28. února 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Přežil jako Wintonovo
dítě. Chtěl postavit pomník rodičům

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Hugo Marom (vlevo), a NIcholas Winton (vpravo) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hugo Marom (vlevo), a NIcholas Winton (vpravo) | foto: Lidové noviny
Hugo Meisl (Marom) pochází z židovské rodiny, která žila po staletí na Šumavě. V červenci 1939 ho rodiče poslali do Anglie. Odjel ve vlaku, který pro 669 dětí z Čech zorganizoval Nicholas Winton. Hugo opustil svůj domov, své blízké, ale nikdy na ně nezapomněl.

Rodina Meislových bydlela před válkou v Brně. Jejich synové, Hugo a Rudy, chodili do české školy, učili se české písničky a četli české knihy. Nikdy je nenapadlo, že se klidné dětství změní ze dne na den. „Když si naši přečetli Hitlerův Mein Kampf, chtěla maminka pryč, ale tatínek byl proti. Říkal ,Hitler je blázen, jestli nás chce vyhnat, to by musel vyhnat celé Brno.‘ Tatínek změnil názor, až když se u našich dveří objevila babička. V den, kdy přišli nacisti do Vídně, si sbalila kufr a přijela k nám,“ vzpomíná šestaosmdesátiletý Meisl, který žije od roku 1948 v Izraeli a přijal jméno Marom.

Hugův otec měl kontakty nejen v židovské obci, ale také mezi obchodníky v Brně i v Praze. Někdo mu poradil, aby své děti přihlásil do Britského spolku pro československé uprchlíky, který vedl Nicholas Winton. Prý by je mohl dostat do Anglie. Koncem července 1939 se jedenáctiletý Hugo a devítiletý Rudy vypravili do Prahy a brzy nastoupili na cestu, která jim navždy změnila život. „My se hrozně těšili, rodiče nám řekli, že to bude fantastický výlet. Mysleli jsme si, že tam jedeme jen na chvíli a brzy tam rodiče dorazí. Do Prahy nás odvezl tatínek, strýček a pan Tomaschoff, otec tří chlapců, kteří měli jít v Anglii ke stejným pěstounům jako my. Pár hodin před odjezdem jsme šli s tatínkem na procházku po Praze. Ukázal nám všechna místa, která jsou důležitá pro českou historii, byli jsme u svatého Václava, na Slavíně a na Pražském hradě. Dodnes si nedokážu představit, jak to pro něj a pro maminku muselo být těžké. Dokázali nás poslat pryč, do neznáma. Věřili, že udělali to nejlepší, co bylo v té situaci možné. Než jsme se rozloučili, maminka mi řekla ,Teď jsi otec Rudyho‘ a já jsem měl to štěstí, že jsme byli v Anglii spolu a mohl jsem mu být nablízku. A tak to vlastně bylo celý život.“

Daleko od domova

Tatínek Huga chtěl mít jistotu, že o jeho syny bude v Anglii postaráno. Zařídil proto raději dva pěstouny. První byl pán, který žil v bezdětném manželství. Chtěl svou ženu překvapit tím, že jí domů přivede dva malé kluky. Nakonec na nádraží nepřišel. Během těch pár dnů, kdy Hugo a Rudy jeli do Anglie, totiž dostal infarkt a zemřel. Jeho žena netušila, že je má vyzvednout, a tak zbývala druhá varianta, kterou tatínek domluvil. Napsal vedoucímu ortodoxního židovského domova v Londýně. Ten poslal svého zástupce na nádraží, on přišel a viděl pět kluků, kteří neměli pejzy ani jarmulky.

„Asi si řekl, že by mu tohle v ortodoxním domově neprošlo,a věřil, že se o nás postará někdo jiný... A tak jsme seděli na kufrech, od rána do jedenácti večer, pak přišel taxíkář a říká: ,Kluci, na koho tady čekáte?‘. Když jsem mu lámanou angličtinou řekl, že nevíme, tak nás nejdřív vzal na jídlo. Pak nás posadil do auta a odvezl k sobě domů. Do jednopokojového bytu, kde byl on, jeho žena a malé dítě. Ustlal nám na zemi, nocovali jsme tam tři dny, sháněl pro nás nějaké místo a nakonec nás odvezl do německého hostelu,“ říká pamětník bezchybnou češtinou.

V hostelu byly židovské děti, které přijely přednedávnem z Rakouska a z Německa. Hugovi se tam ale od první chvíle nelíbilo, pral se s ostatními a tatínek ho v dopisech huboval „Neper se s nima! Však to jsou taky Židi!“, ale pro Huga to byli prostě Němci. Po několika týdnech musel Hugo a ostatní děti hostel opustit. Začalo totiž bombardování Londýna. „V tu chvíli jsem myslel jen na to, jak dát rodičům zprávu, aby věděli, že jsme v pořádku. Jenže spojení nebylo žádné, telefony nefungovaly a dopis šel měsíc. Muselo to pro ně být hrozné. Určitě byli strachy bez sebe. Věřili, že nás posílají do bezpečí – a najednou v rádiu slyšeli, jak se Němci radují, kolik bomb shodili na Londýn...“

Nový začátek

Po několika týdnech se pro Huga našlo místo v pěstounské rodině v Bedfordu a začal chodit do školy. Brzy však zjistil, že nemůže pokračovat. Nikdo za něj nebyl ochoten platit školné. Šel do učení k ševci a po roce získal stipendium na průmyslovou školu. V den šestnáctých narozenin se Hugo přihlásil k letectvu. On a několik jeho kamarádů z Wintonova vlaku společně absolvovali vojenskou přípravku RAF. Poslední dva válečné roky chodil Hugo do československé státní školy, kterou zřídila naše exilová vláda.

Konec války byl pro Huga radostný i bolestný zároveň. Těšil se, že pojede domů, do Brna a konečně uvidí své nejbližší. Brzy ale zjistil, že jejich životní cesta skončila tam, kde tisíce jiných – v koncentračním táboře. V začátcích mu pomohla spřátelená rodina Sekalových. „Naši se s nimi znali od první světové války. Pomáhali si, jezdili společně na dovolenou, na letní byt, na Mokrou Horu (předměstí Brna – pozn. aut.). V tu noc, kdy šli moji rodiče do transportu, se k nim Sekalovi vypravili a naložili všechny cennosti. Odvezli je na Mokrou Horu, kde byl náš společný dům. Vykopali jámu, vybetonovali ji a tam dali všechny naše věci. Včetně nábytku, který koupil tatínek mamince jako svatební dar. Byla to ložnice ze Schönbrunnu (bývalá císařská rezidence ve Vídni – pozn. aut.). Jámu pak zakryli deskou a nechali jen malou škvírku, kam házeli dopisy, které chodily od nás, z Anglie. Po válce jsme se vypravili k Sekalům a byli jsme rádi, že nám věci uschovali. Aspoň jsme měli něco do začátku. Za tu ložnici z Schonbrunnu jsem koupil pro Rudyho lístek do Ameriky, tam jsme měli jediné příbuzné.“

Jak splatit dluh

Hugo po válce dokončil vysokou školu a v roce 1947 dostal nabídku, aby proškolil letce pro vznikající izraelskou armádu Haganu. Výcvik probíhal ve Velké Střelné u Olomouce. Právě tam Hugo potkal svoji budoucí ženu Marthu. „Jednou jsem šel do synagogy a vidím tam hlouček děvčat. Jedna z nich se mi hrozně líbila. Povídali jsme si celý den. Řekla mi, že má ten den narozeniny, a tak jsem jí dal přívěšek, který mi zůstal po mamince. Chvíli mi trvalo, než jsem Marthu přesvědčil, že právě ona má být mojí ženou. Jeli jsme vlakem a já jí povídám: ,Víš co? Já bych si tě hrozně rád vzal.‘ Ona se smála a říkala ,Ty ses úplně zbláznil! Vždyť se vůbec neznáme! To nemyslíš vážně, viď?‘ Vystoupil jsem z vlaku, šel na nádraží a poslal telegram, kde stálo Tisíckrát ANO. Dodnes ho má schovaný. Pak už jsme se viděli jen sedmkrát, a posedmé to už bylo v synagoze, na naší svatbě. Prožili jsme spolu 65 let, Martha zemřela, ale myslím na ni neustále. Podporovala mě ve všem, co jsem dělal. To jen díky ní jsem mohl žít dál a založit novou rodinu, a tak je tradice českých Meislů zajištěná na další pokolení.“

V roce 1948 odjeli mladí manželé do Izraele. Hugo Marom si v Tel Avivu založil mezinárodní firmu na plánování letišť, kterou vede dodnes. Za svoji práci získal řadu ocenění, např. cenu Gratias Agit, kterou uděluje český ministr zahraniční těm, kteří se v cizině zasloužili o dobré jméno naší země. „Vážím si všech ocenění a poct, které jsem dostal. Jsem rád, že mé nápady pomohly i ostatním. Například zařízení, které zlepšuje orientaci pilota, když se dostane do tzv. vývrtky. Tenhle patent ode mě odkoupila i NASA. V letech 1967–1968 jsem organizoval humanitární pomoc pro třicet tisíc dětí z Nigérie, tenkrát tam byl válečný konflikt v Biafře. Domluvil jsem se s Červeným křížem, sehnal jsem piloty a vytvořili jsme letecký most z Biafry. Díky tomu se ty děti dostaly do bezpečí. Myslím, že tím jsem tak trochu splatil dluh. Když jsem byl dítě, ostatní mi také pomohli. A teď jsem mohl pomoci já.“

Rodiče jsou naši hrdinové

Nyní má Marom sen, který by si rád splnil. On a jeho kamarádi, kteří s ním byli v Anglii, by rádi zorganizovali sbírku. Chtějí postavit pomník všem rodičům, kteří měli odvahu poslat děti pryč z okupované země. „Hodně se mluví o Nicholasu Wintonovi, méně se už mluví o těch, kteří mu s tím pomáhali. Bez Billa Barazettiho a ostatních by ta záchrana nás, Wintonových dětí, nebyla vůbec možná. Já si ale myslím, že nejvíc záleží na tom, co pro nás udělali naši rodiče. Oni jsou pro mě ti největší hrdinové. Myslím, že v posledních chvílích života, v plynové komoře, na nás mysleli a věřili, že pro nás udělali maximum. Kdyby mě rodiče tenkrát neposlali pryč, tak tady nejsem ani já, ani moje dcera, ani moje vnoučata. Není tu nikdo z naší rodiny. Teď pracujeme na návrhu pomníku, který by měl stát na Hlavním nádraží v Praze, odkud jsme odjížděli do Anglie. Budou tam jména všech rodičů Wintonových dětí. Chceme na něj brzy vyhlásit sbírku. Pomník se bude jmenovat Na shledanou / See you soon – podle posledních slov rodičů, která jsme od nich slyšeli,“ říkal Hugo Marom v době rozhovoru.

  • 2Diskuse
Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!