Burácivé nadšení, jež opanovalo zaplněný plochodrážní stadion v pardubickém Svítkově, vystřídalo zděšení. Český jezdec, který se ve čtvrtém kole posunul o kousek vpřed, v dalším okruhu ztratil vládu nad strojem a šel k zemi. Slavný Švéd Ove Fundin, obhájce trofeje jedoucí v těsném závěsu, stačil zavřít plyn a jezdci se vyhnout, stejně jako jeho krajan Leif Enecrona, který jel u vnitřního okraje dráhy, a tudíž s tím neměl problém. Další domácí závodník však ze zadní pozice do jezdce najíždí a rovněž padá na dráhu. V tuto chvíli už nikdo neřeší, že hned po startu udělal školáckou chybu a neukočíroval svůj stroj čerstvý mistr světa Ivan Mauger z Nového Zélandu, který spadl. A jen okrajově diváky zajímá, že Enecrona předjíždí Fundina a dokončuje poslední šesté kolo jako vítěz, zatímco poslední z těch, kteří zůstali v sedlech, Čech František Ledecký, projíždí cílem jako třetí.
Když přijely sanitky
V šestém kole zmíněná trojice míjela dvě bezvládná těla, vyhýbala se povaleným motocyklům, ale také lidem, kteří vběhli do dráhy. Na místě havárie vládla panika. Na dráze se okamžitě objevily sanitky, mechanici odtahovali motorky. Zatímco sanitky odvážely v doprovodu lékařů oba závodníky, na stupních vítězů s velkými rozpaky stáli tři muži. Nad Svítkovem zněla švédská hymna, diváci stáli v pozoru. V tu chvíli ještě nikdo z nich netušil, jak tragickou bude mít finále dohru. A že zároveň vzdávají poslední poctu jezdci, který byl tak blízko svého prvního vítězství ve slavném závodě. V úterý se v tisku objevila smutná zpráva o tom, že v pardubické nemocnici podlehl v pondělí brzy ráno svým těžkým zraněním úspěšný plochodrážní jezdec Luboš Tomíček, reprezentant a pětinásobný mistr Československa, otec tří malých dětí.
Luboš Tomíček.
„Byla to rána, nikdo z nás tomu nechtěl uvěřit. Vždyť Luboš byl nejen výborný jezdec, ale taky prima chlap, který nikdy nepokazil žádnou legraci. A v tréninku byl nesmírně poctivý,“ má jasno Josef Hnidák, který byl pět let Tomíčkovým mechanikem. Podle něho byl Tomíček stoprocentní profesionál. „Byl tak pečlivý, že si k jednotlivým drahám dělal dokumentaci, zapisoval si třeba, jaké bylo počasí, povrch, jaké jsme v daných podmínkách volili převody. To aby věděl, co ho tam čeká příště, protože u plošiny záleží na každém zubu převodníku,“ líčí.
Luboš Tomíček, který se už na startu hrbil za řídítky víc než ostatní, a tudíž si vysloužil přezdívku Kocour, nebyl „jen“ pětinásobným mistrem republiky na krátké dráze. V roce 1965 se jako člen tehdejší Rudé hvězdy Praha, dnešního Olympu, probil do finále mistrovství světa a ve slavném chrámu ve Wembley obsadil patnácté místo. Byl členem reprezentačních týmů, které ve finále světového šampionátu družstev získaly bronz v roce 1960, stříbro v roce 1963 a v letech 1961, 1962 a 1968 obsadily čtvrté příčky. Respekt si tudíž vybudoval i v zahraničí.
Kamarád se zlatým srdcem
Také Antonín Kasper starší, další z legend tohoto sportu, který jako první Čech v letech 1968 až 1970 jezdil anglickou ligu v barvách Coventry, vzpomíná na Tomíčka rád. „Byli jsme soupeři, já jezdil za Žižkov a Luboš za Rudou hvězdu. Jenže on byl nejen velmi schopný jezdec, ale i kamarád se zlatým srdcem a měl rád život. V policejním klubu, který byl podporovaný státem, měl mnohem lepší podmínky a možnosti než já v chudičkém Žižkově, když jsem ale měl problém, tak mi půjčil motorku nebo i dal náhradní díl,“ nezapomíná.
POHNUTÉ OSUDY: Dostihového elegána Chaloupku smetlo auto, když čekal na veterináře |
Do mozaiky o Tomíčkově osobnosti zapadají i slova Antonína Švába, rovněž jednoho ze slavných jezdců minulosti. „Oba jsme jezdili na Markétě a myslím, že jsme byli vyrovnaní, na klasické krátké dráze byl ale přece jen lepší. A když se před rokem 1968 uvolnily ledy a mohli jsme s Lubošem závodit venku, tedy nejen v Polsku, východním Německu nebo Sovětském svazu, jezdili jsme vyrovnaně se světovou špičkou,“ vzpomínal v roce 2013 tehdy jedenaosmdesátiletý doyen, který se v letech 1966 a 1967 stal mistrem Československa a přerušil tak Tomíčkovu sérii pěti titulů. Později, v roce 1970, se stal mistrem světa na ledové ploché dráze a dva roky nato se na ledovém oválu ozdobil stříbrem. „Právě při těch cestách jsme se poznali ještě víc. Opravdu mimořádný byl Luboš v tom, že nebyl ani trochu ješitný. V Československu byl nejlepší, ale zůstal skromný. Naše reprezentační družstvo, které bojovalo o světové medaile, mělo správného kapitána,“ připomínal Šváb Tomíčkovu roli v letech 1960 až 1968.
Všude Tomíčka uznávali. „Měl svoje charisma, a navíc to na plošině fakt uměl. Jeho výsledky byly kvalitní, a přitom vyrovnané,“ přibližuje Antonín Kasper starší. Zahraniční kluby prý měly o Tomíčka zájem, hovořilo se o anglickém Bristolu. „Jenže tehdy ještě angažmá v cizině nebylo běžné, navíc to měl v tomto pohledu jako zaměstnanec ministerstva vnitra složitější,“ dodává Kasper.
Smutné finále
„Byl čestný, nikdy nikoho nepodrazil, ani při závodě se žádné prasárny nedopustil,“ dokresluje osobnost hrdiny smutného příběhu mechanik Hnidák.
POHNUTÉ OSUDY: Závodník Vincent Junek jako první nepřežil Zelené peklo |
Pardubický Svítkov, dvacátý ročník Zlaté přilby, 20. říjen 1968. Hnidák byl pochopitelně u toho, když v polovině zatáčky finálové jízdy najel další domácí jezdec do Tomíčka. „Když se Luboš chtěl po pádu zvedat, narazil do něj a pravou stupačkou mu zachytil přilbu. I v tom řevu motorů jsem slyšel takové prasknutí. Spadli oba, závod pokračoval, tak jsem přeskočil bariéru, běžel k Lubošovi a mával bundou, aby ho v posledním kole někdo nepřejel. Bylo to hrozné, Luboš měl několik zranění a byl v bezvědomí, mluvil jsem na něj, ale neslyšel mě. Oba hned odvezli do nemocnice,“ popisuje tehdejší Tomíčkův mechanik situaci, jako kdyby se stala loni.
Ještě jeden muž v příběhu chybí. Jmenuje se Jaroslav Volf a je oním dalším domácím jezdcem. „Počítal jsem, že když Luboš v zatáčce upadl, skončí u bariéry. Jenže on se s motorkou přetočil do dráhy – zřejmě do poslední chvíle držel motor pod plynem. Už jsem nedokázal vybočit, navíc mě oslnilo zapadající slunce, bohužel jsem do něj narazil,“ vzpomínal smutně Volf. Také on byl v bezvědomí, byť jen v první chvíli. A rovněž jeho vezla sanitka do pardubické nemocnice, měl otřes mozku.
Razítko v duši až do smrti
„Potom mě převezli do Kolína a v tamní nemocnici jsem v pondělí ráno slyšel tu hroznou zprávu v rozhlase. Bylo mi z toho zle, s Lubošem jsme byli kamarádi, i když já jezdil za Ústí nad Labem,“ říká tichým hlasem. Chtěl s plochou dráhou skončit, což nakonec udělal o čtyři roky později. „Tížilo mě to čím dál víc a tíží mě to pořád. Nejraději bych, kdyby se ten den vrátil, ponesu to v sobě až do smrti,“ hlesne. Tragickému momentu na svítkovské dráze přihlížel i dvanáctiletý Tomíčkův syn Luboš. „Potom jsem ho vezl autem domů za mámou, na přívěsu jsem měl obě Lubošovy motorky. Cestou jsem mu říkal, aby se nebál, že všechno dopadne dobře. Tušil jsem, že to bude špatné, ale to samé jsem v Praze na Petřinách řekl jeho mámě. Podobných pádů jsem zažil hodně a naděje ještě žila. Jenže už jen pár hodin,“ povzdechne si bývalý mechanik Josef Hnidák.
