Kopeckého kariéru neblaze poznamenala druhá světová válka. Tehdy měl – podobně jako třeba Josef Bican a další hráči – životní formu, ale nehrály se pohárové zápasy ani šampionáty, tudíž ji nemohl náležitě prodat.
O tom, že skutečně patřil k fotbalistům světového formátu, svědčí například anketa italského listu La Gazetta dello Sport z roku 1939, v níž byl označen za nejlepšího krajního záložníka Evropy; mimochodem, Bican se mezi centrforvardy umístil za Italem Piolou jako druhý.
Narodil se roku 1912 ve Vilémově v podhůří Železných hor, a když mu bylo deset, rodina se odstěhovala do Lucemburské ulice na pražských Vinohradech. Jeho otec byl úředníkem knižního nakladatelství Mazáč. Matka milovala hudbu, zpívala v Hlaholu a dbala na to, aby synové – Miroslav i o dva roky mladší Vlastimil – navštěvovali hodiny hry na klavír.
Spartu otec nedovolil
Jestliže o hře podle not věděli dost,ohře zvané fotbal ponětí moc neměli. Vítězslav Houška napsal o Vlastovi v knize Věčná Slavia: „Seznal, že mládež holduje kopacímu míči, a chtěl mu holdovat rovněž. Avšak mistři plácků ho posílali do autu. Ani v třídním mužstvu gymnázia si neškrtl a byl brán na milost pouze proto, že vlastnil opravdový kopací míč.“
Tohle se však změnilo na plácku v Pivovarské zahradě, dnes v Sobotecké ulici, kde patřil záhy k uznávaným plejerům. Ve čtrnácti začal hrát za Rapid Vinohrady. Klub měl hřiště za Vinohradskou nemocnicí, dnes je tam park a tenisové kurty. V prvním zápase za B dorost skóroval, příště hrál už v áčku a od sedmnácti v prvním mužstvu.
POHNUTÉ OSUDY: Jen neslyšitelný vzdech a konec. Zdeněk Hrubý zahynul ve stěně Gašerbrumu |
Když dal v dubnu 1930 Čechii Kolín čtyři kusy, chtěla ho Sparta. On by rád přestoupil, ale věděl, že to svému otci, slávistovi, nemůže udělat. A tak absolvent žižkovského reálného gymnázia, úspěšně pokračující ve studiu na obchodní akademii v Resslově ulici, oblékl dres Slavie.
První ligový zápas v Plzni se mu v dubnu 1932 nevydařil, ale o týden později zahrál výtečně, načež za další týden nastoupil poprvé za ČSR proti Švýcarsku. Bylo mu dvacet, lepší začátek kariéry si nemohl přát. V lize zářil, ale na další zápasy v národním mužstvu si musel ještě počkat. Na levé spojce hrál totiž stabilně a v životní formě Oldřich Nejedlý.
Kopecký se sice ocitl v nominaci pro mistrovství světa 1934, v němž ČSR podlehla ve finále Itálii 1:2, ale v turnaji nenastoupil ani jednou. Dodejme ještě, že občas hrál záložníka a že skvěle hlavičkoval, byť neměřil ani 170 centimetrů.
S Bicanem poslepu
Ve Slavii si zpočátku nejvíc rozuměl s Antonínem Pučem, avšak od roku 1937 vytvořil všemi znalci ceněnou dvojici s Josefem Bicanem. Pakliže na světovém šampionátu seděl mezi náhradníky, o čtyři roky později ve Francii měl místo v sestavě jisté. Jenomže za národní tým nemohl hrát Bican, neboť mu po přestupu z Vídně lajdácký úředník na ministerstvu zahraničí nevyřídil československé občanství.
Mistrovství světa pro nás nedopadlo dobře. V úvodu jsme porazili Holandsko 3:0, ale pak hráli s Brazílií 1:1. Plánička dochytal se zlomenou rukou, a proto v opakovaném zápase nemohl nastoupit. V něm jsme vedli gólem Kopeckého, leč konečná prohra 1:2 znamenala vyřazení; mimochodem, střelci naší branky Brazilci zlomili nos.
Na podzim téhož roku se dalo mluvit o částečné satisfakci, neboť Slavia vyhrála Středoevropský pohár. V soutěži, dnes srovnatelné s Ligou mistrů, vyřadila Beogradski SK, Ambrosianu Inter Milán, Janov CFC a ve finále si poradila s Ferencvárosem Budapešť – doma 2:2, na hřišti soupeře 2:0. Největší podíl na úspěchu měli Bican a jeho dvorní nahrávač Kopecký.
„Vlasta byl můj nejlepší spoluhráč i kamarád, obdivoval jsem ho ještě před příchodem do Prahy, vzpomínal Bican po letech. „Ve svých neforemných kopačkách uměl s míčem neuvěřitelné kousky, lepšího technika jsem nepoznal. Přihrávali jsme si automaticky, skoro poslepu. Docent Choutka na mně později v trenérském kurzu vyzvídal, jaké jsme měli signály, jestli jsme si něco ukazovali na prstech... Nic takového nebylo! Kolikrát jsme stáli k sobě zády, ale Vlasta věděl, co v danou chvíli udělám já, a já zase, co udělá on. Dával méně gólů, ale i tak jich má v Klubu kanonýrů přes dvě stě padesát. Říkal, že když má šanci, raději mi nahraje, protože on prý by dal gól na devadesát procent, zato já na sto.“
Za protektorátu vyhrála Slavia čtyři ligové tituly, po válce pouze jeden – v roce 1947. A poté se cesty dvou velkých hráčů na čas rozpojily. Zatímco Bican odešel do Vítkovic, Kopecký zůstal a na podzim 1950 v bezmála osmatřiceti letech ukončil kariéru.
Novoborská aféra
V tu chvíli ovšem netušil, že se v létě 1951 dočká doživotního vyloučení z řad Sokola, tehdy jediné celostátní tělovýchovné organizace. Proč k tomu došlo? Fotbalisti Slavie, Sparty a několik hokejistů vytvořili v ligové přestávce tým, jenž hrál „přáteláky“ na venkově.
Jenomže zápas, hraný v Novém Boru, se jim stal osudným. Dopisovatel Mladé fronty poslal totiž do pražské redakce článek, v němž zájezdové mužstvo zkritizoval: hráli tu prý načerno, za pohoštění a za sklo z místních skláren.
Zrodila se aféra, kterou komunistický režim využil k tomu, aby její aktéry exemplárně potrestal: Bradáč a Kopecký byli doživotně vyloučeni z řad sportovců, Kareš, Šmejkal, Hampejs a Žďárský si nezahráli rok, další „provinilci“ půl roku, tři měsíce či měsíc...
„Doživotní tresty padly nejspíš proto, že Bradáč a Kopecký, kteří byli rozhodčími zápasu, prováděli na hřišti různé legrácky. A to, že se líbily obecenstvu, bylo přitěžující. Po pravdě řečeno, šlo o exhibici se zjevně domluveným výsledkem 5:5 a hráči sklo nedostali zadarmo, nýbrž si ho mohli koupit za režijní cenu. Na to se však „nahoře“ nebral zřetel.
POHNUTÉ OSUDY: Miroslav Sláma, mistr světa, o kterém se nesmělo psát |
Pro Bradáče i Kopeckého trest posléze neznamenal konec sportovní kariéry, neboť byli po čase v tichosti omilostněni. Slavii však na podzim chyběla řada potrestaných, a proto nejvyšší soutěž poprvé v historii opustila,“ objasňuje celou událost fotbalový historik Miloslav Jenšík.
Po zrušení trestu se i Kopecký na hřiště vrátil a ještě dvě sezony hrál za Tatran Stavební závody Praha, nástupce někdejší Čafky Vinohrady. V zaměstnání střídal různé profese, mj. byl opravářem hromosvodů, lešenářem či závozníkem. Roku 1958 se stal asi půl roku trenérem ligové Slavie, tehdy Dynama Praha.
Poté ho velký slávista, režisér Bořivoj Zeman, zaměstnal jako osvětlovače na Barrandově. „Tahle práce se otci líbila. Já tehdy studovala, a tak mě i mé známé dostal do komparzu, abychom si přivydělali,“ vzpomíná fotbalistova dcera Daniela Kupková na film Slečna od vody (1959), v němž se na plátně ocitla dokonce s otcem.
„Natáčelo se v létě na vltavské navigaci v Braníku a táta ve filmu žongloval s míčem.“ Když počátkem 60. let z Barrandova odešel, nastoupil do n. p. Energovod, patronátního podniku Slavie, v němž pracovali současní i bývalí hráči klubu.
Krátce jezdil jako závozník s náklaďákem, ale brzy byl referentem zásobování, kde mohl využívat své popularity. „Vlasta byl veselý, kamarádský, zkrátka prima člověk. Místo mu opatřil podnikový ředitel Krepindl, letitý náš fanoušek,“ doplňuje slávistický internacionál Jan Andrejkovič, jenž v podniku také pracoval.
Nikdo ho nefauloval...
„Pane Kopecký, vy byste pořád mohl hrát ligu!“ říkal mu kdekdo. Odpovídal se smíchem: „Kdepak, já teď můžu prohnat leda jen štiky!“ Bez pohybu ale nemohl být. Stále hrál tenis a nastupoval za „staré pány“ Slavie. Na prohlídce – po stovce dřepů – mu prý řekli, že má srdce jako zvon.
„Zřejmě tomu chtěl věřit, poněvadž jisté potíže měl. Občas se mi totiž svěřil, že když někdy své mamince nosí uhlí ze sklepa, píchá ho nesnesitelně na hrudi, až se cestou domů na ulici zastavuje a odpočívá,“ vzpomíná dcera paní Kupková.
POHNUTÉ OSUDY: ‚Brzy jsem zpátky,‘ omlouval se Kukleta. Dva dny na to zemřel |
Stará garda Slavie byla pozvána 31. července 1967 do Hlinska a cestou k utkání vyzvedla u blízké Pařížovské přehrady Vlastu Kopeckého a jeho šestiletého syna, kteří tam rybařili.
„Panovalo vedro, na slunci čtyřicet stupňů. Soupeř byl mladý, ale v poločase jsme vedli tři jedna,“ vyprávěl po letech Josef Bican. „O přestávce jsem se Vlasty ptal, zda nechce střídat. ‚Ne, je to dobrý,‘ odpověděl. Já jsem na druhou půli někoho za sebe pustil.
Po přestávce se hrálo asi deset minut a najednou vidím, jak Vlasta přihrál na křídlo a klesl k zemi, nikdo ho nefauloval. Byl v bezvědomí. Nenapadlo nás nic jiného, než že se mu v horku udělalo špatně. Poblíž byla sanitka a hned s ním jela do špitálu. Plánička, jenž taky vystřídal, ho doprovázel. Pak zápas skončil, byli jsme ve sprchách, když přišel Plánička a plakal: ‚Kluci, je to špatný, Vlasta mi umřel v náručí, v sanitce cestou do nemocnice...‘ To byl šok!“
