebavil,“ usmívá se Holaň. „Kouč mi tehdy říkal, ať nejsem naštvaný, že po ofenzivních obráncích je a bude poptávka. Měl pravdu.“

Z Holaně rostla ve Vítkovicích velká hvězda. Přišly pozvánky do mládežnických reprezentací, v sezoně 1988/1989 si poprvé vyzkoušel, jak chutná hokej mezi dospělými v nejvyšší soutěži. Na jaře 1992 pomohl na vojně Dukle Trenčín k titulu, pak poprvé oblékl i dres seniorské reprezentace. Po návratu do Vítkovic prožil povedený ročník. Holaň nastřílel v 53 zápasech na obránce neuvěřitelných 35 gólů a k nim přidal 33 asistencí!

„Možná se projevily i geny, otec měl instinkt střelce. Byla za tím i dřina, denně jsem vystřelil třeba pět set puků. Měl jsem cíl jít do NHL a za tím jsem tvrdě šel.“

„Vrať se do toho zasr... Česka“

Teď už si talentu nemohlo zámoří nevšimnout. V červnu 1993 si jej jako 77. v pořadí vybrala Philadelphia. Holaňovi se tak splnil sen o NHL. Jenže poté přišlo vystřízlivění. V týmu Letců podepsal dvoucestnou smlouvu a v NHL odehrál jen osm zápasů. Přitom na farmě v Hershey zářil. „Dodnes jsem nepochopil, proč si mě Philadelphia vybrala. Klub tehdy i teď sází na vysoké statné beky.“ Na začátku března 1994 mu došla trpělivost a Hershey tajně opustil.

Hned se po něm začal shánět manažer Letců Bobby Clark, telefonát však skončil prudkou hádkou. „Postarám se, že si NHL v životě už nezahraješ. Vrať se do toho zasr... Česka a tady se už neukazuj,“ křičela kanadská legenda.

Druhý den odletěl do Ostravy, večer mu však znovu volal Clark, aby mu oznámil, že ho vyměnil. „Přestup do Anaheimu mi připadal jak vstupenka do ráje. Když jsem tam přiletěl, tak na mě dýchlo horko, viděl jsem ty krásné palmy.“

Za týmem pak hned odcestoval do Vancouveru, kde se mu dostalo šoku v podobě přátelského přivítání. „Kde je ten Čech, co poslal ty americký ,piloty‘ do prd...?“ zubil se kouč Ron Wilson. Holaň okamžitě naskočil do sestavy, a 9. dubna 1994 dokonce vytvořil rekord mladého klubu, když dal gól už ve 22. vteřině zápasu s Los Angeles.

Slibně rozjetou kariéru ukončila smrtelná nemoc.

Slibně rozjetou kariéru ukončila smrtelná nemoc.

„Kdybych věděl, jak dobrý to je obránce, nikdy bych mu nedovolil odejít!“ komentoval to Clark. Ročník dohrál v Anaheimu, kde i v létě podepsal novou, tentokrát už jednocestnou smlouvu. Ofenzivní zadák se v týmu chystal na novou sezonu, podstupoval i obvyklé zdravotní testy. Po jednom z nich mu lékař oznámil, že našel v krvi zvýšený počet bílých krvinek, což by mohlo značit nějakou nemoc.

Ale Holaň se cítil výborně, tak si ze zprávy příliš velkou hlavu nedělal. Jenže špatně dopadl i druhý test. Na hematologii tak musel podstoupit bolestivý odběr kostní dřeně. Další dva týdny hrál přípravné zápasy, ale hlavou mu stále vrtalo to, co mu říkali na hematologii. „Je tu podezření na leukemii.“ Pak přišly výsledky testů. „Větší šok jsem v životě nezažil. Řekli mi, že mám asi 75% šanci na vyléčení. Když ovšem najdou vhodného dárce. Abych přežil, musel jsem se podrobit transplantaci kostní dřeně.“

Přesná diagnóza zněla chronická meocytická leukemie. Tři dny strávil zavřený doma s manželkou Irenou a plakal. Pak se vrátil do týmu a pokračoval v přípravě. Holaň se brzy dostal do péče specialisty – Stephena Formana ze City of Hope (Město naděje) v Duarte, který mu líčil, co ho čeká. „Dva měsíce po úspěšné transplantaci byste už mohl být doma,“ slyšel. Holaně zařadil do mezinárodního registru na vyhledání vhodného dárce dřeně, který obsahoval pět milionů jmen.

Miloš Holaň

Miloš Holaň

Někdo čeká na dárce několik měsíců, jiný několik let a někdo se nedočká vůbec. Vhodný dárce musí splňovat několik přísných kritérií. Holaň radostnou zprávu uslyšel 4. ledna 1996. To už o jeho problému věděl celý svět, koncem října klub zveřejnil jeho nemoc. „Chorobu jsme odhalili v raném stadiu. Miloš je zatím zdravý a může hrát dál,“ líčil lékař Milhouse. Po oznámení se strhla obrovská kampaň na darování kostní dřeně. Testy podstupovali spoluhráči, fanoušci i hokejisté jiných klubů.

Na podzim naskočil do 16 zápasů NHL, ale kouč Wilson ho pravidelně nestavěl. Zpočátku se tím užíral, pak rezignoval. Všechno přehlušila zpráva, že se našel vhodný dárce. Tehdy už věděl, jak důležité to je. Seznámil se s příběhy jiných lidí se stejnou nemocí. Potkal třeba člena baseballové Síně slávy Roda Carewa, u jehož sedmnáctileté dcery Michelle objevili leukemii ve stejnou dobu jako u něj. Jenže v jejím případě už byla v pokročilejším stadiu. Po osmi měsících marného hledání dárce zemřela.

Pořádně nejedl pět měsíců

Dvanáctého února nastoupil Holaň do nemocnice. „Budu bojovat,“ slíbil. Před samotnou transplantací musel ještě absolvovat šestidenní kůru chemoterapie a ozařování.

Před druhým ozařováním si dal oběd a pochvaloval si, že to není až tak hrozné. Bylo to na dalších pět měsíců jeho poslední jídlo. Neustálá nevolnost, vyčerpání, spálená kůže, ztráta vlasů a ochlupení. Tělo ozařování snášelo těžce.

Deset dní po nástupu do nemocnice přišel den nula – tak lékaři označují transplantaci. A pak čekání, zda tělo novou kostní dřeň přijme. V tomto kritickém období umírá nejvíce pacientů. V Holaňově těle nebyly vůbec žádné obranné látky, musel být na izolaci. „Dokázal by mě zabít i dotek mouchy,“ říká. Když dostal zánět do stoličky, krvácel dva dny, měl čtyřicetistupňové horečky.

„Byly chvíle, kdy jsem řval na manželku, ať jde domů a nechá mě umřít,“ přiznává. Z velkých porcí léků dostával křeče svalů, několik nocí prokřičel bolestí. Tělo pak dřeň přijalo a po dvou měsících se mohl poprvé podívat domů. Po dvou dnech se však tělo opět začalo bránit. Následovala slabší chemoterapie, která zabrala.

Miloš Holaň jako trenér

Miloš Holaň jako trenér

Potížím ale nebyl konec: zánět ledvin, záchvat žlučníku, po kterém mu ho lékaři vyoperovali. Zákrok musel trvat maximálně dvě hodiny, delší dobu by zesláblé tělo nezvládlo. Pak mu začaly odumírat nervy v nohou, ale nakonec i tohle dokázali lékaři vyřešit.

Dvacátého srpna 1996 opustil nemocnici definitivně, vážil v tu chvíli pouhých sedmapadesát kilogramů, za půl roku tak ztratil 35 kilo. Co bylo ale důležitější, přežil. „Ve stejný čas jako já nastoupilo do City of Hope dalších sedm pacientů. Když jsem odcházel, žili tři. Tyhle věci mi změnily život. Na veřejnosti jsem předtím možná působil nadřazeně – měl jsem skoro všechno, byl zdravý, měl úspěch. I když to zní blbě, kvůli nemoci se ze mě stal jiný člověk. Už nelítám v oblacích, vážím si víc lidí kolem sebe.“

Rok po transplantaci mu kurýr doručil domů kytici a svazek balonků. „Všechno nejlepší k prvnímu výročí – váš dárce,“ stálo na vzkazu. Jak později Holaň zjistil, jmenoval se Robert Stransky a byl to vládní úředník ve Washingtonu. Zjistil si jeho číslo a zavolal mu. „Jmenuji se Miloš Holaň. Díky za to, že jste mi zachránil život,“ povídal do telefonu.

„Později jsme se sešli. On dárcovství nebral tak, že by mě zachránil a já bych mu musel být vděčný. Jeho manželka byla zdravotní sestrou, měla s leukemií zkušenosti. Dárcovství mu přišlo jako něco normálního.“

Od té doby slaví Holaň 22. února druhé narozeniny... S nemocnicí City of Hope kontakt neztratil. Každý rok se tam koná setkání těch, kteří přežili. A on se tam objevuje jednou za dva roky. „Rád se tam vracím, je tam pořád doktor Forman. Ten dodnes tvrdí, že víc extrémní případ, než byl ten můj, nezažil.“

Holaň se plně uzdravil, na podzim 1998 se dokonce vrátil na led. Kvůli potížím se životní pojistkou hrál ve Vítkovicích za korunu. Další sezonu se ještě mihl v Třinci a druholigovém německém Freiburgu. „Hokej už mě taky nenaplňoval tak jako dřív. Uzrálo ve mně rozhodnutí vykašlat se na něj.“ Z Holaně hráče se měl stát brzy Holaň trenér. Ale to už je jiný příběh.

  • 0Diskuse
Vojtěch Gibiš

Autor

Vojtěch Gibišvojtech.gibis@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz