23. července 2015 6:35 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Plachý proutník a
zranitelný světák Miloš Kopecký

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Elegantní doktor Štrosmajer. Miloš Kopecký v seriálu Nemocnice na kraji města. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Elegantní doktor Štrosmajer. Miloš Kopecký v seriálu Nemocnice na kraji města. | foto: Lidovky.cz
PRAHA Ohnutá záda, šarmantní krok, černý klobouk se širokou střechou, krásně ohnutý nos, jednostranně povytažené obočí, tázavý pohled, knírek – tak si vybavuje Miloše Kopeckého psychiatr Cyril Höschl. A nejen on, takto si nezaměnitelného herce pamatují i diváci. Ti však dlouhá léta netušili, co vědělo nejbližší Kopeckého okolí a s čím se těžce potýkal spolu s lékaři.

Miloš Kopecký trpěl řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností kocoura,“ vzpomíná psychiatr. „Jedna však mezi nimi dominovala a tu sám považoval za ze všech nejhorší, za torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy nálady.“ 

Lékař, jemuž privilegovaný pacient před smrtí dovolil, aby o jeho nemoci psal, připomíná, že se známý herec ve „velké a slavné rodině trpících“ ocitl vinou své genetické výbavy a několika osudových ran. Kdo by v tom vtipném, sarkastickém, vše s nadhledem glosujícím štramákovi hledal člověka souženého obrovskými propady psychiky, ochromující pasivitou, neschopností jakékoli akce? Kolegové v šatně poznali, že je Miloši Kopeckému zle, divák však nikdy. Oč těžší muselo být překonávat příznaky choroby, když tak kdesi před oponou čekalo plné hlediště lidí dychtivých užít si svého skvělého herce v té nejlepší kondici!

Ví se, že pocházel z dobře situované rodiny. Otec – kožešník – vlastnil salon nedaleko Václavského náměstí. Matka, bývalá modelka, se později uplatnila jako kloboučnice. Ví se také, protože se tím netajil, že Miloš nenáviděl školu a že gymnázium musel opustit už v primě. Nezastíral, ba spíše se tím chlubil, že se neuměl prát a že nerad sportoval. A že už od útlého mládí poznával „bahno velkoměsta“. Jenže přišla okupace, maminku Židovku deportovali do Osvětimi a synovi jako polovičnímu Židovi hrozil pracovně-trestní tábor. To všudypřítomné nebezpečí zaháněl bohémským životem, toulal se po Praze, až ve skupině TVAR přičichl k hereckému životu. Nakonec však, naštěstí až v roce 1944, jej předvolání do pracovního tábora neminulo a poslední rok války stavěl železnici v Bystřici na Benešovsku.

Začal jako oponář

Nevěděl, čím by chtěl být, jedno však mu bylo jasné odmala: nebude kožešníkem. Tíhl k divadlu, či spíše k jeho vůni, večernímu životu, vzrušující společnosti. Začal tedy po válce v divadle Větrník. Nestal se hned hercem, obsluhoval gramofon a oponu. Herectví mu však bylo souzeno, takže se k němu logicky, byť postupně, dopracoval. První roličku dostal v roce 1947 ve hře Smrt Tarelkinova, kde hlavní úlohy vytvořili Gustav Heverle a Vlastimil Brodský. A hned se uplatnil i na Barrandově – v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé se objevil v malé patetické roli studenta¨.A bylo jasno: zrodil se herec, jehož kvality nebyly nikdy zpochybněny a jemuž popularita vydržela po celý život.

Miloš Kopecký, Jan Werich ve filmu Baron Prášil (1961)

Miloš Kopecký, Jan Werich ve filmu Baron Prášil (1961)

A pokračuje i po smrti. „U Miloše Kopeckého bylo zvláštní to, že psychiatři jej považovali za krajně nespolehlivého pacienta, který svévolně vynechává léky, přestává brát lithium (které by mu jinak mohlo velmi pomoci udržet se ve stavu mezi fázemi onemocnění, tedy v normě), nechodí na kontroly tak, jak je zván, odmítá hospitalizaci i tam, kde je k zavedení léčby nutná, a nedbá pokynů, kdežto on sám sebe považoval za nadmíru ukázněného pacienta, pro kterého je svaté všechno, co lékař řekne, který poctivě užívá všechny možné i nemožné léky přesně podle pokynů a úzkostně hlídá každou další návštěvu v ambulanci,“ vzpomíná Kopeckého lékař – psychiatr Höschl.

Formuluje asi základní rozpor Kopeckého nátury: jak se viděl on sám a jak se jevil ve světle svých činů a chování druhým, kteří s ním sdíleli privátní život.

Byl proutník, ale ženy, když vzpomínají, mají pro něj spíše laskavé omluvy. Ostatně, jeho zálety si nechaly líbit. Jevil se jako vzdělaný filozof, ale možná si jen coby velmi inteligentní muž osvojil některá klišé a bonmoty, jimiž okouzloval, a díky vrozenému šarmu nedal nikomu zapochybovat, že jsou podložené vzděláním a rozhledem. Svým suverénním nadhledem možná jen zastíral nejistotu pramenící ze stále číhající nemoci. „Tři možnosti má člověk, když se narodí: Být podprůměrný – strašné, všichni mu to dají pocítit. Geniální – dlouho obtížné, nepříjemné, než se o tom přesvědčí. Průměrný – prostřednost, zevtipnělá a zpoetizovaná je nejlepší, nejsilnější a neporazitelná,“ napsal si do zápisníku.

Slabost a vykoupení

Publikum ho ctilo, vyhledávalo a bralo za záruku kvality, i když ne každá, zejména filmová nebo televizní role byla jeho talentu hodna. Jediné zaváhání, které mu veřejnost asi neodpustila, bylo jeho angažmá v totalitní agitce proti emigrantům. Tehdy se Miloš Kopecký nechal zlomit k účinkování v dvoudílném dokumentu Krok do neznáma. Byl komentátorem, který spojoval jednotlivé epizody navrátivších se emigrantů, a byť v podstatě hovořil zdrženlivě a měl na mysli emigraci ekonomickou, jíž si nemusel nikterak vážit, televize jej zneužila,vystřihla jeho rozumné věty a zařídila vyznění silně prorežimní. 

Tehdy poprvé Kopecký zažil opovržení a velmi těžce je nesl. Bylo mu jasné, že svým jménem a popularitou tendenční pořad zaštítil a posloužil věci, pod niž by se sám nepodepsal. Bylo jasné, že podlehl politickému tlaku. Když se ho přátelé ptali, proč k tomu svolil, řekl, že se bál. Byl nemocný, zranitelný, trápený těžkými stavy deprese. „Lid veřejný“ ovšem o jeho stavu nic netušil, proto jej jednoduše odsoudil za zbabělost. A Kopecký, ten navenek suverén a bonviván, zažil nejnešťastnější období svého života.

Svůj veřejný „hřích“ však odčinil: v roce 1987 požádal na sjezdu Svazu československých dramatických umělců o slovo. Pořadatelé netušili, co má za lubem, a s klidem oblíbenému dr. Štrosmajerovi z populárního seriálu poskytli mikrofon. A nevěřili svým uším. Jeho projev hned nazítří putoval v magnetofonových nahrávkách a desítkách opisů po celé republice. Hovořil o umění odejít včas a vybízel zprofanované funkcionáře k okamžitému odchodu. „Odejdete-li včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně; jenže ne už důstojně, ale jako komické figurky…“

Miloš Kopecký rád sedával v pouličních kavárnách na Starém

Miloš Kopecký rád sedával v pouličních kavárnách na Starém

Svou „očistnou lázeň“ si pak užil v nadšeném přijetí nejen kolegů a lidí z uměleckých kruhů, ale zejména diváků. Potvrdil si postavení miláčka mezi herci, jímž se stal po smrti Jana Wericha. Tehdy byl pasován na jeho nástupce – i on chrlil moudra jen tak mezi řečí a každá jeho postava nesla pečeť charismatického výkonu. Popularita jej provázela až do smrti.

Taky bych rád něco řekl

Pohnuté osudy

Další díly seriálu Pohnuté osudy naleznete ZDE.

V listopadu 1989 bohužel byl hodně nemocný, nemohl se akcí na náměstích aktivně zúčastnit. V jednom z prvních převratných dní v kulturní rubrice Svobodného slova, jednom z hlavních center revolučních událostí, zazvonil telefon. „Tady Miloš Kopecký,“ ozvalo se ve sluchátku. „Ležím v nemocnici, ale rád bych také něco řekl…“ Nedalo mu to, dění mu ani upoutanému na lůžku nebylo lhostejné. „I v těch nejtěžších fázích deprese, posedlý touhou nežít, trpící ochrnutou vůlí a neschopností slova či pohybu, hrál divadlo,“ připomíná Cyril Höschl. „Co to muselo být za trýzeň, když zánět slinivky břišní, vývod střeva po operaci sigmoidea zrovna tak jako resekci žaludku pro zhoubný lymfosarkom považoval za prkotiny, které oproti depresi nestojí za řeč.“ 

Že hrál, bylo však jeho velké štěstí. Do svého zápisníku si poznamenal: Ta klika, to štěstí, co já měl! Ničeho, ba praničeho neuměje, pro- žil jsem, tedy „stal se hercem“, nejhorší doby socialismu! Co bych byl proboha JINAK? KDE? A co dělal? 

Marta Švagrová
  • 3Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?