Nevíte, co s balonem? Přihrejte Péťovi! Tak na sebe volali fotbaloví žáčci dnes již neexistujícího bratislavského klubu Vinohrady. A podobně si počínali i jeho noví spoluhráči ve Slovanu, který jej jako třináctiletého přetáhl do svých řad v roce 1985.
POHNUTÉ OSUDY: Vlastence a ekologa Dejmala nezlomil ani komunistický kriminál |
„Když přišel a začal předvádět, co umí, všichni jsme kulili oči,“ vzpomíná Boris Kitka, z něhož se brzy stal Dubovského velký kamarád. „Už tehdy totiž bylo patrné, jak obrovský je talent. Ale hlavně jsme si říkali, že je bezvadné, že přišel, protože nám určitě pomůže. A on taky platný byl. A svůj talent nepromrhal, jako mnozí další, ale přetavil do hezké kariéry. Ta bohužel skončila předčasně,“ dodává se smutkem v hlase bývalý asistent trenéra Slovanu.
Vyfoukli ho Interu
A jak to, že si Kitka pamatuje první Dubovského kroky ve Slovanu, když byl o dva roky starší?
„To je jednoduché – Peter byl tak dobrý, že skoro od začátku předbíhal kategorie. To jen dokumentuje jeho výjimečnost, navíc byl levák, což je pro soupeře vždy nepříjemné,“ měl jednoduchou odpověď.
Také Anton Valovič, nejslavnější mládežnický trenér slovenského fotbalu, který měl tehdy ve Slovanu na starosti mládež, nemá pro mladého Dubovského nic jiného než slova chvály.
POHNUTÉ OSUDY: Atlet Otec Jandera na sklonku války přežil pochod smrti |
„O Petra měl velký zájem i konkurenční Inter, ale my jsme mu ho vyfoukli,“ usmíval se. „On už tehdy vynikal, šikovný chlapec, který měl velmi dobré rodičovské vedení. Zvládal nejen fotbal, ale i školu – velmi dobře se učil, Už ve čtrnácti nebylo těžké odhadnout, že má před sebou velkou budoucnost,“ říkal na dresu pozdějšího historicky první slovenského fotbalisty roku.
„Na svůj věk měl totiž výtečnou techniku a střelbu, což předváděl při trestných kopech. A snažil se, aby neměl dobrou jen levačku; brzy pochopil, že nejlepší je být obounohým fotbalistou. Což se mu brzy podařilo. V dorostu jej vedl Jožko Óbert, pod jehož vedením se Peter podílel na zisku federálního titulu, ale už v sedmnácti dostal první příležitost v áčku Slovanu,“ pokyvoval hlavou Valovič.
Ve dvaceti už se ofenzivní záložník či útočník podílel 27 góly na federálním titulu Slovanu, zářil po boku Alexandra Vencela mladšího, Vladimíra Kindera, Ondreje Krištofíka, Miloše Glonka, Ladislava Pecka a dalších. Vyprodané Tehelné pole slavilo, parta kolem trenérského tandemu Dušan Galis – Anton Valovič prolomila sedmnáctileté slovenské čekání.
Už na podzim roku 1991 se Dubovský blýskl v prvním kole Poháru UEFA, v němž se Slovan střetl se slavným Realem Madrid.
Na Tehelném poli madridský tým zvítězil 2:1 a jediný balon dostal do jeho sítě právě on.
„Ten zápas mám stále v živé paměti,“ vzpomínal fotbalistův otec Viliam Dubovský. „Ondrej Krištofík nacentroval, Peter vyskočil ze všech nejvýš a hlavou překonal brankáře Realu. Slovan podal jeden ze svých nejlepších výkonů té doby, jen narazil na výborného soupeře,“ přibližoval zápas, kdy vzali činovníci Realu jeho syna poprvé na vědomí.
Adamec: Di Stéfano nebo Puskás nebyli lepší!
Definitivně zakotvil v hledáčku madridského velkoklubu poté, když v roce 1993 v červnové kvalifikaci o postup na mistrovství světa nastřílel v Košicích Rumunům tři góly, a největší měrou tak přispěl k triumfu 5:2. Cesta do Realu byla volná, v létě se uskutečnil „přestup století“. Bylo mu jedenadvacet!
POHNUTÉ OSUDY: Tragický odchod brankáře Oplta. Smrt po něm sáhla přímo na hřišti |
„Petra jsem vzal na vědomí už mnohem dřív, ale tenhle přestup, to bylo obrovské haló a maličko jsem mu i záviděl,“ přiznal Jozef Adamec, legendární kanonýr šedesátých a sedmdesátých let, jedna ze slovenských legend.
Mnohem později vedl Adamec Dubovského i ve slovenské reprezentaci. „To už hrál v Oviedu, v Realu byla obrovská konkurence. Fotbalista to ovšem byl úžasný, skvělý technik, který uměl dávat góly. Možná měl krapet slabší hlavičky, ale v tom nebyli o nic lepší ani Di Stéfano nebo Puskás,“ měl jasno Adamec.
Dokud Dubovský oblékal dres federální reprezentace, měli k němu čeští fanoušci výhrady. Považovali jej za introverta, který se často omluvil z nominace národního celku. A také se zdálo, že slovenští novináři jsou mu blíž než ti čeští.
„Nemyslím, že by dělal rozdíly. Byl jen uzavřenější, takže občas měl problém hovořit s novináři vůbec,“ podotkl Boris Kitka.
Nůž si ze srdce vytáhl, sebevražda stále budí pochybnosti. Byl Sanytrník rukojmí? |
V červnu roku 2000 se fotbalový svět ocitl v šoku. Dubovský se s přítelkyní Aurélií, bratrem Ivanem a jeho manželkou vypravil do Thajska. Polehávat na pláži? Ani náhodou. Krásy přírody s fotoaparátem v ruce, to byla dovolená podle jeho gusta. A právě tahle záliba se mu stala osudnou, z dovolené se už nevrátil.
Dne 23. června obletěla zeměkouli smutná zpráva – osmadvacetiletý Peter Dubovský zahynul při focení vodopádu. Zřítil se z desetimetrové skály, zřejmě když se na mokrém povrchu natahoval za co nejlepším záběrem.
Bratříčku, vezmi mě domů...
„Byly to nejhorší chvíle, které bych nejradši vymazal z paměti,“ řekl bratr Ivan Dubovský před jedenácti a půl lety deníku Smena. „Bratr se vzdálil se slovy, že si ještě něco nafotí a za chvilku je zpátky. Najednou se v dálce ozval výkřik jedné turistky, že někdo spadl. Nejprve jsme tomu nevěnovali pozornost, ale pak jsem se tam šel podívat a spatřil dole Petrovo tělo. Přiběhl jsem a ptal se ho, jestli ho něco bolí. Řekl, že ho velmi bolí nohy. Byl při vědomí, jeho poslední slova pak byla: Bratříčku, vezmi mě domů...“
Na červen toho roku nikdy nezapomněl ani Boris Kitka.
POHNUTÉ OSUDY: Milan Zapletal přežil Osvětim. Smrt jeho rodiny nebyla zbytečná |
„Navštěvovali jsme se pořád. Den před jejich odletem do Thajska jsme byli na večeři, já působil v rakouském prvoligovém Riedu. Domluvili jsme se, že až se z Thajska vrátí, přijedou k nám na týden do Rakouska. Bohužel už nepřijeli...“
Ještě ten rok založil bratislavský novinář Michal Zeman Cenu Petera Dubovského pro nejlepšího slovenského fotbalistu roku do 21 let.
„Když se dětí zeptám, kdo to byl Peter Dubovský, tak nevědí. Mám pocit, že digitalizace děti trochu ochuzuje,“ říkal s kapkou lítosti v hlase Viliam Dubovský.
„Mladí chlapci možná vědí, že Moravčík hrál v St. Etienne a v Celtiku Glasgow, ale Dubovský a Real, to je naprostá bomba. To by se mělo připomínat pořád,“ byl přesvědčen Adamec.
